Několik recenzí mediálních publikací
(Brečka, Strategie, ČT, Jirák/Köpplová)

O tom, že MEF Holding, spolumajitel televize Nova, se podělil o vlastnictví slovenské televize JoJ se společností Grafobal, česká média informovala už před půl rokem. Kdo ale ví, co znamená na Slovensku Grafobal a kam až sahají zájmy slovenského mediálního magnáta Ivana Kmotríka. Neznám žádnou českou odbornou publikaci, která by se slovenskými médii souhrnně zabývala. Naštěstí srozumitelnost našich jazyků nám umožňuje v případě potřeby využít místních slovenských zdrojů. Nebudeme daleko od pravdy, když řekneme, že na Slovensku najdeme více souhrnných a přehledných publikací o zdejší mediální krajině, než u nás v Česku. Jedna z nich se mi nedávno dostala do ruky.

x x x

Autorem je Samuel Brečka, který titul „Média v Slovenskej republike“ vydal jako učební text na trnavské univerzitě, a který dnes přednáší na Univerzitě Komenského v Bratislavě. Kniha shrnuje statě a referáty, které autor publikoval od roku 1990, a jež svým rozsahem pokrývají všechna závažná témata dotýkající se fungování médií v demokratické společnosti obecně, a transformace médií v postkomunistické Slovenské republice zvlášť.

Zájemce o poznání slovenské mediální krajiny má možnost seznámit se v šesti kapitolách s nejrůznějšími pohledy na slovenskou mediální realitu, které jsou rozděleny do těchto tematických celků: právní a legislativní podmínky fungování médií na Slovensku, vývoj a struktura slovenského tisku, vývoj a struktura elektronických médií, regionální a lokální tisk, média a politika a média a tržní faktory.

Historickou faktografii doplňuje Brečka výsledky sociologických průzkumů, jeho komentář uvádí zjištěná fakta do souvislostí. A tak se i český čtenář může seznámit s tím, která média jsou na Slovensku nejsledovanější, včetně právních a majetkových aspektů jejich činnosti. Dozví se například okolnosti, které vedly k vytvoření monopolu u distribuce tisku na Slovensku, nebo málo známý fakt, že na Slovensku stále ještě platí československý tiskový zákon z roku 1966 v novelizované podobě, když poslední návrh mediálního zákona opět ztroskotal v parlamentu. V příkladech by se dalo pokračovat.

Hodnota uvedené publikace spočívá především v komplexnosti podávaného obrazu slovenské mediální reality. Učebnicový charakter a rozsah knihy občas brání jít při analýze některých partikulárních otázek do takové šíře a hloubky, jaká byla například věnována vztahu Média a politika v páté kapitole, a do jaké by byl Samuel Brečka schopen text rozvinout, což prokázal ve svých četných studiích publikovaných jak v zahraničí, tak doma.

x x x

I když Brečkova publikace nepřesahuje rok 2002, je aktuálnější než Mediální ročenka 1990-2000, která na serveru Mediálního institutu podporovaného Open Society Foundation zmapovala 90. léta ve slovenských médiích. Pokračování chybí. Škoda. Vysvětluji si to tím, že také na Slovensku dochází k něčemu podobnému, co jsme kdysi zažili v Čechách. Vítězství demokratů vedlo k vyschnutí zahraničních pramenů podpory nezávislých médií a mediálního výzkumu z jednoduchého důvodu: základy demokracie jsou už vybudovány, už vám netřeba pomáhat, starejte se o svoje demokratická média sami.

x x x

Když v Česku chce někdo získat informace o médiích, jak se vyvíjela, jaký je právní rámec jejich činnosti, jaké jsou jejich majetkové poměry, podíl na trhu, ohlas u publika, tak přehlednou informaci jen tak snadno nedostane. Často jediným zdrojem mapujícím chronologii transformace českých médií jsou přílohy odborných časopisů Strategie a Marketing a Média. Právě nedávno Strategie vydala zvláštní přílohu k 10. výročí své existence, ve které si pamětníci mohou připomenout řadu událostí a osobností, které proud času zavál často zapomněním. Přílohu, která bohužel na internetu zatím není k dispozici, jsem si uložil do svého archivu.

x x x

Čestné místo v mém archivu zaujala také publikace “(Prvních) 10 let České televize“. Protože se prodává v knihkupectvích, webová stránka České televize umožňuje stáhnout ve formátu pdf jen některé kapitoly, například týkající se roku 1992 (vznik ČT) a roku 2001 (televizní krize). To, co je na knize cenné, nejsou úvodní statě, ale především chronologie uvnitř knihy, při níž se editoři Jitka Saturková a Vít Šnábl nespokojili s opisováním ročenek ČT, ale data znovu prověřili a rozšířili tak, že se bez nich neobejde žádný budoucí historik vysílání veřejné služby v ČR.

x x x

Závěrem bych rád upozornil na knihu, která se v těchto dnech dostává na pulty prodejen, a jejímiž autory jsou moji kolegové Jan Jirák a Barbara Köpplová. Jmenuje se „Média a společnost“. Právě proto, že mohu být v podezření z podjatosti, zdržuji se komentářů, ale dvou poznámek se zdržet nemohu.

Vydání této publikace velice vítám, protože shrnuje a sumarizuje základní informace a poznatky o masové komunikaci, masových médiích a jejich místa ve společnosti. Vznikla tak velice užitečná příručka ve stylu západních učebnic (téma je rozváděno a sumarizováno v samostatných rámečcích), ke které se budu obracet vždy, když budu potřebovat rychlou a stručnou referenci k danému problému.

Co však mě poněkud znechutilo, byla cena knihy 239 Kč, která by byla možná přiměřená, kdyby jí odpovídala kvalita nabízeného produktu. Domnívám se, že tady nakladatelství Portál evidentně spoléhá na charakter titulu, který bude patřit k základnímu vybavení všech větších knihoven (celkem je jich evidováno 3800 (xls)), a který si budou muset kupovat studenti společenských věd.

Troufám si tvrdit, že reálná cena této brožované publikace bez obrazových příloh, s měkkými deskami a papírem téměř novinovým by se měla pohybovat někde mezi 150-160 korunami. Vsadím se, že výrobní cena nemohla v žádném případě překročit hranici 100 Kč. Kde je asi hranice mezi tržním myšlením a vyděračstvím?