Z bonmotů bič na ČT neupleteš
aneb O jednom žurnalistickém nedodělku

Před půlrokem jsem v článku Co Vladimír Železný nevynalezl (i když to napsal Reflex) uváděl na pravou míru tvrzení, která - eufemisticky řečeno - nenacházela oporu v předmětné realitě. Jedním z autorů byl Milan Tesař. Svoji neznalost televizní historie prokázal i v posledním dvoučísle Reflexu, když se pokusil pod titulkem Zadržovaný pád bilancovat posledních deset let České televize.

Jeho rádobyvtipný text je snůškou náhodně vybraných faktů, drbů a informací typu "jedna paní povídala", často uvedených zcela mimo historický kontext, takže ani závěrečná přísaha autora o tom, že si nic nevymyslel a že "všechna fakta jsou převzata z dobového tisku a ze vzpomínek pamětníků" nic nemění na tom, že vznikl žánrově nezařaditelný žurnalistický paskvil neodpovídající historické pravdě a deformující realitu. Na tom nic nemění fakt, že některé jednotlivosti vycházejí z reálných událostí.

Již popis úvodního roku 1993 je poněkud zmatený na základě toho, že si Tesař plete události roku 1992 s událostmi roku 1993 a není vůbec jasné, zda ví, že ČT jako samostatná organizace existuje už od ledna 1992. Jestliže Tesař napíše: "v lednu 1993 si uvnitř jedné televize začaly tvrdě konkurovat zpravodajské týmy z bývalé F1 a nově vzniklé ČT2. Náměty si navzájem kradou přes redakční síť. Milanu Šímovi někdo smazal s reportáží o příliš velké knihovně Miroslava Macka (...) autoprovoz patřící ČT2 odmítá vozit "federály"…atd.)", pak popisuje události roku 1992, ve kterém se veřejnoprávní ČT osamostatnila od státní ČST a na Kavčích horách paralelně existovaly dvě televize.

Tento stav ovšem skončil zánikem státní ČST 31. prosince 1992. Od toho data neexistuje ani "bývalá F1" ani "nově vzniklá ČT2", neboť od ledna 1993 je tu jenom jedna ČT se třemi programy ČT1, ČT2, ČT3, a s novelou zákona, která jí přikazovala vysílat alternativní zpravodajství na prvním a druhém programu. K tomu ovšem dochází až s příchodem intendanta zpravodajství a publicistiky (nikoli intendanta programu, jak praví Tesař) Jana Šterna v únoru 1993 a teprve potom nastává stav, kdy "novináři z jedné televize se s podrážděným sykotem přetahují na tiskovce vlády o mikrofony". Milan Šíma ale u toho není, protože ho zpravodajství ČT odmítlo převzít, podobně jako další "federály" do svého stavu. Šíma se přesunuje do televizní publicistiky.

Tesařovo tvrzení: "zdá se, že v Cibulkových seznamech nenašel nikdo víc kamarádů než pracovníci České televize," je jednak pomluvou a také neodpovídá historické pravdě, protože hlavní kolo lustrací (ČST lustrovala nad rámec lustračního zákona) proběhlo už v rámci federální a státní ČST, a pokud vím, tak pozitivně lustrovaní ve sledovaných funkcích do ČT nepřecházeli.

Jestliže je Tesař schopen umístit do období roku 1993 informaci, že "O licenci na soukromé vysílání projevila zájem sympatická parta lidí: Michal Kocáb, Ota Černý, Jiří Menzel, Marie Poledňáková, příslušníci rakouské větve Lichtenštejnů, Valdštejnů a Kinských, s projektem přišla i nějaká CET 21," pak mu jaksi uniká, že Marie Poledňáková licenci pro svoji firmu FTV Premiéra dostala už v roce 1992, a že Jiří Menzel o žádnou licenci nikdy nežádal (propůjčil jen své jméno majitelům FTV Premiéra). CET 21 přišla s projektem také už v roce 1992 a o licenci pro celoplošné vysílání se hlasovalo 30. ledna 1993.

Jak vidno, jenom komentář popisu jednoho z deseti roků mi zabral tři odstavce, proto se budu dále snažit o stručnost a zaměřím se jen na ty nekřiklavější nesmysly.

Tak například u roku 1994 Tesař píše: "Český tisk i po Třech králích stále trvá na tom, že nový držitel licence bude vysílat na nynějším kanálu ČT 2. I proto, že to není pravda, jsou Události vyhlášeny naposledy ve své historii v březnu nesledovanější zpravodajskou relací v Čechách." Televize Nova skutečně začala vysílat na ČT 2, i když si Tesař myslí, že "to není pravda". Přehlédl totiž, že Ivo Mathé v roce 1993 vysílací kanály přeorganizoval - z ČT2 udělal ČT1, F1 se přejmenovala na ČT2, a OK3 se změnila na ČT3.

Chtít od Tesaře, aby napsal správně jméno poslance Vladimíra Koronthályho, by asi bylo příliš, stejně jako požadavek, aby pravdivě informoval o návrhu novely zákona, kterou tento poslanec společně s Evou Matouškovou a Markem Bendou v roce 1994 v Poslanecké sněmovně předložil. Ten návrh novelizoval především celkový vysílací zákon 468/91, a teprve v druhém plánu zákon o ČT.

Tesař ovšem informuje takto: "Strany LSNS a KDS přicházejí s novelou zákona o České televizi, kde se počítá s absolutním zákazem podprahových sdělení, která ovlivňují podvědomí. Naopak z později schválené novely vyplývá, že zcela otevřená a viditelná sdělení, která ovlivňují podvědomí, se na obrazovce objevovat mohou. I proto mohl být později odvysílán major Zeman, Život na zámku a zápas Slavia - Šachťor Doněck 0:2, atd."

Návrh rozšíření zákazu podprahových sdělení z reklamních bloků na všechny pořady byl marginálií celé novely, která se snažila úpravou federálního zákona 468/91 podstatně změnit vysílací legislativu, a kterou nakonec Sněmovna odmítla. Nevím, odkud sebral Tesař "později schválenou novelu". Jestliže měl na mysli novelu 301/95, pak i ona se týkala především vysílacího zákona. Zcela mi uniká podstata Tesařovy výčitky České televizi za "otřesný" zážitek sportovního přenosu zápasu Slavia - Šachťor Doněck. Jak známo, v srpnu 2000 Slavia nebyla schopna vystřelit na branku soupeře a v posledních minutách zápasu ztratila postup v kvalifikaci pro evropskou Ligu mistrů. "Otřesnost" toho zážitku spočívala ve hře fotbalistů Slavie, nikoli v přenosu ČT.

V roce 1995 Tesař uvádí: "V dubnu nejsou štáby ČT vpouštěny na fotbalové stadióny, protože licenci na 1. ligu vlastní TV Nova. Ještě hůře jsou na tom fanoušci kopané z Mostů u Jablunkova, kteří v sobotu útrpně přihlíželi zápasu Žilina vs. Petržalka 0:0." Zde Milan Tesař zaspal hned dvakrát. Dohodu s marketingovou organizací Českomoravského fotbalového svazu STES uzavřela TV Nova již koncem roku 1993. Poprvé nebyly vpuštěny štáby ČT na některé stadiony v březnu 1994. Problém chybějícího signálu na moravsko-slovenském pomezí nevznikl ani v roce 1994 ani v roce 1995, ale už v lednu 1993, po rozdělení Československa, neboť některé vysílače zajišťující televizní signál v této oblasti byly na území Slovenska a od ledna vysílaly program STV1.

Napsat o roce 1997 větu: " Na události, které posouvaly historii Kavčích hor dopředu, to byl po čertech chudý rok." může skutečně jenom ten, komu zcela chybí povědomí historických souvislostí vývoje televize v českých zemích. Tak především: v roce 1997 končil pětiletý mandát Rady ČT. Tzv. Grygarovu Radu ČT, volenou v roce 1992 na základě osobnostních kritérií, nahradila tzv. Jirákova Rada ČT, volená již podle stranického klíče. A právě její rozhodování o rok později nastavilo výhybku směrem ke konfliktům a problémům spojeným s managementem ČT. Kromě toho ve stejném roce parlament přijal novelu, která zvýšila televizní poplatek z 50 Kč na 75 Kč. A navíc byl to právě rok 1997, ve kterém se přešlo na peoplemetrové měření sledovanosti. Takže jaký "po čertech chudý rok"?

O tom, zda byl rok chudý nebo bohatý na události, rozhoduje u Tesaře zřejmě počet afér a skandálů spjatých s ČT, z nichž mnohé média uměle vytvořila a nafoukla. Jejich výčet možná pobaví, ale zcela určitě nepodá pravdivý obraz o tom, co se s Českou televizí a v České televizi dělo. Při popisu událostí let 1998-2002 Milan Tesař sice už tolik nešlape v televizní historii jako slon v porcelánu, ale je otázkou, zda výběr a řazení faktů, jakož i jejich bonmotické zkratkovité podání se někdy až příliš neodchyluje od skutečnosti.

Například konec ředitelování Jakuba Puchalského popisuje Milan Tesař následovně: "Rovněž poslanci tvrdí, že situace v ČT je kritická. Když jsou však dotázáni, jaké pořady se jim nelíbí, shodují se na jediném: na pořadu V pravé poledne z poslední neděle, kam si "Havel pozval kámoše z OF". Pro to, aby ve funkci generálního ředitele zůstal i nadále Jakub Puchalský, jsou snad už jenom jeho nejbližší příbuzní. O den později je skutečně odvolán. Důvody? Major Zeman, pořady o ekologii, úroveň zpravodajství, nevyměňované ručníky a mejdlíčka na toaletách, Langer a Klaus."

Tak za prvé: Jakub Puchalský nebyl odvolán, ale podal sám demisi, když 8. prosince 1999 se proti němu postavilo pět z devíti členů Rady ČT. Na odvolání bylo třeba šest hlasů a ten jeden hlas tady chyběl. Demisi podal Puchalský o týden později, 15. prosince, a marně jsem pátral po pořadu V pravé poledne "z poslední neděle", kam s "Havel pozval kámoše z OF". 5. prosince byli hosty ve studiu Josef Zieleniec, Jiří Svoboda, Jakub Patočka a Petr Mach, diskuse se týkala kongresu ODS, sjezdu KSČM a petice Děkujeme, odejděte. 12. prosince se debata točila kolem rozpočtu a ve studiu byli přítomni Vlastimil Tlustý, Karel Kuhnl, Stanislav Gross a Jan Macháček. Tedy žádní kámošové z OF. (Dodatek z 3. ledna pod čarou)

Když Milan Tesař napíše: "Generální ředitel Sazky Hušák se vsadil s kamarádem, že reportáž Klekánice o fakt podivných praktikách Sazky nebude odvysílána. Vyhrál.", tak se opět jedná o polopravdu. Ta Klekánice se nakonec vysílala, i když s týdenním zpožděním, protože si tehdejší ředitel Chmelíček chtěl nejprve ověřit, zda si ČT za svými tvrzeními může stát.

Jak jsem napsal v úvodu, materiál, který sepsal Milan Tesař, se jen těžko žánrově zařazuje. Na parodii nebo persifláž se tváří příliš vážně. Ovšem kdybych ho nazval esejem, reportáží, článkem nebo fejetonem, byla by to urážka eseje, reportáže, článku nebo fejetonu, protože všechny tyto žurnalistické žánry vycházejí z pravdivých a ověřených faktů.

Nejhorší na takových žurnalistických nedodělcích je to, že když si je někdo po určité době vytáhne z archivu, může je vnímat jako seriózní záznam a pravdivé vylíčení událostí a při jejich citaci se zaštítí tvrzením, že "nic jsem si nevymyslel, všechna fakta jsou převzata z dobového tisku" stejným způsobem, jakým to udělal Milan Tesař.