Můj Everest
Vzpomínka k 50. výročí dobytí nejvyšší hory světa

Až jednou budu klepat na bránu televizního nebe, o níž předpokládám, že ji bude střežit John Reith, vezmu si sebou výtisk knihy „Everest - Prvá československá expedícia na najvyšším vrchu světa.“ Bude to jeden z mých argumentů, kterým se budu snažit přesvědčit ducha zakladatele BBC, aby mě vpustil dovnitř a neposlal mě pryč do zelenkovského pekla nebo do nováckého očistce.

U data Bratislava, marec 1987, je v knize perem vepsáno: „Dr. Milanu Šmídovi, ktorý vykonal pre uvedenie seriálu Veĺké himalájske dobrodružstvo v ČST oveĺa viac ako ostatní,“ a pod tím je devět podpisů členů výpravy, včetně Zoltána Demjana, který společně s Jozefem Psotkou v roce 1984 jako první občan Československa vystoupil na nejvyšší horu světa. Podpis Jozefa Psotky zde chybí, protože ten – jak známo – zahynul při sestupu. Bylo mu padesát let.

Tu knížku jsem dostal od svého bratislavského televizního kolegy Miloše Končoka, který společně s kameramanem Milanem Matisem v Himalájích v roce 1984 natáčel. S Milošem jsme se dohodli, že zakoupíme pro ČST francouzský dokumentární seriál od firmy Pathé Velké himalájské dobrodružství, který v Bratislavě zaktualizují a přidají jeden díl o československé (správněji: slovenské) expedici.

Ten, kdo si pamatuje tuhý pražský centralismus při plánování federálního televizního vysílání před rokem 1989, dobře ví, že bratislavské studio to nikdy nemělo lehké s prosazením svých nápadů do vysílání. Přitom blízkost Vídně a Budapešti a možnost sledovat rakouskou a maďarskou televizi často inspirovaly bratislavské tvůrce k programovým inovacím, které však Praha přijímala s nedůvěrou. Přístup k pražské plánovací mašinérii mi umožnil, že jsme pro seriál skutečně získali dobrý vysílací čas, takže jsem si vysloužil onen uvedený výtisk knihy. Tím však pro mne Everest neskončil.

V roce 1987 se na Everest chystala další výprava, tentokráte skutečně česko-slovenská, která chtěla dějiny československého horolezectví ozdobit dalším, náročnějším výstupem. Už nevím, jak se všechno seběhlo, ale v redakci se objevil Mirek Šmíd, známý jako Lančšmíd, a nabídl se, že pro nás v Himalájích natočí dokument.

Čas od času redakce zahraničních pořadů HRPZ dávala prostor lidem, kteří cestovali po světě, a umožnila jim natočit cestopisné dokumenty, na které ostatní redakce neměly peníze nebo kapacity. V HRPZ také nebylo těch peněz příliš, ale ve velkých objemech dabingu a ozvučení se nějaká ta zakázková tvorba ztratila, navíc jsme cestovatelům příliš mnoho peněz nedávali: zájemce dostal filmový materiál, zpracovatelské kapacity, honorář, ale cestování bylo v jeho vlastní režii. Jen tak na okraj, byla to naše redakce HRPZ, která vysílala filmy Milana Maryšky ze Sibiře, protože Krátký film je v kinech nemohl uplatnit.

Šmídovu nabídku na exkluzivní dokument jsme uvítali. Nejprve jsem ale musel zajistit u techniky, aby výjimečně propustila přes technickou kontrolu přepisy ze Šmídovy kamery (tuším, že to byla nějaká VHS-C s malými kazetami). Podařilo se. Jako dramaturg a případně i režisér sestřihu byl určen kolega Vladimír Krejča, neboť se o něm vědělo, že má k horolezectví osobní vztah.

Když se Mirek Šmíd z Himaláje vrátil, všechno bylo jinak. Dodal nám asi 12 hodin natočeného obrazu na kazetách, k tomu něco písemných poznámek a stejně náhle, jako přijel, tak zase odjel a nebyl k dosažení. Vladimír Krejča mi sdělil, že nemá čas a tak jsem se rozhodl, že si svou úřednickou práci v redakci zpestřím sestřihem a režií jednoho dokumentu.

Tímto rozhodnutím jsem si dost zkomplikoval život, ale nelituji toho. Protože Mirek Šmíd nemohl být se mnou ve střižně, musel jsem to být já, kdo nastudoval celou trasu expedice, která začala na letišti v Lukle. Zjišťoval jsem topologii Everestu a jeho okolí, včetně nejznámějších výstupových tras. Od té doby vím, že když je pěkné počasí, tak cestu z jižního sedla na vrchol zvládne každý zdravý a trénovaný turista, zvláště když používá kyslík. Vím, jak vypadá ledopád Khumbu, který musí překonat každý, kdo se k Everestu vydá z jihu. Vím, kde leží hora Ama Dablan, na kterou Mirek Šmíd sólovýstupem vylezl a bivakoval tady, aby ráno přes hřeben Lhoce vyfotil Everest při východu slunce (tato fotka pak byla na plakátu expedice). To všechno vím, protože jsem musel stříhat bez Mirka, který byl k nedosažení.

Pak zavolal, že bude na festivalu horolezeckých filmů v Teplicích nad Metují. Vyrazil jsem tam, abych se podíval na horolezecké filmy, a abych se sešel s Mirkem. Psal se rok 1988, video bylo ještě exkluzívní záležitostí, formáty jiné než VHS nebylo kde přehrát, a tak si horolezci své natočené zážitky z hor promítali přes hledáček kamery.

Mirek Šmíd jako šéf festivalu mě přijal ve své kanceláři a vedle židle měl berle. Poranil si nohy, když skákal padákem ze skalních stěn na Kavkaze. V duchu jsem zajásal, protože jsem si myslel, že ve stavu horolezecké neschopnosti bude mít čas přijet do Prahy na Kavčí hory. Mirek mi však brzo vyvedl z omylu. Měl namířeno i s berlemi do Itálie, kam ho pozvali jeho horolezečtí přátelé.

Nakonec jsme dokument "Everest 87" přece jen dokončili, když v závěrečných fázích mně hodně pomohl střihač Zdeněk Patočka. Problém byl totiž v tom, že Mirek Šmíd byl především fotograf. Když natáčel kamerou, úvod každého záběru byl vynikající. Jenomže potom se jeho kamera dala do pohybu, začala bloudit a jen málokterý záběr měl použitelný konec. Nehledě na to, že ze samých jízd a panorám se film udělat nedá.

Obsah dokumentu „Everest 87“ byl jednoduchý. Československá expedice, která chtěla zdolat Everest variantou náročné Boningtonovy cesty alpským stylem, nebyla úspěšná, na Everest se nedostala. Ten rok se totiž hora stavěla k lezcům zády. Neustále bylo špatné počasí a ve velkých výškách vál tak silný vítr, že znemožňoval jakékoli lezení, takže první člověk se ten rok na vrchol dostal až v prosinci.

Dokument zaznamenal také přítomnost slovenských filmařů, kteří v základním táboře pod Everestem natáčeli hraný film Sagarmatha režiséra Jána Piroha. Účinkovali v něm Oldřich Kaiser a Miroslav Vladyka a také Bořivoj Navrátil, kterého před smrtí zachránilo to, že ho šerpové snesli ze základního tábora do nižších nadmořských výšek.

Kdo ví, zda se ten dokument zachoval. ČST ho vysílala někdy v roce 1988 a já si jeho scénář přibalím do batohu, který si ponesu k nebeské bráně lorda Reitha. Tenhle technicky a barevně ne příliš dokonalý dokumentární snímek mě přiblížil nejen k Everestu, ale také k pozoruhodné postavě horolezce Mirka Šmída „lanče“, který ve věku 41 let zahynul, když v roce 1993 spadl ze skály v Yosemitském národním parku v USA.

Mám doma některé dopisy a písemnosti, které mi mého jmenovce Mirka Šmída dodnes připomínají. Je mezi nimi i velká černobílá fotografie, kterou mi daroval na festivalu v Teplicích nad Metují. V době čekání na výstup, pro který byla určena čtveřice Becík, Božík, Rakoncaj a Stejskal, Mirek Šmíd vystoupal na jižní sedlo a vyfotil si vrchol Everestu v závojích, které za jeho hřebenem vytvářel prudký vítr. V popředí toho snímku jsou prázdné kyslíkové láhve a další odpad, který tady zbyl po předchozích expedicích. Mirek Šmíd mi ho dal s komentářem: To je fotka nejvýše položeného smetiště na světě. Normálně je pod sněhem, ale ten vítr, který tehdy na Everestu byl, to smetí obnažil.

P.S. Přátelé v ČT zjistili, že dokument "S kamerou pod Everestem", stopáž 35 minut, byl smazán (důvod: VHS kvalita?)