Čtyřikrát o médiích v zahraničí
(Slovensko, Rusko, Írán, Irák)

Na Slovensku nevolí ředitele veřejnoprávní televize Rada Slovenskej televízie, ale parlament - Slovenská národní rada. Rada ST pouze vybere kandidáty, které předkládá ke konečnému rozhodování poslancům. Někdo může namítnout, že je tím nezávislost veřejnoprávního média ohrožována. Na druhé straně nedávná volba ředitele ST může sloužit jako důkaz, že poslanecká volba nemusí být nezbytně stranickou volbou.

Minulý týden zvolil slovenský parlament do funkce ředitele ST Richarda Rybníčka, bývalého ředitele komerční stanice JoJ TV, spolufinancované vlastníkem české Novy, MEF Holdingem. Podle mého názoru Rybníček, který řediteloval Jojku od listopadu 2001, zvítězil nad protikandidátem Vladimírem Červenákem ze Slovenské národní galerie ze dvou důvodů. Tím, že přichází z komerčního sektoru, vyvolává u poslanců nadějné očekávání, že dá do pořádku finance zadlužené STV. Kromě toho přichází z podnikatelských kruhů, které neměly žádné formální či neformální vazby na majitele TV Markíza a dnes i politika Pavola Ruska.

x x x

V Moskvě ztratil místo ředitele vlivné nezávislé televizní stanice NTV Boris Jordan. Stalo se tak tři měsíce poté, co ruský prezident Putin zkritizoval zpravodajství NTV při čečenském útoku na moskevské muzikálové divadlo. Boris Jordan, americký syn ruských rodičů, posloužil Putinovi před dvěma roky jako nástroj při ovládnutí NTV vládou. Vláda tehdy využila nesplacené úvěry firmy Media-Most oligarchy Vladimíra Gusinského a prostřednictvím státního Gazpromu Vladimíra Gusinského o NTV připravila. Umožnila Jordanovi, který přišel do Ruska jako investiční bankéř, zakoupit se do licencované společnosti Gazprom-Media a stát se ředitelem NTV. S příchodem Jordana před dvěma lety byl spojen exodus některých svobodomyslných publicistů z NTV, nyní odchází i Jordan. Nabízí se metafora o mouřenínovi, který posloužil a nyní může jít.

x x x

Z Íránu obvykle chodí zprávy o pronásledování novinářů, kteří se dostávají do křížové palby mezi islámskými kleriky a reformisty ve vedení státu. Tentokrát z Íránu přišla jiná, pozitivnější zpráva. Začátkem ledna přijal iránský parlament Majlis, ve kterém mají dnes reformisté většinu, rezoluci žádající ministerstvo spojů, aby zrušilo zákaz příjmu satelitní televize vyhlášený v roce 1995. Protože usnesení bude ještě schvalovat konzervativní dohlížitelský orgán "Rada ochránců", návrh Majlisu je opatrný. Předpokládá, že by ministerstvo spojů povolilo satelitní přijímače umožňující přijímat jen takové programy, které nebudou v rozpory s íránskou ústavou a islámem. Bez omezení by měli mít možnost sledovat satelitní televizi někteří profesionálové, například vybraní vědci a žurnalisté.

O neúčinnosti zákazu svědčí fakt, který uvedl v rozpravě člen kulturního výboru Majlisu Ali Asghar Amir Sherdust: "Od vyhlášení zákazu přijímání satelitních programů byly prodány tři milióny přijímačů, policie jich však zabavila jen 70 tisíc." Sice nevím, jak chtějí v Íránu "nevhodné" programy z příjmu vyblokovat, nicméně potvrzení zkušenosti, že některé věci prakticky nelze zakázat, mě naplňuje radostí. Vzpomněl jsem si při této příležitosti na padesátá léta v NDR, kde děti ve škole byly vyzývány, aby udávali své rodiče, když se dívali na západoněmeckou televizi, a kdy svazácké úderky na střechách otáčely "nesprávně" nasměrované televizní antény. Marnost nad marnost, všechno byla marnost.

x x x

Věřím, že také internet je médiem, které nelze zakázat. Proto se zajímám o to, jak to dělají státy, které ho chtějí kontrolovat. Zajímavé svědectví o tom, jak se v Iráku kontroluje internet, podal minulý týden v Respektu a Hospodářských novinách (13.1.) Teodor Marjanovič. Snad se nebude zlobit, když ocituji jeho zkušenosti z bagdádských internetových kaváren.

"...u počítačů vysedává několik mužů. Při pohledu přes jejich rameno je vidět, že si někteří čtou zpravodajský server BBC v arabštině. Přístupné je i CNN včetně jeho nepříliš lichotivých analýz o iráckém režimu a servery jiných západních médií. Až se náhle - při vyťukání internetové adresy izraelského listu Jerusalem Post - na obrazovce objeví černá plocha s oranžovým nápisem v angličtině "Váš přístup byl znemožněn". Podobně se dá bez potíží dostat na většinu českých serverů. Čerň obrazovku zalije až při pokusu o otevření webové stránky Respektu."

"...Aby se tedy návštěvník mohl z bagdádské kavárny elektronickou poštou vůbec ozvat, musí u pokladny požádat o zpřístupnění aplikace Outlook. Jak slečna u kasy ochotně vysvětlí, stojí to jen další poplatek. Háček je ovšem v tom, co slečna neřekne. Zprávy z Outlooku odcházejí nejdříve do monitorovacích zařízení irácké vlády. Ty pak rozhodnou, zda je vhodné e-mail pustit do světa. Člověku, který chce poslat necenzurovanou zprávu do ciziny, tedy zbývá poslední šance. Nedožadovat se Outlooku, vrátit se k internetu, otevřít webové stránky mobilních operátorů a poslat z jejich SMS brány textovou zprávu. Příliš geniální myšlenka na obelstění cenzury to však není. Počínání si brzy všimnou chlapíci, kteří do té chvíle postávali u východu z kavárny a laškovně se bavili se slečnou u kasy, přitom ale zjevně sledovali, co lidé u monitorů dělají. Náhle se jeden z nich objeví za zády a důrazně podotkne: "Tohle se nesmí, neposílejte žádné zprávy přes internet!""