Když se Bradáč napil vltavské vody III

Dopoledne jsem byl v Motole na pohřbu Míši Neffové. O tom, že zemřela, jsem se dozvěděl od gentlemana Straky na internetu. Michaelu jsem poznal dřív než Ondřeje Neffa, a to v Československé televizi, kde pracovala jako střihačka. Pamatuji se, jak mi v roce 1969 pomohla k zápočtu ze semináře filmovém střihu u Pavla Vantucha. Na ten seminář jsem nechodil, protože jsem v té době jako student externě pracoval v Televizních novinách a střižna byla mým každodenním pracovištěm. Nakonec to Míša s Pavlem dohodla tak, že jsem se mu měl představit, on mi položí otázku, proč má film na okrajích perforaci, a když odpovím, že kvůli tomu, aby skrz ty dírky mohl foukat vzduch, tak ten zápočet dostanu. Stalo se.

Naposledy jsem potkal Míšu před lety v Jungmannově ulici, v Krakatitu, když se slavil miliontý návštěvník Neviditelného psa. Stále jsem se chystal k tomu, že ji vyzpovídám, jak to bylo s její tetou, dabingovou režisérkou Blankou Novákovou, která se znala s Leo Kirchem a ještě za totality jezdila přes Filmexport pracovat do Mnichova. Bohužel, už to neudělám. Přiznám se, že když odcházejí lidé mé generace, nenechává mě to chladným.

Z Motola mě přítel svezl autem na Smíchov a když už jsem byl u řeky, šel jsem se podívat na školu alespoň zdálky od Národního divadla. Ve zprávách jsem se totiž doslechl, že Divadelní ulice je pod vodou. Voda ovšem byla jen v podjezdu pod Národní, chodník před zadním traktem školy zůstal suchý. Takže pokud se voda nedostala do budovy zezdola, Hollar to možná přežil bez úhony. Do budovy ani k budově jsem se samozřejmě nedostal. Okna Sovových mlýnů, podle kterých jsem měřil výšku vody, se opět vynořila z klesající vody na úroveň úterního odpoledne.

Televizní záběry z povodí Labe byly deprimující a to ta největší voda do Ústí a Děčína má teprve přijít. Hroutící se domy ve vesnici u Neratovic, zatopené chemičky, utržené lodě narážející do mostů. Povodňové zpravodajství si výběrově stáčím na video, unikly mi však dvě zajímavé odpolední reportáže ČT. Amatérská kamera zaznamenala, jak došlo ke zkáze mostu na dálnici z Prahy do Litoměřic. Nejdříve malý pramínek vody, později potok a nakonec dravá řeka, která odnášela vše, co jí přišlo do cesty. Scénář té destrukce (eroze terénu, pád sloupu vysokého napětí) by nemohl vymyslet snad žádný projektant. Tím druhým zajímavým příspěvkem byla návštěva na Moravě u lidí, kteří podobnou katastrofu prožívali před pěti lety na Moravě.

Když člověk vidí tu hrůzu a utrpení jiných lidí, téměř se hanbí, že v době takové katastrofy si žije v bezpečí a nic se mu nestalo. Abych tento pocit utišil, dal jsem si předsevzetí: Při tlačenicích v autobusech, které nás v Praze, bez provozu metra, zcela určitě neminou, se budu snažit být vždy pozitivně naladěn. Co je taková tlačenice, šlápnutí na nohu nebo nepříjemný kontakt s páchnoucím opilcem proti tomu, když někdo přišel o střechu nad hlavou, nebo když teď s lopatou musí vyklízet bahno ze svého obýváku.