Esemesky na hranici vkusu (a také zákona?)
aneb Konflikt práva na soukromí s právem veřejnosti na informace

V pondělí 16. prosince deník Blesk oznámil svým čtenářům: „Nahlédli jsme do Klausovy pošty“. Když fotograf Blesku na kongresu ODS zaměřil svůj teleobjektiv na displej mobilního telefonu Václava Klause, zachytil zde tyto útržky textů: „Absolutně prázdný a falešný Topol (...) prázdný a falešný Topolánek (...) Mluvím, ale nemělo se to stát. V (...) Nemluvíš se mnou kvůli tomu? (...) na příští týden. (...) Nevíte v kolik začínám? (...) Diskotéka nebyla. spíše loučení, Topol (...)“

V posledním předvánočním týdnu se pak v médiích rozvinula diskuse o tom, zda a jak bylo chování novinářů Blesku neetické nebo dokonce trestné. Zpočátku to vypadalo dokonce na žalobu, ve hře byly paragrafy na ochranu osobnosti i ustanovení zákona o listovním tajemství. Na stranu Václava Klause se postavili nejen politici, ale i někteří právníci ze státního zastupitelství. Ovšem známý pražský advokát Tomáš Sokol prohlašoval: „Fotografie politika píšícího SMS zprávu není trestný čin“. Já s Tomášem Sokolem souhlasím, což ovšem neznamená bezpodmínečné přitakání žurnalistickým metodám bulvárního tisku.

Z hlediska teorie zde došlo ke klasickému střetnutí práva veřejnosti znát a práva jednotlivce na soukromí. Obě práva jsou legitimní a dochází-li mezi nimi ke kolizi, pak je třeba zkoumat, které právo mělo v daném případě a v daných konkrétních podmínkách větší sílu. A právě při tomto zkoumání dochází ke tříbení názorů, které ve svém souhrnu odrážejí převažující hodnotový systém dané společnosti.

Etický kodex Syndikátu novinářů ČR je v tomto ohledu vybalancovaný a nevyhraněný. Na jedné straně deklaruje právo občanů na včasné, pravdivé a nezkreslené informace, jak jim je zajišťuje čl. 17 Listiny práv a svobod, jež je součástí Ústavy České republiky. Zároveň ukládá novináři povinnost „i) nepoužívat nepoctivé prostředky k získání informace, fotografie nebo dokumentu nebo využívat k tomu dobré víry kohokoliv.“ Ovšem z tohoto pravidla okamžitě stanovuje výjimku: „Nepoctivost prostředků je při tom třeba posuzovat v souvislosti s veřejným zájmem na publikování příslušné informace.“

Pro lidi s digitálním uvažováním (tj. pro ty, kteří by na všechno chtěli mít jednoduchý metr a domnívají se, že svět se dá převést na jedničky a nuly, což umožňuje přijímat jednoznačně kladná či záporná rozhodnutí) je taková situace rozčilující. Nechápou, že svět kolem nás i náš život je natolik pestrý, složitý a neopakovatelný, že jej nelze spoutat do černobílých schémat, a že i všeobecně uznávané hodnoty a principy demokratické společnosti se mohou dostávat do vzájemného konfliktu.

I když si Miloše Čermáka vážím za jeho zasvěcenou mediální kritiku a publicistiku, nemohu souhlasit s tím, když v Lidových novinách v článku Nevkus ve veřejném zájmu napíše: „Nejlepší by bylo, kdyby Etická komise při SN začala tím, že veřejný zájem přesně definuje - už kvůli podobným budoucím kauzám.“

Přesná definice veřejného zájmu totiž existovat nemůže. Mohou existovat jenom obecné principy, jejichž dodržování budeme považovat za prospěšné pro život naší společnosti, protože podporují náš duchovní i materiální blahobyt. Například, že je správné nelhat a nekrást, že je dobré respektovat vlastnické vztahy, dodržovat smlouvy, že by měla existovat elementární spravedlnost a rovnost před zákonem, že ubližovat druhým by se mělo trestat, že lidé by měli mít možnost být informováni o tom, kdo a jak jim vládne, kdo a jak rozhoduje o věcech, které se jich bezprostředně dotýkají, atd.

Mezi takové obecné principy, které je třeba respektovat, je i právo na soukromí. Patří mezi základní lidská práva zajišťující důstojnou lidskou existenci a umožňující nezávislost a svobodu individua ve svobodné demokratické společnosti.

Vycházíme-li z tohoto principu, pak zveřejnění seznamu hovorů z mobilního telefonu je evidentním porušením práva na soukromí. Ovšem situace se mění, když zjistíme, že ty mobily byly služební, placené zaměstnavatelem, a že zveřejnění takového seznamu může být důkazním materiálem o neblahém a nezdravém propojení veřejnoprávních médií se světem stranické politiky.

A právě to jsou ty hraniční případy, jejichž pochopení činí digitálním lidem potíže. Chtěli by mít na papíře jednou provždy narýsovanou „veřejnoprávnost“ České televize a Českého rozhlasu, chtěli by uzavírat smlouvy o konkrétně stanovených povinnostech jejích zpravodajství, nechápajíce, že zveřejnění nějaké informace bude za jistých okolností ve veřejném zájmu, zatímco v jiných souvislostech veřejný zájem bude diktovat spíše její potlačení.

Do podobného posuzování se nyní dostane i případ Klausových esemesek. Porušení práva na soukromí je zde evidentní. Význam zachycených útržků textů pro informovanost veřejnosti o našem politickém životě je podle mého názoru spíše marginální, i když zastánci Blesku budou tvrdit opak (viz informace „falešný Topolánek“). Přesto si však myslím, že trestní odpovědnost novinářů Blesku se bude jen těžko dokazovat.

Proti odsouzení jak podle občanského nebo trestního soudního řízení mluví dvě okolnosti: veřejná funkce Václava Klause a především veřejně přístupný prostor, ve kterém se Klaus se svým mobilem pohyboval. A na straně médií bude i nadále stát autorita „práva znát a vědět,“ „práva veřejnosti být informován“

K tomu právu přidávám dvě historické vzpomínky:

Pamatuji se, jak v roce 1975 americký ministr zahraničí Henry Kissinger při závěrečném ceremoniálu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě v helsinském paláci Finlandia si studoval tajné dokumenty, až mu je z balkonu teleobjektivem přečetl jeden fotograf. Zveřejnění této fotografie, kde bylo jasně čitelné „Top Secret For Your Eyes Only“ vyvolalo diskusi, zda by fotograf neměl být potrestán za to, že zveřejnil tajné materiály. Převážilo však obecné mínění, že viníkem je spíše Kissinger, protože ty dokumenty měl pečlivěji chránit. Informaci o této události jsem našel na internetu jen v diskusním fóru na serveru www.photo.net, podle jehož informací prý firma Canon využila tuto epizodu z Helsinek pro reklamní kampaň na své fotoaparáty.

Se sílou práva veřejnosti vědět a znát jsem se seznámil v USA i při jiné příležitosti. Na jaře roku 1992, 8. dubna, vystoupil na tiskové konferenci Arthur Ashe, první černošský tenista, který vyhrál Wimbledon, a sdělil veřejnosti, že má AIDS. Virem HIV byl nakažen transfuzí při operaci srdce.

K této tiskovce ho nepřímo donutili reportéři deníku USA Today, kteří Ashemu zavolali a řekli, že připravují článek o jeho chorobě. Přitom blízké okolí Arthura Asheho o jeho nemoci dobře vědělo, ale mělo ohled na jeho soukromí a proto tuto informaci dál nešířilo. Pamatuji se, jak si Ashe stěžoval: „Již nejsem aktivní tenista, již se neangažuji ve veřejném životě, již jsem opustil kariéru politického aktivisty, nejsem trestně stíhán ani vyšetřován, proto se domnívám, že je moje nemoc je mojí soukromou záležitostí a její zveřejnění nereprezentuje veřejný zájem. Mně to zveřejnění sice nevadí, ale postihne to moji pětiletou dceru, před kterou jsem nemoc tajil.“

Americká média na tyto stížnosti odpovídala: „Pane Ashe, stal jste se celebritou, byl jste jednu dobu vzorem pro americkou mládež, tím, že jste se stáhl z veřejného života, jste nepřestal být součástí amerických dějin. A americká veřejnost má právo vědět také o vaší nemoci.“ Arthur Ashe o deset měsíců později zemřel na zápal plic a přiznám se, že jsem byl spíše na jeho straně. O této události články zde a tady

Ale zpátky k esemeskám Václava Klause. Na konci tohoto textu uvádím jednak výtah z Etického kodexu Syndikátu novinářů ČR a citace ze dvou kapitol Produkčních směrnic BBC. Tyto směrnice věnují zacházení se soukromím celou jednu kapitolu. Rovněž tajné nahrávání a skrytá kamera se probírá v textu celé jedné kapitoly.

Podle těchto směrnic BBC se právo na soukromí vždy posuzuje v kontextu tří okolností: zda toto právo nekoliduje s veřejným zájmem, zda se ho jednotlivec nezbavuje svým chováním, a také zda toto právo je stejně silné ve veřejných prostorách jako v prostorách soukromých.

Podle mého názoru právě ten veřejný prostor sálu kongresového jednání ve Františkových lázních stejně jako skutečnost, že fotograf byl pravděpodobně viditelný a nijak se neskrýval, dává argumenty na stranu Blesku, který jednal tak jak jednal, protože mu to druhá strana svoji neopatrností umožnila. To ovšem neznamená, že pronikání do intimního soukromí veřejných osob jen za účelem bulvární senzacechtivosti je něčím, co by mělo vydáváno za příklad investigativního žurnalismu.