Jak to bylo s Pierotem
aneb Kývne Balvín na mimosoudní vyrovnání?

Včera jsem si mimořádně koupil sobotní Právo, protože jsem očekával, že se Ivo Mathé ozve proti nepravdám, které tento deník 3. října uvedl pod titulkem České televizi hrozí soudní spor s německou společností ART-OKO.

Žádnou reakci nebo opravu jsem v listě nenašel, a tak jsem se rozhodl, že se ozvu sám. Nikoli kvůli Mathému, ale kvůli tomu, aby si čtenáři opět mohli učinit obraz o kvalitě informací, kterou jim média - zde Jana Perglerová (značka jp) - předkládají. Nejdříve citát:

"České televizi (ČT) hrozí v nejbližší době v Mnichově soudní spor s německou televizní koprodukční společností ART-OKO. Pokud ho naše veřejnoprávní televize prohraje, bude muset zaplatit zhruba 150 miliónů korun (70 miliónů za odškodnění a přes 70 miliónů na úrocích)...
ART-OKO podala na ČT žalobu kvůli filmu Největší z pierotů (na motivy románu Františka Kožíka), který ČT před deseti lety natočila ve spolupráci se zmíněnou německou společností. Generálním ředitelem ČT byl tehdy Ivo Mathé, současný kancléř prezidenta Havla."

Takže začněme odzadu. O tom, kdy se stal Mathé ředitelem, jsem psal nedávno zde. Český parlament ČNR ho dočasně pověřil řízením ČT v prosinci 1991, Rada ČT ho do funkce jmenovala 23. března 1992. Seriál Největší z Pierotů se točil v letech 1990-1991, tedy ještě za ředitelování Jiřího Kantůrka. Jestli se dokončovací práce prováděly ještě v roce 1992 za Mathého, to nevím. (Seriál se poprvé vysílal v lednu 1993, naposledy vloni v červenci.) To však nic nemění na věci, že koprodukční smlouva se uzavírala ještě před listopadem 89, buď za ředitele Batrly (červenec-listopad 89) nebo dokonce ještě za ředitelování Jana Zelenky (do června 1989).

Ten seriál měl pohnutou historii, protože se jeho výroba z nejrůznějších důvodů protahovala a probíhala v době bouřlivých politických (a tím i vnitrotelevizních) změn. Jako scénáristé jsou v titulcích uvedeni manželská dvojice Kotouč/Krempová a Alex Koenigsmark. Nevím, zda Koenigsmark pracoval na seriálu už před rokem 1989. Pokud ano, pak se zařadil do dlouhé řady zakázaných spisovatelů a překladatelů, kteří v bývalém režimu pro svoji autorskou práci získávali krytí jiných osob.

V případě Největšího z pierotů to krytí bylo velice kvalitní, vezmeme-li v úvahu, že Nataša Krempová byla dcerou soudružky Krempové, která měla v odboru sdělovacích prostředků na ÚV KSČ na starosti Československou televizi. Ano, doba tenkrát pokročila již natolik, že si Československá televize troufla navázat koprodukci s firmou českého emigranta Karla Dirky.

Firma Karla Dirky Oko Film GmbH měla tehdy v Československu za sebou jeden koprodukční projekt, do kterého s ní už v roce 1987 vstoupila bratislavská televize. Byl to šestidílný seriál Gagman. S Borisem Hýbnerem v hlavní roli jej režíroval Juraj Herz, kterému - jak sám v jednom interview uvedl - tato práce umožnila start jeho nové existence v západním Německu.

Historii natáčení seriálu Největší z Pierotů znám spíše z druhé ruky. Pokud vím, tak seriál se příliš nepovedl a tím padla i kalkulace Karla Dirky, který chtěl seriál prodat ARD. Ta ho ovšem po zhlédnutí odmítla a Karel Dirka prý neměl peníze na zaplacení. Od té doby se vlečou soudy, kdy se smluvní strany hádají o to, kdo, co, kdy a jak z původní koprodukční smlouvy splnil nebo nesplnil. Problémy údajně vznikaly také z toho, že nová porevoluční dramaturgie v ČST chtěla seriál i koprodukční smlouvu vylepšovat.

To jsou informace, které jsem nasbíral v minulých letech z druhé ruky, ale mám také i vlastní zkušenost ještě z let 1989-90. Vím, že Karel Dirka sice dodal pro natáčení filmovou surovinu (problém pro ČST s limitovaným devizovým rozpočtem), ale jinak se snažil svému plnění v hotovosti od začátku vyhýbat a nabízel plnění věcné. V redakci pořadů ze zahraničí jsme byli tlačeni Telexportem k tomu, abychom z nabídky dokumentárních filmů, na které měl Dirka práva, vybrali co nejvíce titulů. Pokud si dobře pamatuji, ta nabídka nebyla příliš atraktivní, výjimkou byl celovečerní dokument o Marlene Dietrichové Marlene, který režíroval Maximilian Schell a kameroval Čech Ivan Šlapeta.

Všiml jsem si, že dnes ty tituly z filmografie Dirkovy firmy Art-Oko Film vymizely. Jsou tu jen Vorlíčkovy filmové pohádky Kouzelný měšec a Pták Ohnivák, na kterých se koprodukčně v 90. letech podílely české produkční firmy Stanislava Šafra (Rebecca Film) a Rudolfa Biermana (InFilm) a také televize Nova.

Vysílací práva na dokument Marlene a na další dokumenty zřejmě od Dirky odpluly stejně jako Dirkova stará firma Oko film GmbH zatížená soudními spory. S Dirkou se soudila nejen Česká televize kvůli Pierotovi, ale také Slovenská televízia kvůli Gagmanovi, a ST prý z toho sporu vyšla dosti oškubaná (poslední vedlejší větu nemám ověřenou z více zdrojů).

Ovšem takový byl princip předrevolučních koprodukcí. Výhoda byla na straně západního partnera, který měl devizy a lepší právníky. Domácí lidé na nevýhodné podmínky rádi přistupovali, neboť i hubené západní honoráře byly z hlediska korunového honoráři tučnými.

Smyslem této úvahy však nebyl celý ten dlouhý exkurz do minulosti. Na článku Jany Perglerové mě zajímá spíše jiná věc: Proč a v čím zájmu byl tento článek publikován?

Rozeberme si obsah článku.