Lesk a bída infotainmentu
aneb Jak se vyrábí „náznak totality“

Vůči zpravodajství televize Nova mám ambivalentní vztah. V okamžiku, kdy se něco důležitého děje, když událost je jednoduchá, srozumitelná a vyžaduje reportérskou pohotovost, pak přepínám na Televizní noviny a sleduji, jak Nova často vítězí nad svými konkurenty. Zpravodajský štáb Novy sleduje akci jako ohař stopu a tak uloví záběry, které jiné televize nemají, a o které je mezi diváky zájem.

Když se ale právě nic neděje, nebo když akce není dostatečně dramatická, nebo problém k vysvětlení je příliš složitý, pak do hry vstupují stinné stránky infotainmentu. Fakta jsou uměle dramatizována, problém zjednodušován až za hranici, za kterou začíná deformace obrazu skutečnosti.

Jakmile z obrazovky zaslechnu fráze „nikdo nepamatuje“, „nemá obdoby“, „šokující odhalení“, doprovázené intonací pouťových vyvolávačů, přepínám, neboť vím, že mě někdo chce přesvědčit o důležitosti informace, která vůbec není důležitá a často ani zajímavá, a že už se asi nic moc důležitého ve zpravodajství nedozvím.

Televizní zpravodajství obecně, a zpravodajství televize Nova zvlášť, pracuje na principu zkratky a zjednodušování, který je tak typický pro bulvární tisk. Na tom by nebylo nic tak tragického, kdyby tato virtuální zjednodušená realita nepřesahovala jistou mez únosnosti a kdyby nebyla brána vážně dalšími novináři a politiky, kteří z ní vyvozují další závěry.

Jako ilustraci tohoto jevu mohu uvést včerejší Sedmičku. Jedno z diskutovaných témat bylo uvedeno šotem Televizních novin ze středy 22. ledna, který tehdy moderátor Zuna uvedl slovy:

"Berlínský soud rozhodl, že německé noviny už dále nesmí šířit fámy o manželské krizi kancléře Gerharda Schrödera. Zákaz se ale netýká médií v jiných zemích. Ta teď cítí svou šanci a snaží se získat další pikantnosti ze Schröderova soukromého života."

Celý text šotu uvádím pod čarou. Už úvod moderátora nebyl pravdivý. Berlínský soud nerozhodl, že „německé noviny už dále nesmí šířit fámy o manželské krizi kancléře“, ale potvrdil předběžné/zatímní opatření (einstweilige Verfügung), které zakazuje jednomu zcela konkrétnímu novináři psát o soukromí kancléře, přičemž zákaz se nevztahoval ani na deník, ve kterém příslušný reportér pracoval, tj. na "Märkischen Oderzeitung" (Frankfurt/Oder), ani na další německé noviny.

To předběžné opatření bylo vydáno vloni v prosinci, deník se proti němu odvolal a soud nyní vydal šalamounské rozhodnutí, podle něhož opatření vůči vydavateli se ruší, ovšem vůči danému novináři zůstává v platnosti.

Zunova věta "Zákaz se ale netýká médií v jiných zemích" se pak vztahuje ke zcela jinému sporu, který vedl kancléř Schröder proti britskému periodiku Mail on Sunday, a který soudil jiný soud v Hamburgu. Fámy o Schröderově soukromí zveřejnil Mail on Sunday začátkem ledna a 15. ledna vydal soud předběžné opatření, které britským novinám zakazovalo v Německu opakování již publikovaných informací o kancléřově soukromém životě, tedy opět – nešlo o nějaký všeobecný zákaz psaní o kancléřově soukromí jako takový.

Nicméně i toto částečné soudní rozhodnutí vyvolalo v Británii veřejné pozdvižení a britský Mail on Sunday reagoval v neděli 19. ledna dvoustranou s titulkem: „Sorry, pane Schröder, ve Velké Británii zatím ještě nevládnete.“

Nejsem zasvěcen do právnických detailů obou rozsudků. Mohu však odpovědně prohlásit, že není pravda to, co divákům Novy sdělila redaktorka Kafková, když v reportáži řekla:

"Kancléř německé noviny zažaloval a soud mu dal zapravdu. Ani nezkoumal, jestli informace o záletech jsou pravdivé a rovnou německým novinám zakázal psát o Schröderově soukromí.“

Aby toho nebylo málo, zvolila si tuto zprávu jako jedno z témat nedělního diskusního pořadu Sedmička Jana Bobošíková. Po zopakování šotu TN (již bez Zunova úvodu) položila přítomným politikům (Petr Mareš US/DEU a Petr Bendl ODS) otázku: „Chtěli byste, aby soud zakázal, prostě zakázal psát o soukromí politiků?“ Zkrátka, zákaz publikování informací o kancléřově soukromí byl představen jako hotová věc, o které není třeba diskutovat. Bobošíková doslova:

"Co si o tom myslíte vy? Novinář nesmí psát o kancléřově soukromí, není to cenzura, pane vicepremiére? Nesmí, říkám, zákaz, není to soud, kdy by se dokazovala pravdivost těch tvrzení, ale zákaz.“

Když přítomní poltici kličkovali a nakonec se Petr Mareš ohradil, že problém Schröderova soukromí je minoritní ve srovnání s událostmi minulého týdne (volba prezidenta), Bobošíková odpověděla:

"vy tedy říkáte malý problém, ale nevidíte v tom třeba takový malý náznak nastupující totality, když se zakáže u soudu...?

Shrnuto a podtrženo: Na pozadí diskuse o problému práva na soukromí u politiků (aktuální nyní také u nás v souvislosti s Klausovými esemeskami) nám Jana Bobošíková opět představila Evropu na západ od našich hranic jako oblast, kde pod střechou EU nastupuje levicová totalita, což se projevuje tím, že se tam dodržují zákony a soudy spravedlivě soudí.

To hledání spravedlnosti se zde totiž děje případ od případu na základě zkoumání obecně přijatých a stanovených zásad a nikoli, jak by si někteří digitální lidé představovali (vysvětlení pojmu „digitální lidi“ zde a tady) mechanickým přikládáním nějakého formálního a do podrobností formalizovaného metru.

Zatímco pro Bobošíkovou je soudce z Berlína cenzor a nástroj nastupující totality, pro mne je příkladem demokrata, který zná, co obnáší svoboda slova. Na jedné straně ctí právo na soukromí a neshledal veřejný zájem v publikování článků o pověstech ze soukromého života kancléře („Es gebe kein öffentliches Interesse an Artikeln über Gerüchte aus der Privatsphäre des Kanzlers“) a proto zakázal danému konkrétnímu novináři pokračovat v této činnosti.

Na druhé straně věděl, že svoboda tisku by neměla být ohrožena, a proto předběžné opatření vůči vydavateli zrušil. Navíc svůj názor na kancléřovo zacházení s médii soudce nepřímo vyjádřil tím, že vrátil míč na soupeřovo hřiště a výběrem svědků naznačil: tak se tedy podívejme, co jsou pověsti a co je pravda. A právě pod hrozbou, že by byli vyslýcháni i jeho tělesní strážci, a že by museli vypovídat, zda kancléř skutečně spává doma nebo na jiných adresách, Schröder raději svoji žalobu stáhl a žalovaný novinář si mohl oddechnout, soudní řízení se zastavilo.

Na Schröderův případ by se možná hodila tato dobrá rada: „Nechcete-li, aby se o tom psalo, tak to nedělejte.“

A co poradit Janě Bobošíkové? Nevím, protože komu není rady, tomu není pomoci. Její ideologizovaný pohled na svět a její populistické kladení otázek by se často hodilo více do arény nováckého Kotle než do seriózního publicistického pořadu.

Na jeden takový případ narazil právě včera v Sedmičce středočeský hejtman Petr Bendl (ODS), když Bobošíkové připomněl, jak vloni 13. října, při diskusi o likvidaci následků povodní mu vyčetla nákup „luxusní limuzíny za peníze daňových poplatníků“, aniž tato informace odpovídala skutečnosti. Bobošíková se hájila: měla jsem to z Mladé fronty Dnes.

Toto vysvětlení však jenom potvrzuje chronickou nemoc českých médií, které svou ledabylostí při přejímání informací, a také nekritickým opisováním jeden od druhého vytvářejí virtuální mediální realitu, jež s tou skutečnou realitou má často jen málo společného.