Dne 2. června 1976 se reportér Don Bolles z listu The Arizona Republic měl sejít v hotelu Clarendon v arizonském hlavním městě Phoenix s jistým Johnem Adamsonem. Ten mu slíbil přivést člověka s informacemi o napojení místních politiků na pozemkové spekulace. Po desetiminutovém čekání byl Bolles vyvolán k telefonu v recepci. Adamson mu telefonicky sdělil, že schůzka se ruší, protože slíbený zdroj se zalekl a nepřijde.

Don Bolles se vrátil na parkoviště a když usedl do svého auta, pod jeho bílým Datsunem se ozvala detonace. Krvácející novinář s bezvládnýma nohama se vyplazil ze svého auta a dříve než omdlel, stačil říci: "Adamson." Ještě před operací krátce nabyl vědomí a řekl: "Dostali mě, Emprise, mafie, najděte Johna Adamsona."

Lékaři amputovali Bollesovi pravou nohu nad kolenem, později, při marné snaze zachránit jeho život, také levou nohu a paži. Bolles zemřel 13. června. Šest odpálených dynamitových patron ho nestačilo zabít okamžitě. I kdyby však zemřel na parkovišti, stopu k Johnu Adamsonovi nešlo zahladit. Bolles si jako správný investigativní reportér vedl pečlivé poznámky a deník, navíc o nabídce Johna Adamsona informoval své kolegy.

Reportér, který odhaloval korupci

Don Bolles (47) pocházel z novinářské rodiny, jeho otec byl redaktorem agentury Associated Press, sám Bolles se zpočátku živil jako sportovní reportér a editor. Do Phoenixu se přestěhoval z New Jersey v roce 1962 a ve zdejším konzervativním deníku The Arizona Republic se stal specialistou na odhalování korupce.

Hned v prvním roce zjistil existenci tajných fondů u státní dopravní policie, které sloužily k uplácení nadřízených zastupitelů. Za reportáže o úplatcích na daňových úřadech, které vedly k potrestání příslušných úředníků, byl navržen na Pulitzerovu cenu. Od roku 1967 se zaměřil na spekulace s pozemky, které se po válce staly v Arizoně výnosným obchodem.

Stávalo se běžnou praxí, že firmy skupovaly ve velkém a lacino půdu v prérii, kterou rozparcelovaly, aby ji pak za vícenásobek ceny nabízely drobným investorům z východního pobřeží. Zájem o stavební projekty měli většinou drobní střadatelé, kteří chtěli strávit zbytek svého života v suchém a teplém klimatu Arizony. Mnozí z nich netušili, že namísto rodinných domků a vybudovaných společenských center je čeká jen kus pouště se silnicí a inženýrskými sítěmi, protože zaplacené peníze se kamsi vypařily.

Arizona se navíc v padesátých a šedesátých letech stala místem, kam se po válce přesunuli lidé tak či onak spojení s organizovaným zločinem, kterým na východním pobřeží USA hořela půda pod nohama a vyhovovala jim volnější legislativa státu Arizona.

Paradoxem je, že sedm měsíců před svojí smrtí Bolles místo investigativního reportéra opustil. Patnáct let práce s neomezenou pracovní dobou, neustálé nervové vypětí, nutnost čelit soudům a milionovým žalobám, noční výhrůžné telefonáty a především pochybnosti, zda taková práce má smysl, když editoři se bojí články otisknout a pokud je zveřejní, tak se stejně nic nestane - to všechno, včetně rodinných problémů, vedlo k tomu, že Bolles začal hledat útěchu v alkoholu a nakonec požádal, aby ho přeřadili na jinou práci.

Dostal na starost magistrát arizonského hlavního města s víceméně pravidelnou pracovní dobou, přestal pít, začal hrát tenis, běhat. Svůj rozsáhlý archiv o stopách organizovaného zločinu v Arizoně předal svému kolegovi Johnu Wintersovi.

Ale i na novém místě šlapal Bolles mocným na paty. Na jaře roku 1976 jeho články způsobily, že jistý Kemper Marley, místní milionář, rančer a vážený občan, musel odstoupit z místa ve státní komisi pro dostihové sporty. Bolles vypátral, že Marley byl největším sponzorem volební kampaně arizonského guvernéra Castra, který Marleyho do komise jmenoval. Navíc Bolles zveřejnil údaje o tom, že Marley (ročník 1906) ve čtyřicátých letech čelil obvinění za zpronevěru a rovněž jeho členství v arizonské státní komisi pro výstavy a zábavní parky provázelo plýtvání veřejnými prostředky.

Až po Bollesově smrti se novináři z policejních archivů dozvěděli, že Marley, rodák z Arizony, byl ve čtyřicátých letech ve spojení s mafií, konkrétně s Gussem Greenbaumem, majitelem hotelů a kasin v Las Vegas, kterého neznámí pachatelé v roce 1958 zavraždili i s jeho ženou ve vlastním domě ve Phoenixu. Co všechno o Marleyho minulosti věděl Don Bolles, se dnes můžeme jen dohadovat.

Investigativní reportéři se brání

Kdyby Dona Bollese 2. června na parkovišti hotelu Clarendon nezabila bomba, o měsíc později by řečnil na první konferenci amerických investigativních reportérů IRE (The Investigative Reporters and Editors), kterou IRE, organizace založená v roce 1975, svolala na červenec do Indianapolisu. Bolles se chtěl konference účastnit, i když mu redakce odmítla platit cestovné.

Bollesova smrt se stala neplánovaným hlavním tématem setkání asi dvou stovek investigativních reportérů. Delegáti konference se jednomyslně usnesli na tom, že je třeba na Bollesovu smrt nějak reagovat, odhalit pachatele a příčiny jeho smrti. Konkrétní detaily ponechali na správní radě IRE. Tak se zrodil Arizonský projekt, který se později zapsal do historie americké žurnalistiky.

Do čela projektu se postavil Robert W. Greene, reportér deníku Newsday s bohatými zkušenostmi v oboru investigativní žurnalistika. Sestavil tým lidí, kteří dostali přezdívku Pouštní krysy. Greenova výzva o pomoc našla ohlas u 21 vydavatelů, jedné rozhlasové a jedné televizní stanice, kteří souhlasili s tím, že budou hradit náklady na pobyt svých reportérů v Arizoně.

K projektu se však nepřipojili vydavatelé uznávaných deníků The New York Times a The Washington Post. Šéfredaktor Washington Post Benjamin Bradlee pochyboval o tom, zda reportéři z různých médií budou schopni efektivně spolupracovat. Tvrdil také, že sledování případu by se mělo nechat na místních médiích, protože přítomnost přespolních reportérů může vyvolat zlou krev v novinářské obci.

A. M. Rosenthal z New York Times viděl v kolektivní práci reportérů s jediným žurnalistickým výstupem "nebezpečí pro rozmanitost a soutěživost", která je "silnou stránkou amerického tisku". Nehledě na to, že novináři by prý neměli suplovat práci žalobců a policie.

Projekt Arizona

Oficiální zpráva z internetové stránky www.ire.org uvádí, že na projektu pracovalo 38 žurnalistů z 28 listů, rozhlasových a televizních stanic. Někteří v Arizoně strávili několik dnů, jiní několik měsíců. Byli mezi nimi dobrovolníci, kteří přijeli v době své dovolené na vlastní náklady. Jejich práci na místě řídil Green.

Ve zprávě pro správní radu IRE Green definoval účel projektu takto: "Chceme ukázat prstem na korupci v komunitě, ve které byl zavražděn investigativní reportér. Tato komunita a další podobná společenství se musí zamyslet nad tím, co se stalo. To je snad přivede k tomu, že si příště nechají dvakrát projít hlavou, než se rozhodnou zabíjet reportéry."

Projekt tedy neměl za úkol vypátrat vrahy, ale podat zprávu o arizonském podsvětí. Pro zjištění všech vazeb mezi veřejnou správou, obchodními kruhy a mafií novináři využívali běžné metody investigativní žurnalistiky, tj. pečlivé studium a porovnávání veřejně přístupných dat doplněné četným vyptáváním u informovaných zdrojů.

Výsledkem projektu byla série 32 článků informujících o organizovaném zločinu v Arizoně a o okolnostech vraždy Dona Bollese. Tuto sérii publikovaly jen některé listy. Chyběl nejen New York Times a Washington Post, ale i domovský deník Dona Bollese The Arizona Republic. Uvedené deníky zveřejňovaly pouze zkrácené verze článků vydávané tiskovou agenturou Associated Press, v nichž některé výbušné detaily chyběly. O dobré práci týmu svědčí fakt, že na autory série byla podána řada trestních oznámení pro pomluvu, z nichž žádná prý u soudu neuspěla.

Do dnešního dne má arizonský projekt nejen své obdivovatele, ale také kritiky, kteří namítali, že noviny by měly především informovat, a ne se vměšovat do probíhajících dějů. Na druhé straně Bruce Babbit, generální prokurátor a pozdější arizonský guvernér, prohlásil, že přítomnost týmu investigativních reportérů v Arizoně pomohla upozornit na problém organizovaného zločinu ve státě a vytvářela veřejný tlak na jeho řešení.

Pachatelé se usvědčují