Tříkrálové čtení: Tři citáty ze 60. let na téma duše národa

1966-1968: Páral, Vladimír: Milenci a vrazi, Melantrich, Praha 1969, str.381

1967: Hoří, má panenko, režie: Miloš Forman

Scénosled: Jeden z hasičů byl přistižen při tom, když se snažil vrátit do tomboly tlačenku, kterou před tím jeho manželka z tomboly zcizila. Dotyčný hasič omdlel a nyní leží v kanceláři s mokrým hadrem na hlavě, ostatní kolem něj diskutují o vzniklé situaci:

- Ty vole starej, pitomej.
- Proč to tam vracel.
- Taková ostuda, že to tam vrátil.
- Je to vůl a neměl to vracet.
(...)
- Jak to budem řešit?
- No, vyřešíme to, porád, ale hádáním ne takhle.
- Tu vostudu už nevyřešíš, Josko.
- Ale prosimtě, jakoupak vostudu, prosimtě.
- To je vostuda na celej sbor. Beznadějně.
- Mlč, mlč. Já ti něco řeknu. Kdybys byl v tý situaci ty jako je von, tak to vrátíš taky, protože seš poctivej.
- Nikdy, nikdy v týhletý situaci, nikdy ne. To si pamatuj. Poněvadž pověst sboru je mi milejší, než ňáká má poctivost, ty makovče jeden.
- Pověst sboru! Já ti řeknu, na čem záleží pověst sboru. Pověst sboru záleží teď na tom, jak to teďka zařídíme s tou tombolou.
- (smích) Prosimtě, co bysme s tombolou zařizovali, to je jasný.
- Co je na tom jasnýho? Tobě je všecko jasný.
- Bodejť by ne, co budeš zařizovat. Tombola je rozkradená.
- Pánové! Fakt je jeden. Když si to ty lidi rozkradli, tak to nemůžou vyhrát!
- Takhle nemluv, Josko. Jak k tomu přijdou lidi, co si losy poctivě koupili a nic si nenakradli?
- Měli si nakrást. Kdo si nenakrad, musí to chápat tak, jako že nic nevyhrál.
- Tak počkej, prosimtě, tak nevtipkuj tady. Tady jde o jinou věc. Co udělat s těma lidma, který si nakradli a losy si nekoupili.
- To je sviňárna, tedy. To není snad ani možný.
- Nechat je zjistit, nechat je zjistit.
- A jak to zjistíš, prosimtě, kde? Když jsou lidi pryč?
- To nejde.
- Počkejte mládenci, počkejte. Vycházejte z toho, že u nás na plese není nikdo, kdo by si nekoupil aspoň jeden los. Zloděj bez losu u nás neexistuje.
- Z toho vycházejme, z toho vycházejme.
- No jo, tak z toho vycházejme, ale ty lidi tam čekaj. Tak jim to musíme říct, ne?
- Prosimtě, co bys jim porád říkal? Já nevím, co jim budeš říkat? Ty mně připadáš jako Jéžiš Kristus, porád někomu něco vysvětlovat. Podívejte se: Tombola je rozkradená, ty lidi tam byly všechny, všechny jsou podezřelí, tak ať držej hubu!
- No, a to je právě důležitý, že jsou všichni podezřelí.
- To není pravda, to není pravda!
- Ale něco na tom je, má pravdu.
- To není pravda.
- No jo, ale tak jim to někdo musí říct, porád.
- Co by jim kdo říkal?
- Že jsou všichni podezřelí.
- Mládenci, já nevím, jak myslíte. Cožpak já bych jim to řekl sám, to je maličkost, ale myslím, že je to zbytečný.
- Já nevim, jak zbytečný?
- Podívejte, oni lidi dobře vědí, když si to rozkradli, že to nemůžou vyhrát. A tak moc dobře vědí, že jsou všichni podezřelí. Lidi nejsou hloupí, nejsou hloupí.
- Nepodceňovat, pánové, nepodceňovat lidi.
- Ano, nepodceňovat, lidem musíme věřit.
- Ano, nepodceňovat a věřit lidem.
- Vopravdu, to radši pětkrát nosit… Proč to ten vůl tam vracel, tu tlačenku.
- Nech toho.
- Ticho, počkej.
- Co je? (hasiči poslouchají) Jděte se někdo podívat, co se tam děje v sále…

Hasiči jdou do sálu, který je prázdný, pouze zasloužilý předseda sboru čeká na vyznamenání. Když ho dostane, tak se zjistí, že ozdobná hasičská sekerka v pouzdru chybí.

1965: Bílá paní, film podle povídky Karla Michala "Jak Pupenec ke štěstí přišel", režie: Zdeněk Podskalský

Scénosled: Předseda (Rudolf Hrušínský) a tajemník (Miloš Kopecký) právě uklidnili obyvatelstvo pobouřené tím, že chtěli nechat zbourat vodovod ke staré Blažkové, který jí postavila Bílá paní. Tajemník na to reaguje "Musí se povolit Bílá paní".
Předseda na balkóně rozvášněný dav ujistí, že vodovod se nezbourá a že ho postavil pro potřebu "kapitalismem sedřené upracované Blažkové" komunál. Když upokojenému a jásajícímu davu oponuje kastelán Pupenec: "To není pravda,", je okřiknut mužem z davu: "Ale co pořád máte. Vždyť předseda také ví, že to není pravda, ale copak to může říct?"
Nato následuje dialog předsedy, tajemníka a vedoucího zdejšího komunálu, který využívá situace a žádá, aby mu obec zaplatila za instalaci vodovodu, i když ho nestavěl on, ale Bílá paní.

PŘEDSEDA: (mne si ruce) No a je to...
INSTALATÉR: Jo, jo, ale kdo to zaplatí.
PŘEDSEDA: Co chcete zaplatit?
INSTALATÉR: Inštalaci vodovodu.
TAJEMNÍK: Jak to, vždyť jste říkal, že jste ho nedělali.
INSTALATÉR: Teď řek předseda, že jo. Já jsem se mejlil, jsem jenom člověk.
PŘEDSEDA: A on vám ho tajemník nezaplatil?
INSTALATÉR: (k předsedovi) Kdo by ho platil, když jste ho objednal vy?
TAJEMNÍK: Já vím na beton, že ho nedělali.
PŘEDSEDA: No jo, když ho nedělali, tak nemají nárok na peníze, to je samozřejmý.
INSTALATÉR: Tak fajn, já jdu a já těm lidem řeknu, že jsme ho nedělali.
PŘEDSEDA: (poplašeně) Tak tohle ne, to by bylo klamání veřejnosti. Vodovod jste měli v plánu, hotovej je, tak jaký škudlení. Podejte si fakturu, dostanete to proplacený a je to vyřízený.
INSTALATÉR: Jo, a kdo zaplatí to bourání.
PŘEDSEDA: Jaký bourání?
INSTALATÉR: Toho vodovodu, já si lidi vodírat nedám.

Film, jak známo, končí slavnou scénou, ve které průvod lidí vstupuje do řeky, protože mu bylo sděleno, že se postavil nový most. Když Pupenec (Vlastimil Brodský) protestuje, jeho žena (Vlasta Chramostová) ho okřikne: "Drž hubu a plav."