Listopadová úvaha o minulosti

Výročí „sametu“ 17. listopadu pojednala česká média tentokráte stručně a krátce. Jako obvykle mě namíchlo, když jsem si opět přečetl známou estébáckou lež o tom, že Zifčák alias Růžička předstíral mrtvého studenta (doslovný citát z MF DNES: “Komunistická Státní bezpečnost měla přímo v průvodu mezi protestujícími lidmi své tajné agenty. Jedním z nich byl Ludvík Zifčák, který měl sehrát roli mrtvého studenta Milana Růžičky.“)

Tato lež vznikla ex post facto a dá se vyvrátit velice jednoduše. Kdyby chtěl agent provokatér Zifčák skutečně vyvolat v řadách svých známých disidentů dojem, že byl při demonstraci zabit, tak by se druhý den mezi ně – jakoby nic – opět nedostavil. O tom, že při demonstraci sehrál roli mrtvého studenta, Zifčák poprvé mluví až po svém odhalení, při výsleších na vojenské prokuratuře. Můj názor na situaci si každý může přečíst na této adrese v Britských listech.

Že televize Prima reprodukuje hlas lidu o tom, že situace není dobrá, protože „jsme se nevypořádali s komunisty“, dokážu pochopit. Ovšem, že něco podobného tvrdí ve svém eseji v sobotní MF Dnes renomovaný sociolog Miloslav Petrusek, mě dost překvapuje. Mezi dvě nevyužité šance, které podle něj způsobily, že se „nenaplnil revoluční sen“ zařazuje „potrestání viníků a radikální, věcný rozchod s "komunismem" (uvozovky Petrusek).“

Petrusek tento rozchod dále specifikuje: „Rozchod nikoli prostřednictvím bezzubého zákona o jakési imaginární nespecifikované zločinnosti nespecifikovaného režimu, ale rozchod potrestáním a odsudkem konkrétních lidí a - nebojme se říci - zákazem konkrétních institucí: trapný Socialistický svaz mládeže jsme zakázali a Pionýr umřel na úbytě, ale matka strana sama zůstala nedotčena. Proč k radikálnímu rozchodu s minulostí, rozchodu právnímu i mravnímu, nedošlo, ačkoliv by se toto všechno mohlo provést (a nepochybně by se i provedlo) prostředky právně korektními a sociálně humánními, mi zůstává záhadou. Nevěřím sice v teorii spiknutí, ale jakési černé pochybnosti mám.“

Černé pochybnosti profesora Petruska možná vznikají ztrátou historické paměti, která by mu připomněla, jak vypadala situace před třinácti lety. Zákaz KSČ by jednak jen těžko získával masovou podporu, vzhledem k masové propletenosti obyvatelstva a státostrany bývalého Československa, a z mocenského hlediska mohl vývoj k demokracii jenom zkomplikovat. Navíc nebezpečí divokých politických procesů se vyskytuje při každém politickém převratu.

Kromě toho se Petrusek mýlí v základních faktech. Nemá pravdu, že „SSM jsme zakázali“. SSM nikdo nezakazoval, přeměnil se na Svaz mladých, který stále existuje jako občanské sdružení. Jeho úpadek nezpůsobil žádný zákaz, ale skutečnost, že přišel o majetek tímto zákonem 497/90 a opustili ho členové. Rovněž Pionýr „neumřel na úbytě“, nýbrž existuje a dokonce získává příspěvek Ministerstva školství a mládeže, pokud můžeme věřit webové stránce Pionýra na internetu. Pokud existuje, tak také díky tomu, že někteří členové ho stále považují za užitečnou organizaci a proto ho podporují, o čemž svědčí četné oddílové zprávy na internetu.

Nevím, jaké „právně korektní a sociálně humánní prostředky“ má profesor Petrusek na mysli, když zmiňuje jejich nevyužití „k radikálnímu rozchodu s minulostí, rozchodu právnímu i mravnímu.“ Navíc mám vážné pochyby o tom, že kdokoli – ať už jde o jednotlivce, sociální skupinu nebo instituci – se může s minulostí jednoduše „rozejít“, tj. zbavit se jí. Vždyť bez minulosti by neexistovala přítomnost (alespoň tak jsem to pochopil i z přednášek Petruskova kolegy Josefa Alana).

Ano, teoreticky je možné se s minulostí „rozejít“, a to buď tím, že existenciálního nositele minulosti (osobu, sociální skupinu, instituci) zničíme, což ve mně vyvolává pochyby o „právně korektních a sociálně humánních prostředcích“, které Petrusek doporučuje. Nebo se nabízí druhá varianta, tak často používaná u nás, kdy „rozchod s minulostí“ se děje jejím zamlčováním nebo falsifikací.

Pokud ovšem „rozchod s minulostí“ chápeme jako synonymum „vyrovnání se s minulostí“, pak je o čem diskutovat. Ovšem populistické vysvětlování současných problémů tím, že „jsme dostatečně nepotrestali komunisty“ mi až příliš bolestně připomíná padesátá léta, kdy příčinou neúspěchů pětiletek byly podle oficiální propagandy zbytky buržoazních tříd, se kterými „jsme se v roce 1948 příliš mazlili“.

O svém názoru na současnou KSČM a její politiku jsem už jednou obšírně psal v Louči po volbách v článku KSČM – nebezpečí pro českou politiku. Zde nemám co dodávat.

Na jedné straně chápu profesora Petruska v jeho nespokojenosti s faktem, že v naší společnosti přežívají hodnoty a vzorce chování režimu minulého, které brání rychlejšímu vývoji směrem k prosperující demokratické společnosti.

Na druhé straně by snad mohl vědět, že souhrn toho špatného a nefunkčního, co se dnes zjednodušeně shrnuje do pojmu "komunismus", že tenhle komunismus a jeho nebezpečí pro dnešek je spíše softwarová než hardwarová věc.

V jednom článku Louče jsem to napsal takto: „Je sice pravda, že některý "komunistický" hardware nikdy nebude schopen přijmout "demokratický" software a proto by se neměl dostat do rozhodujících pozic politického života. Ale na druhé straně na "demokratickém" hardwaru, který je z formálního hlediska morálně čistý a nezkompromitovaný s bývalým režimem, se bohužel až příliš často vyskytuje "komunistický" software.“

A právě ten je podle mého názoru hlavní příčinou, proč nejsme po třinácti letech dál, než bychom teoreticky mohli být. Na rozdíl od eseje publikovaného v MF DNES se domnívám, že šance na „rozchod právní i mravní s minulostí“ (dle Petruska) nebo na „vyrovnání se s minulostí a odstranění zlořádů z této minulosti plynoucích“ (dle Šmída) nebyla promarněna, naopak, stále ještě trvá.

Aby se však naplnila, je třeba k oné minulosti přistupovat poctivě, bez ideologických a zjednodušujících brýlí, dbát na to, aby se nezamlčovala a nepřekrucovala fakta, která pak mohou vést ke zkresleným závěrům. A především: vyrovnání s minulostí znamená také přijmout odpovědnost za své činy, nesvalovat všechno na druhé a nelhat si do kapsy.