Povodně, politika a Václav Klaus
Co mne napadlo při čtení novin

Páteční Klausův komentář Situaci využít, ne zneužít (titulek MF Dnes) mě opět utvrdil v tom, že Václav Klaus je jako politik poškozené zboží, které už je použitelné jen pro nějakou reprezentativní funkci. Co mě k takovému názoru vede? Fakt, že do seriózní úvahy o ekonomických dopadech povodní Václav Klaus opět zamíchal rok 1997 a pocit křivdy, že jeho vládě podrazily nohy nikoli výsledky vlastní politiky, ale chování centrální banky a vnucené balíčky úsporných opatření..

Na jedné straně Klaus varuje před tím, "aby se povodně staly výmluvou pro všechno možné i nemožné", a na druhé straně je to i on, kdo připomíná v textu, že na dopadu ekonomické krize let 1996-1998 se podílely také povodně na Moravě.

Kdo sleduje moji publicistiku, dobře ví, že jsem nikdy nenapadal Václava Klause osobně, neboť ho respektuji jako výraznou postavu české politiky v tom dobrém i v tom špatném smyslu. Internet a Čulíkovy Britské listy jsou mi svědkem, že jsem již v říjnu 1996, tedy rok před Sarajevem, předpovídal dobu, kdy "ta část národa a v podstatě i veškerá důležitá média", která kdysi podporovala Klause, ti všichni by se nyní "rádi své spoluzodpovědnosti zbavili a nejradši by všechno svalili jenom na vládu a na Klause." (citace z Čulíkovy knihy Jak Češi myslí, str.132)

Pokud o Václavu Klausovi píšu, pak polemizuji s jeho názory, zvláště s pohledem na ničím neregulovaný trh a na úlohu státu v moderní společnosti.

Podle mého názoru se konflikt mezi individuální svobodou a státem nedá řešit tím, že se zlikvidují funkce státu při organizování a správě věcí společných. Ten konflikt je objektivně daný, bude vždy a znovu vyskakovat zpod koberce, kam se ho snaží zamést jednou zrušením státu marxističtí engelsovci, podruhé minimalizací státu dogmatičtí hayekovci. Člověk je zkrátka tvor společenský, jako individuum není schopen samostatné existence a vždy ke svému bytí bude potřebovat nějakou sociální strukturu, která mu bude sloužit, i když na druhé straně za to od individua něco bude chtít.

Jak se Klausovy názory promítly do praxe jeho vlády, výstižně popsali Jan Mládek a Miroslav Jansta v Respektu v roce 1997.

"Velmi silným rysem Klausova establishmentu byla a je také neochota budovat instituce. Příčiny byly dvě: na jedné straně ideologická naivita, víra, že spontánní řád si vytvoří instituce sám od sebe. Druhým momentem zřejmě pak byla zištná snaha některých segmentů vládnoucího establishmentu paralyzovat instituce, které by mohly omezovat tunelování, "insider trading" či přímé rozkrádání. Liberalismus posloužil jako ideologie k legitimizaci rozkrádání. Tisíce levicových kritiků nebyly schopny dosáhnout toho, co se povedlo samotným čelním představitelům liberalismu, totiž důkladně jej zdiskreditovat. Úloha Václava Klause v této hře přitom byla minimálně pasivní: dosud se například národu neomluvil za své výroky o tom, že neumí a nechce rozpoznávat špinavé peníze.

Při budování institucí mělo jít především o budování státu. Moderní stát, byť poskytne nemalou míru ekonomické svobody, musí být velmi silný v některý oblastech, a to především v oblasti práva. Ekonomická svoboda totiž dává prostor i těm, jejichž soukromá iniciativa je destruktivní a proti nimž je třeba společnost chránit. Namísto budování profesionální, výkonné a bezúhonné státní správy si koaliční ministři permanentně stěžovali, jaké to mají nekompetentní úředníky, kteří jim ani neumějí připravit podklady. Myšlenka, že po sedmi letech od sametové revoluce jsou již sami zodpovědní za stav státní správy, jim byla cizí. Problém, jak se zdá, měl počátek v Klausově libůstce, s níž prohlásil slovo regulace za zakázané. Stát měl ze všeho odejít a nic neregulovat. Dnes je bankrot této politiky v oblasti kapitálového trhu zjevný, nicméně plody této absurdní neregulace budeme sklízet i jinde."
(Jan Mládek, Miroslav Jansta: Kde stala chyba II, Respekt 28.7.1997)

Dnes, po pěti letech, Václav Klaus znovu varuje před tím, aby povodně nevedly "ke špatně se v budoucnu zpátky vracejícímu zvýšení role a pravomocí státu v naší společnosti." Tedy stará Klausova písnička: čím méně státu, tím bude lépe, problémem není špatná práce státní správy, ale už její samotná existence.

Tvrdošíjné obhajování vlastních názorů ještě nedělá z Václava Klause nepoužitelného politika. Naopak, doba a výjimečné okolnosti si často překvapivě řeknou i o takovou osobnost, která se svým vyhraněným postojem stála dlouho v pozadí. Známé jsou případy Winstona Churchila v Británii nebo de Gaulla ve Francii. Já si dokonce dokážu docela dobře představit, jak po letech Špidlovy vlády přidávající do našeho života více státu, by mohla vzniknout - v případě, že by Špidlovci nezlepšili fungování státní správy - poptávka po někom, kdo by v našem životě trochu toho státu zase ubral.

Ovšem představa, že by se této role ujal Václav Klaus, je z rodu představ pesimistických, ne-li přímo katastrofických. Hlavní nebezpečí Václava Klause pro českou politiku vidím v tom, že jeho chování až příliš ovlivňuje jizva prohry z roku 1997. Je to podobná jizva, která kdysi poznamenala Edvarda Beneše, který si po roce 1938 pro zbytek svého politického života před sebe položil jediný cíl: odčinit Mnichov.

Václav Klaus je politik s jizvou v srdci, jehož veřejné projevy a články signalizují, že také on má před sebou jediný cíl: odčinit prohru roku 1997, opět vystoupat na vrchol a hrdě světu sdělit: Vidíte, byl jsem to já, kdo měl pravdu. Tento lidsky pochopitelný postoj však skrývá jedno velké nebezpečí, zvláště tehdy, když vede k otupení kritické pozornosti, ne-li dokonce ke slepotě při výběru spojenců nabízejících se k dosažení kýženého cíle.

Když se před čtyřmi lety ujala vlády menšinová Zemanova vláda, Miroslav Macek obhajoval logiku opoziční smlouvy tím, že ČSSD tak "dostala šanci se historicky znemožnit". Zemanova vláda tuto šanci nevyužila, což však nevylučuje možnost, že k historickému znemožnění ČSSD dojde až v průběhu Špidlova panování.

V takovém případě by příští volby byly ve znamení poptávky po pravicové alternativě vedení českého státu. Pokud by byla k mání jen alternativa klausovská, bylo by to dosti špatné, protože za relativně čistým a osobně nezkorumpovaným štítem pana profesora čekají na svou novou šanci jeho spojenci z řad porevolučních novopodnikatelů, kteří již jednou využili Klausovu liberální rétoriku k rozkrádání a ochuzování této společnosti.

Jsou to lidé, pro něž tresty za nedodržování smluv nebo poškozování klientů jsou "kriminalizací podnikatelů a podnikání", lidé, kteří by nejraději hráli hry bez jakýchkoli pravidel, a pro které jsou daně loupeží prováděnou státem, přestože bez fungování infrastruktur financovaných tímto státem by nemohli ani jako podnikatelé ani jako občané vůbec existovat.

Václav Klaus se od podpory těchto novopodnikatelských kruhů v podstatě nikdy dostatečně nedistancoval, navíc je ochoten přijmout podporu od každého, kdo s ním sdílí vysvětlení událostí roku 1997 jako důsledku spiknutí bankéřů a zrady ve vlastních řadách ODS.

Jestliže Benešovi spojenci si později vybírali splátky za poskytnutou podporu v ovlivňování poměrů poválečného Československa ve svůj prospěch, dá se očekávat, že i Klausovi dnešní spojenci by se jednou mohli přihlásit o svůj podíl na Klausově vítězném návratu do Strakovy akademie.

Člověk nemusí být věhlasným prognostikem, aby si dokázal spočítat důsledky návratu poměrů klientelského kapitalismu začátku devadesátých let do České republiky. Výhybka na rozcestí "Balkán nebo Evropa" by se pro Česko opět nastavila na Balkán, evropská první liga by se nám začala vzdalovat a druhá liga polorozvojových zemí by nás uvítala jako permanentního účastníka soutěže.

P.S. V zájmu objektivity a vyváženosti uvádím na závěr další citát z článku Jana Mládka a Miroslava Jansty, ve kterém se hodnotí pozitiva Klausovy vlády, a s nímž se rovněž ztotožňuji:

"Abychom se vyhnuli apriorního negativismu, musíme nejprve zmínit Klausův pozitivní přínos pro naši zemi. Zlatou érou Václava Klause byl počátek reforem, kdy jako ministr financí prosadil v tuhých diskusích svoji verzi transformačního programu. Podařilo se mu tak prosadit standardní recepty Mezinárodního měnového fondu (liberalizace zahraničního obchodu a cen, restriktivní monetární a fiskální politika, vnitřní konvertibilita koruny) jako svůj program. K nim pak ještě přidal privatizaci jako snahu změnit též něco na podnikové úrovni, a protože byl realista, tak i tvorbu sociální sítě pro ty neúspěšné v tržní ekonomice. Tento program získal jak podporu mezinárodních institucí, které poskytly úvěry či jejich závazné přísliby, tak i obyvatelstva, jež bylo připraveno přinést oběti, aby dosáhlo blahobytu vyspělých tržních ekonomik západní Evropy.Tento Klausův program však již byl posunem oproti původním doporučením ideologů liberalismu (M. Friedman, J. Sachs), kteří prosazovali pouze dosažení stabilního makroekonomického rámce s přesvědčením, že změny na podnikové úrovni nastanou již spontánní aktivitou ekonomických subjektů. (Reformní balík L. Balcerowicze v Polsku, tvořený pod přímým vlivem J. Sachse a spuštěný o rok dříve než Klausova československá transformace, neobsahoval ani slovo o privatizaci, nemluvě již o tvorbě sociální sítě.) Tedy jistý pokrok oproti liberální ortodoxii zde byl, nikoliv ale dostatečný: chybou byla například příliš rychlá a jednostranná liberalizace zahraničního obchodu. Nicméně největším přínosem Klause byl samotný fakt, že se nebál odstartovat reformu, že se nebál vzít na sebe zodpovědnost, prostě že jsme začali. Většina ostatních reformátorů totiž tehdy viděla celou ekonomiku příliš komplexně a rychlé spuštění změn pokládala za příliš riskantní. Proto měli tendenci start transformace odkládat."
(Jan Mládek, Miroslav Jansta: Kde stala chyba II, Respekt 28.7.1997)