Příspěvek k dialogu hluchých
(diskuse Ladislav Jakl - Petr Klimeš)

Slovní přestřelka vyprovokovaná článkem Klausova poradce Ladislava Jakla, po němž následovala reakce úřadujícího šéfa České televize Petra Klimeše a odpověď Ladislava Jakla Petru Klimešovi, mne zaujala především svým průběhem.

Na počátku stála výzva Ladislava Jakla k diskusi, jejíž kultivovaná forma překvapila každého, kdo zná Jaklovy názory a výroky z minula. Mám na mysli například jeho veřejné prohlášení o tom, že rozhlasový kanál Čro3 Vltava by se měl kvůli nízké poslechovosti zrušit, nebo jeho četné rozhovory (za všechny lze doporučit Duel Radiofóra 23.12.2000), v nichž apriorně neguje koncept vysílání veřejné služby organizovaného státem ve formě veřejnoprávní instituce. Když se ho v on-line rozhovoru 12.4.2001 na www.ceskenoviny.cz ptali, co říká tomu, že v ČT zůstávají i po stávce bývalí redaktoři, odpověděl: "Mám špatný pocit nejen z toho, že tam zůstávají bývalí redaktoři, ale že zůstává samotná Česká televize. Jak krásně by se ty budovy daly využít!"

Podle mého názoru, kultivovaně odpověděl i Petr Klimeš, který v závěru dokonce Jakla pochválil slovy: "Militantní kritici typu Ladislava Jakla jsou pro každou instituci veřejné služby velmi potřební, neboť nás svými jednoduchými a prvoplánovými útoky nutí, abychom svou vizi, poslání a strategii formulovali jednoduše, srozumitelně a přesvědčivě. Patří jim za to dík.

Následná reakce Ladislava Jakla však učnila konec diskusi a inspirovala mě k titulku tohoto článku "Dialog hluchých". Protože namísto toho, aby se Jakl pokusil s některými argumenty Petra Klimeše polemizovat, zvolil metodu osobního útoku, Klimešův text smetl ze stolu jako celek a v závěru napsal: "Pokud bych chtěl s textem Vámi podepsaným seriózně polemizovat, musel bych pouze opět napsat celý svůj článek znovu." Což jinými slovy znamená: trvám na svém, vaše argumenty mě nezajímají.

A přitom se mohla rozvinout zajímavá diskuse podle osnovy, kterou Jakl původně navrhoval, tj. "ujasněme si nejdřív, co má být veřejným zájmem nenaplnitelným běžnou aktivitou nezávislých subjektů," a pak začněme "přemýšlet, jakými nástroji onen případný veřejný zájem uspokojit"

Konkrétní východiska k diskusi zformuloval Jakl ve třech možnostech, které by měl podle něj stát využít k tomu, aby případný veřejný zájem uspokojil. Cituji doslova:

Jakl:"Za prvé zákonem, určením jistých pravidel, co se vysílat má a co nesmí. Ostatně ohledně tištěných médií takový zákon platí a nikoho nenapadle, že by to nestačilo k plnění veřejného zájmu."

Šmíd: Výše uvedenému požadavku nerozumím, vzbuzuje ve mně pochyby o tom, zda Ladislav Jakl naši mediální legislativu četl. Na jedné straně tvrdí, že v oblasti tištěných médií existuje norma, která určuje, co se má a co se nesmí psát. Ovšem v zákonu 46/00, o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku, nic takového nenajdeme. Naopak, je to existující zákon 231/01, o provozování rozhlasového a televizního vysílání, který se mnohem obšírněji a podrobněji vyslovuje k obsahu veškerého vysílání, tj. toho, který provozují jak soukromí, tak veřejnoprávní vysílatelé. Buď tady Jakl svoji myšlenku nejasně zformuloval, nebo se vlamuje do otevřených dveří. Ten zákon a pravidla tady existují.

Jakl: "Za druhé: teprve budou-li na stole přesvědčivé argumenty, že zákonný rámec nestačí, je tu přece institut veřejné zakázky. Má-li kdosi obavu, že soukromé subjekty nebudou obhospodařovat zájmy menšin, vysílat pro děti či zajišťovat šíření jiných pro stát důležitých informací, může vypsat grant. Umím si představit, jak soukromé televize budou o přetrhání těla vysílat jazykové kursy, protože peníze od ministerstva školství by byly jistější než z tvrdého podnikání."

Šmíd: Na tento Jaklův návrh Klimešův článek reaguje zcela věcnými a přesvědčivými argumenty. Samozřejmě, nebyl by problém takové pořady v komerčních stanicích vyrábět. Problém by však byl s jejich vysíláním, a to do doby, dokud budou tyto stanice závislé na výši sledovanosti a příjmu z reklam. Pokud budou komerční stanice podle Jakla "o přetrhání těla vysílat jazykové kurzy", pak velice brzy ztratí své publikum, sledovanost a přízeň reklamních agentur a nakonec i charakter komerční "bavící" stanice.

Jakl ovšem Klimešovi napíše: "Vás text není polemika se mnou. Je to kýmsi opsaná snůška frází a starých obehraných mýtů o nezastupitelnosti veřejnoprávních televizí a s mými argumenty se nijak nepotkává." Právě výše uvedený odstavec je důkazem toho, že k setkání argumentů zde dochází, jenomže Jakl to odmítá vnímat. Pokračujme však v citacích:

Jakl: "Teprve pokud někdo vyvrátí, že tímto způsobem není možné uspokojit veřejný zájem, může přemýšlet o třetí, krajní možnosti: o existenci speciální, státem zřízené instituce. Ovšem takové, která bude přidělený veřejný majetek, kmitočtové dispozice a poplatky z kapes veřejnosti používat jen na to, kvůli čemu má smysl takovou instituci zřizovat. "

Šmíd: Také tady mám pocit, že se Jakl vlamuje do otevřených dveří. Neboť všechno, co tato "krajní možnost" obsahuje, to všechno už tady máme. Problém České televize není v tom, že by nevykonávala to, "kvůli čemu má smysl takovou instituci zřizovat". Problém je v tom, že to nedělá lépe a efektivněji, pod kvalifikovaným vedením a s podporou svých nadřízených (zakládajících) a kontrolních orgánů.

Nemyslím si, že ČT se "sama ničí, protože nestojí na základech dobře prodiskutovaného rozhodnutí, proč má vůbec existovat" (Jakl). Pokud se ČT sama ničí, tak tím, že nepodává výkony, které od ní veřejnost očekává. Ale to je věc názoru.

Jinak k obhajobě konceptu vysílací organizace veřejné služby nechci už nic dalšího dodávat. Jenom bych opakoval to, o čem jsem na Louči psal již vícekrát. Naposledy v referátu z Českého Krumlova, nebo v informaci o "veřejnoprávních" diskusích ve Velké Británii, ze které Petr Klimeš (nebo jeho poradci?) dokonce vybral jeden citát.