Copyright © Milan Šmíd
| zpět na Louč - komentuje svět žurnalistiky a médií | © Milan Šmíd |
| 14.11.2002 | RUBRIKA: Přednášky/Referáty |
(Ne)přednesený referát z Českého Krumlova (8.-9. listopadu 2002)
(snímek1) Medvědí službu konceptu televize veřejné služby (dále budu používat pojem „veřejnoprávní“) činí ten, kdo říká, že „veřejnoprávní televize musí být, protože být musí“, tj. tautologicky obhajuje její existenci faktem její existence. Veřejnoprávní televize také být nemusí. Ale to, že ji máme, je výsledkem svobodného rozhodnutí.
Veřejnoprávní televize existuje především z toho důvodu, že daná společnost došla k názoru – buď pod vlivem tradice nebo na základě zvážení disponibilních argumentů a volního rozhodnutí -, že televizní vysílání hrazené z veřejných prostředků a neziskového charakteru je něco, co daná společnost potřebuje, nebo co pokládá za užitečné a prospěšné.
Jefim Fištejn včera vztáhl veřejnoprávní koncept k sociologickému pojmu „veřejnost“ a upozornil na rozkolísanost jeho výkladu. Já osobně se domnívám, že veřejnoprávní koncept vysílání se mnohem více vztahuje k pojmu „veřejný zájem“, který je v oblasti politiky a práva frekventovanější.
(snímek2)Koncept veřejné služby, tzv. „veřejnoprávnost“, má bezprostřední návaznost na kategorii veřejného zájmu, což jest kategorie vztahující se ke kolektivnímu rozhodování o společných věcech s vlivem na celou komunitu (obec, stát).
Veřejný zájem je jedním z významných prvků moderní demokratické společnosti. Autoritářské politické systémy se k tomuto pojmu staví chladně, stejně jako společnosti nerozvinuté, jejichž elity nedokážou pochopit, že veřejný zájem nelze jednou provždy definovat, a v nichž o tom, co je ve veřejném zájmu, obvykle rozhoduje silný vůdce nebo autoritářská ideologie.
Veřejný zájem v sobě implicitně obsahuje permanentní veřejnou diskusi, průběžné hledání nových řešení a východisek, ke kterému jsou využívány mechanismy zastupitelské demokracie i občanské společnosti.
Neurčitost a nevyhraněnost kategorie veřejný zájem nemůže být důvodem jejího zrušení, vždyť i její protipól - individuální svoboda - je velice neurčitý a chybí mu přesnější vymezení. Přesto koncept individuální svobody hájíme a podporujeme.
Kategorie veřejného zájmu v sobě obsahuje etické zdůvodnění požadavků, které komunita klade na individuum,a kterými ho často omezuje, čehož libertinistické ideologie využívají a kategorii veřejného zájmu zcela zavrhují. Zakážeme-li však kategorii veřejného zájmu, brzy se vytvoří potřeba nějakého nového termínu, který by vyjádřil polaritu vztahu mezi individuálními, soukromými cíli a kolektivními potřebami sociálních skupin.
Kategorie veřejného zájmu není a nikdy nebude imunní vůči zneužití a jediným lékem proti takovému zneužití je svobodná diskuse v rámci otevřeného demokratického politického systému a transparentnost všech rozhodovacích procesů, které se ve veřejném zájmu činí.
(snímek3) Z uvedeného vyplývá, že i úkoly a funkce vysílání obecně, jakož i vysílání veřejné služby zvlášť, nejsou předem přesně určené a vymezené, a že ve velké míře odrážejí společenská očekávání dané komunity. To znamená, že požadavky na vysílání se v různých zemích, v různém historickém, kulturním a politickém kontextu mohou případ od případu silně lišit.
Při stanovení požadavků na vysílatele lze vycházet z funkcionální analýzy televizního vysílání jakožto prostředku či média masové komunikace (funkce: informace, zábava, integrace, hodnotová korelace, kulturní kontinuita, vzdělávání apod.). Plněním těchto funkcí vykonává televizní vysílání veřejnou službu a na výkonu této veřejné služby se v evropském duálním systému podílejí oba sektory vysílání: veřejný i soukromý, ovšem s různým akcentem na jednotlivé funkce. Zatímco komerční sektor se soustřeďuje na funkci zábavnou, veřejnému sektoru se ukládají širší povinnosti, například v oblasti informace a vzdělávání.
Oprávněnost existence veřejného sektoru vzniká tam, kde soukromý sektor vysílání objektivně nemůže nebo subjektivně odmítá plnit funkce masové komunikace v celé komplexnosti tak, jak to život moderní civilizované společnosti vyžaduje.
V tomto ohledu lze podmíněně souhlasit s východiskem, které uvedl v diskusi Vladimír Železný, který prohlásil, že „veřejnoprávnost je to, co veřejnost považuje za potřebné, a co nejde získat jiným způsobem bez poplatku na komerčních televizích.“ (Podmíněnost mého souhlasu se týká východiska, nikoli závěrů, které z této teze Vladimír Železný později odvodil.)
Mezi veřejným a soukromým sektorem totiž není ostrá hranice „buď/anebo“ u jednotlivých programových typů a žánrů. Nelze říkat „tenhle pořad je veřejnoprávní a jiný zas nikoli“. Nelze přesně ani mechanicky oddělovat menšiny od většin, neboť každý z nás je současně jak většinovým, tak menšinovým divákem, přičemž v ideálním případě pluralitní programová nabídka televizních programů uspokojí jak můj většinový, tak můj menšinový specifický zájem.
Uvažování o veřejném a komerčním sektoru vysílání v pojmech „buď/anebo“ vede často k zavádějícím závěrům, což lze dokumentovat na odpovědi Petry Buzkové týdeníku Respekt 9. září 2002, když na otázku redaktora: „Existuje veřejný zájem, který by měly soukromé či veřejnoprávní stanice naplňovat?“ uvedla: „Soukromé televize nikdy neplnily žádný veřejný zájem, pracovaly především na vyšších číslech sledovanosti. Koneckonců kvůli tomu vznikly.“
(Na vině byla možná ne zcela dobře položená otázka, protože televizní stanice mohou svým vysíláním „plnit veřejnou službu“, „naplňovat funkce“, ale nikoli „naplňovat zájem“. Kdyby otázka zněla: „Je ve veřejném zájmu vysílání komerčních stanic?“, pak jednoznačná odpověď musí být: „Ano, je. Přinejmenším rozmnožují a zpestřují programovou nabídku v éteru.“)
Otázka, které se nelze vyhnout, zní: Jsou veřejné rozhlasy a televize nezbytností, nestačily by posluchače a diváka obsloužit soukromí vysílatelé? Co opravňuje televizi veřejné služby k její existenci a k tomu, aby vyžadovala od občanů zvláštní poplatky k hrazení svých nákladů?
Dnes se na tuto otázku u nás odpovídá snadněji než před deseti lety, kdy ještě panovaly iluze o schopnostech a možnostech komerčního sektoru vysílání v našich podmínkách.
(snímek4) Pro demonstraci toho, jaká je specifika úkolů veřejné služby, využívám často kritérií, která Evropská vysílací unie EBU stanovuje jako podmínku aktivního členství, které může být uděleno jedině takovým televizním organizacím, které zajišťují národní službu. Takové televize:
Celkově shrnuto: veřejný vysílatel musí - kromě požadované univerzální dostupnosti svého vysílání - uspokojovat v mezích svých možností rozmanité zájmy publika, nemůže se omezit jen na masové publikum a jen na ekonomicky efektivní pořady (zábava, talk-show, soutěže). Navíc se od veřejných vysílatelů žádají investice do vlastní původní tvorby, což ve svém důsledku znamená podporu domácí národní audiovizuální kultury. (Nejde tedy jenom o nesystémovou a netržní podporu audiovizuálního průmyslu, která byla v diskusi zpochybňována ředitelem televize Nova.)
Aplikováno na televize Nova a Prima, pak Nova naplňuje v plné míře jen to první kritérium, v bodech b) a c) by se do požadavků EBU nevešla.
Někdy studentům kladu otázku, zdali vědí, proč jsme dříve neměli a dnes máme komerční televize. Často odpovídají: „Protože to dříve komunisté nedovolili.“ Když se pak dotážu, zda v Rakousku vládnou komunisté, když první komerční televize na frekvencích sem dorazila až v loňském roce, neznají odpověď.
Příchod komerční televize do Evropy nezpůsobila změna politických postojů, ale rozvoj techniky, televizní technologie, telekomunikací. Teprve když kabel v součinnosti se satelitem zmožnil počet komunikačních kanálů schopných přenášet televizní vysílání a také když televizní technika a výroba televizního programu nebyla již tolik investičně náročná, teprve tehdy se v Evropě masově objevuje komerční vysílání. V Itálii od poloviny 70. let, ve zbytku Evropy o 10 let později, současně s vypuštěním satelitů Eutelsat.
(snímek6) Televize veřejné služby se v Evropě dostala do dilematu:
Z toho dilematu vedou dvě východiska:
Vpád dravé komerční televize do televizně monopolní Evropy přivodil veřejnému sektoru kulturní šok a také právní problémy. Střetla se zde tradice televizního vysílání hrazeného z veřejných prostředků (poplatek) se zásadami poskytování služeb na komerčním základě tak, jako to v roce 1958 stanovily římské smlouvy. Paragraf 92 (podrobnosti zde) o tom, že státní pomoc narušující hospodářskou soutěž je nepřípustná, se stal příčinou četných žalob nových komerčních vysílatelů ve Francii, Itálii, Španělsku a Portugalsku. Předmětem stížností bylo oddlužení a výhodné úvěry italské RAI, státní podpora portugalské veřejné televize RTP (zrušen poplatek, financována ze státního rozpočtu) nebo navýšení kapitálu francouzské France 2 a 3, atd.
Určitým řešením konfliktu bylo přijetí tzv. amsterodamského protokolu v roce 1997, jehož text je uveden v prezentaci. Kdybych měl jeho právnicky složité formulace zjednodušit, tak se v něm říká, že každý členský stát má:
Amsterodamský protokol o vysílání veřejné služby vyvrátil základní námitku týkající se státní podpory veřejnoprávního vysílání tím, že uznal nezbytnost existence veřejného sektoru vysílání s odůvodněním - cituji doslovně z protokolu – vzhledem "k demokratickým, sociálním a kulturním potřebám společnosti" a "k potřebě zachovat pluralismus médií."
To jsou přednosti a někdy i nezastupitelné aktivity veřejnoprávních televizí, jak je chápe západní Evropa. Toto rozhodnutí plyne z poznání, že bez veřejných prostředků by trhy malých evropských států nebyly schopny vygenerovat dostatek zdrojů, které by mohly financovat televizní vysílání v takové šíři, pestrosti a kvalitě výhradně na komerčním základě, tedy ze zdrojů reklamního vysílání.
(snímek7) Pouze na velkých silných trzích jsou schopny komerční televize věnovat více prostředků na obsluhu specifických menšinových zájmů a na investičně náročnou původní domácí tvorbu. V Evropě je jen pět zemí, které jsou schopny financovat pluralitu televizní nabídky z domácích zdrojů na komerčním základě - jsou to Velká Británie, Německo, Francie, Itálie a Španělsko. Ostatní země musí počítat s tím, že větší část jejich vysílání bude laciný zahraniční import. Takže teoreticky lze zrušit veřejnoprávního vysílatele v České republice, ale za tu cenu, že základní televizní nabídka se dostane na úroveň banánových republik a bude se sestávat ze zpravodajství a publicistiky na úrovni infotainmentu, ze zábavy, soutěží a dovážených filmů a seriálů.
Je tu samozřejmě ještě varianta další, tj. vytvořit z ČRo a ČT neziskové organizace, dotované ze státní rozpočtu tak, jako je například kanadská CBC nebo japonská NHK (naposledy též nizozemská NOS). Zrušení poplatku jako zaručeného a stabilního příjmu veřejnoprávních institucí však sebou nese riziko, že při snahách snížit deficity státního rozpočtu, jejichž jsme svědky každý rok, by tato služba dostávala stále méně a méně peněz, což by se projevilo na její programové nabídce, která by mohla být marginalizována pod únosnou mez.
Pro ty, kteří neustále volají po definování úkolů vysílání veřejné služby, uvádím rezoluci „Budoucnost vysílání veřejné služby“ ministerské konference Rady Evropy, která se shodou okolností konala v Praze v roce 1994 (viz snímek8, snímek9). Zvláště její první čtyř body podle mého názoru stále neztratily svoji platnost.
(snímek11) Amsterodamský protokol však definitivně nevyřešil spor o financování veřejné služby uvnitř EU. I nadále se na Evropskou komisi obracejí komerční vysílatelé, kteří si stěžují na konkurenci veřejnoprávních institucí podporovaných veřejnými prostředky.
V poslední době jde o zřizování tematických kanálů (zpravodajské, dětské, satelitní), kterými silné a bohaté veřejnoprávní stanice (ARD, BBC, FRANCE, RAI) rozšiřují své veřejné služby. Komise zatím tyto stížnosti řeší případ od případu, přičemž zkoumá, zda poskytování nové služby má skutečně charakter služby ve veřejném zájmu a zda neohrožuje hospodářskou soutěž v neprospěch spotřebitele.
Takto byl odsouhlasen Evropskou komisí zpravodajský kanál BBC News 24, nebo německý dětský kanál KiKa. Kritické stanovisko však zaujímá Evropská komise k možnosti vytváření sportovních kanálů veřejným sektorem, neboť tam je hledisko veřejného zájmu sporné a navíc zájem spotřebitele je kryt pravidly Směrnice Televize bez hranic, která zajišťuje, aby u tzv. událostí velkého společenského významu nebyl divákovi neplacené televize odepřen přístup.
Do prezentace jsem zařadil i jeden dokument EU z ledna 1999 o veřejnoprávním vysílání (snímek12, snímek13), v němž je opět potvrzen význam vysílání veřejné služby, jakož i limity, které by v hospodářské soutěži nemělo překročit.
V závěrečném snímku prezentace (snímek14) shrnuji:
Ale pak je třeba vzít v úvahu, že
Pokud bych ovšem měl stanovit prognózu vývoje v dlouhodobé perspektivě několika desetiletí, pak na základě současných trendů docházím k názoru, že
P.S. Tento referát byl určen těm, kterým není třeba vysvětlovat, proč neexistuje žádný veřejnoprávní deník financovaný z veřejných prostředků a proč je k vysílání zapotřebí licence, když tištěná média nic podobného nepotřebují. Až bude v oblasti rozhlasu a televize k dispozici teoreticky neomezený počet komunikačních kanálů, jako v oblasti tištěných médií, pak i ty licence a obsahové licenční podmínky se stanou anachronismem a státní regulace se omezí na dohled nad férovou hospodářskou soutěží (například rovný přístup do kabelu, satelitů, digitálních multiplexů apod.).
P.S. Pro zájemce o evropské dokumenty dodávám ještě odkaz na
Dokument Komise EU (formát PDF) z 15. listopadu loňského roku s názvem "Komunikace o aplikaci pravidel poskytování státní pomoci vysílání veřejné služby".
DODATEK 17.1.: Ve svém sobotním pořadu Volejte řediteli Vladimír Železný cítil potřebu vrátit se ke krumlovskému zasedání a vylepšit svoji definici "veřejnoprávnosti". Vložil do ní jedno důležité slůvko, na které zřejmě v Krumlově zapomněl. Cituji doslova jeho sobotního vystoupení: "Veřejná služba je to v televizi, televizní veřejnoprávní vysílání je takové, které poskytuje JEN to, co si bez poplatku není možné pořídit jinak nebo jinde. Velmi jednoduché a tak by to mělo být. Bohužel není." Slůvkem "jen" by Železný rád odsoudil televizi veřejné služby do diváckého ghetta tzv. kulturních programů typu ARTE/LA SEPT. Vzato doslova: Když komerční televize vysílá zpravodajství, znamená to, že televize veřejné služby podle Železného tak činit nesmí?