Prezident a média pod lupou

Už po šesté zorganizovalo Centrum pro média diskusní večer, který se konal v divadelním studiu Disk, tentokráte s tématem "Havel a média".

Moderátor diskuse Jan Martinek připustil, že tohle téma může být neaktuální, protože se mělo diskutovat, dokud byl Havel prezidentem. Podle mého názoru passé nebylo, protože se nejen vzpomínalo, ale také živě diskutovalo o situacích vztahu politik-média, které by se daly nazvat modelovými.

Před publikem zasedli: Michael Žantovský, někdejší tiskový mluvčí Václava Havla z let 1990-92, dnes státní zaměstnanec, Jolyon Naegele, redaktor RFE/RL, který s Havlem natáčel rozhovory již před rokem 1989, Radko Kubičko, redaktor ČRo6, Jaroslav Plesl, redaktor Lidových novin a médius Miloš Čermák, který nedávno opustil Reflex a přestoupil do Lidových novin.

Omluvil se Havlův dlouholetý tiskový mluvčí Ladislav Špaček, protože měl rozlučku na Hradě, a také Milan Knížák, kterého v roli zlého muže zastoupil Jaroslav Plesl.

Debata začala snahou o utřídění postojů médií k Václavu Havlovi, které se postupem času měnily, a daly se podle Martinka rozdělit do tří etap: Havel jako listopadový hrdina a československý prezident, Havel jako český prezident do sňatku s Dagmar Veškrnovou a Havel jako český prezident po sňatku s Dagmar Veškrnovou.

Michael Žantovský se rozvzpomínal na začátky prezidenta Havla, když vztahy s médii byly ještě živelné a cokoli Havel udělal, média chválila. Změna a první kritika prý přišly spolu s pomlčkovou válkou na jaře 1990 a od té doby se vztah Havla k médiím profesionalizoval. Vznikly Hovory s Lán a pravidelné tiskové konference, na kterých byli domácí novináři krotcí, ale ti ze zahraničí Havla již nešetřili. Žantovský přiznal, že Havel nedělal tiskovky rád, vadilo mu, že novináři pak vytrhávali jeho věty z kontextu.

Radko Kubičko uvedl, že právě na základě zkušeností z těchto tiskovek začala vznikat hráz mezi novináři a prezidentem, prezident se stával modlou, stáhl se do pozadí, na tiskovky vysílal mluvčího Žantovského. Žantovský a Naegele však opáčili, že ani Bush se s novináři nesetkává každý týden a na tiskovky posílá tiskového mluvčího Bílého domu.

Jan Martinek pak přišel s tezí, zda k obratu směrem k mediální kritice Havla nedošlo při volbách v červnu 1990, konkrétně v souvislosti s aférou Bartončík (poslanec lidové strany s údajnou pozitivní lustrací), za kterou se na hlavu Havla snesla sprška kritiky.

V této souvislosti Žantovský poukázal na ztrátu paměti, ke které dochází s odstupem času. Aféru Bartončík nerozpoutal Havel, ale náměstek ministra vnitra Jan Ruml. Havel se Žantovským byli v té době v Moskvě na návštěvě, aféra propukla v Havlově nepřítomnosti a tiskovou konferenci k tomuto případu Havel uspořádal v sobotu ve 14.00, tedy v okamžiku, kdy se už zavřely volební místnosti.

Rovněž Jaroslav Plesl se vrátil do této historické doby polistopadových dnů, poukázal na to, že u nás nebyla v novinářské obci tradice kritického myšlení. Ze začátku byli všichni Havlem nadšeni a Havel si myslel, že tomu tak bude navždycky. Po kritice se začal izolovat, odtahovat, byl uzavřený a směšný, vztekal se a pomlouval média a nakonec tak vlastně popíral to, o co usiloval - otevřenou občanskou společnost.

Jolyon Naegele se Havla zastával. Nikdo tehdy neměl zkušenosti s kritickými žurnalisty. Když Naegele na tiskovkách dotíral, Václav Klaus se mu vyhýbal a dával pokyn Petrovi Čermákovi a Miroslavu Mackovi, aby Naegeleho nepouštěli ke slovu, zatímco Havel byl více otevřený a nebránil se žádným dotazům.

Žantovský říkal, že chyby Havla ve styku s médii byly neúmyslné, byl prý někdy otevřený až příliš a chtěl říkat více, než bylo potřebné (například kolik vydělává, kolik dává na charitu, jak organizuje prezidentskou kancelář, obnovuje Hrad atd., což také ne vždy novináře zajímalo). Havel poměrně nerad chodil do televize, ovšem rozhlasových debat se účastnil často.

Na to Plesl reagoval: Havel nechodil do otevřených televizních debat, protože nechtěl pohlédnout do zrcadla kritického žurnalismu, to zrcadlo byl ochoten nechat si nastavovat jen od lidí, které si sám vybíral.

Když se opět Naegele zastal Havla s tím, že prezident svojí funkcí není standardní politik, a že by se měl dodržovat určitý respekt k jeho osobě, Plesl prohlásil, že Naegele je klasický příklad toho, jak se novinář může stát advokátem politika, což není dobré.

Ke kritickému postoji Jaroslava Plesla vůči Havlovi se čas od času připojoval také Radko Kubičko. Podle něj je deset let ve vrcholné funkci až dost, prostředí a moc politika deformuje. Martinek řekl, že by bylo zajímavé zjistit, do jaké míry odstup prezidenta od médií udržoval sám Havel nebo zda to způsobilo jeho okolí. Téma izolace prezidenta od médií a od veřejnosti se pak v diskusi objevilo ještě vícekrát.

Jan Martinek se pokusil podnítit debatu na téma "prezident v pyžamu v záběrech televize Nova." Jaroslav Plesl řekl, že se s tím nic nedá dělat, pro bulvár to bude vždy normální. Žantovský hájil právo politika na soukromí.

V této souvislosti Žantovský citoval případ kanadského premiéra Pierre Trudeaua, který - když novináři začali psát o jeho milostném vztahu k jedné mladé ženě - svolal tiskovku a jasně a zpříma zde řekl: "vážení občané, když vláda neleze do vašich ložnic, ani vy byste neměli lézt do ložnic vlády". Kdyby se Clinton o dvacet let později řídil příkladem Trudeaua a trapně nekličkoval, mohl si prý ušetřit hodně nepříjemností, pravil Žantovský.

Nato ovšem Naegele podotkl: no jo, jenomže ten Trudeau byl svobodný starý mládenec, zatímco Clinton byl ženatý člověk. Což mne znovu utvrdilo v tom, že často nejsou důležitá holá fakta, jakkoli přesvědčivě v diskusi vypadají, ale souvislosti, ve kterých se nacházejí, a do kterých je třeba je neustále zařazovat.

V závěru vystoupil bývalý (?) poradce předsedy Sněmovny PSP Václava Klause Ladislav Jakl, který podrobil Havlovo chování kritické analýze. To, že Havel byl adorován, bylo z jedné části přirozené, protože v povaze médií je, že v nich pracují hlavně levicové liberálové, kteří měli k Havlovi blízko. Na druhé straně to byl však Havel, který už od 60. let cíleně vytvářel svoji vlastní image, a který později jako první vnesl do politiky prvek manipulace médií (metody: vila Amálie, služební cesty apod.). Na tom by prý nebylo nic tak špatného, Jaklovi by to nevadilo, kdyby se ovšem Havel choval systémově a držel se své role symbolu. Ovšem on chtěl současně využívat jak nimbus krále, tak akceschopnost aktivního politika. Ladislav Jakl zde slíbil, že až se sejdeme po deseti letech a budeme hodnotit dvě prezidentská funkční období Václava Klause, tak on osobně nenapadne Václava Havla již v prvních pěti minutách, jak to učinili účastníci zdejší diskuse. Tato věta vyvolala oživení v sále.

Moje informace o úterní diskusi v divadélku Disk je možná subjektivně laděná, rovněž formulace nemusejí vždy být přesné, i když jsem se snažil neodchýlit od smyslu řečeného. Naštěstí každý může tento report porovnat s originálem diskuse, jejíž sestřih uvede Český rozhlas 6 v pátek 7.2.2003 v 10.10 hodin s reprízou v sobotu 8.2.2003 v 16.10 hodin.