Komu může vadit silný ředitel ČT?
Otištěno v MF DNES 7.2. s titulkem "Komu vadí silný ředitel ČT?"

Je zcela možné a pravděpodobné, že bonmot Václava Klause "Nejsilnější, máte padáka!" se uplatní i při výběru nového generálního ředitele České televize. Jak známo, do užšího výběru se dostalo šest kandidátů, kteří se budou příští týden prezentovat veřejně, o týden později neveřejně, a 26. února by mělo být vymalováno.

Je zcela možné a pravděpodobné, že nezvítězí ani nejlepší projekt, ani nejlepší televizní profesionál, ani nejlepší manažer, ale zkrátka ten, kdo bude vadit nejméně, a na kom se shodne nezbytná dvoutřetinová většina patnáctičlenné Rady ČT.

Svým způsobem by se tak mohla opakovat situace z doby před více než dvěma roky, když Rada ČT odmítla Kateřinu Fričovou. Namísto televizní profesionálky, která své manažerské schopnosti prokázala tím, jak vyvedla televizi Prima z finanční krize, Rada ČT jmenovala ředitelem slušného, leč nevýrazného Jiřího Hodače. Co následovalo, všichni si dobře pamatujeme.

Ještě před volbou jsem tehdy napsal, že "sázka na Fričovou nemusí vyjít, protože se objeví silné protitlaky těch, kteří ji nechtějí," a uvedl jsem, komu by silný a kvalitní ředitel ČT mohl vadit. Například externím producentům, jejichž faktury by se dostávaly pod kvalifikovaný dohled. Nebo té části zaměstnanců ČT, kterým šlendrián a zmatky ve vedení vyhovují. Nebo řediteli televize Nova, který chce mít ČT slabou a zbavenou podpory veřejnosti. A v neposlední řadě i politikům u moci, kterým ustrašený ředitel obvykle nechává pootevřená dvířka k nadstandardní prezentaci na obrazovce.

Nemůže být pochyb o tom, že podobné tlaky proti ustavení silného a kvalifikovaného managementu ČT existují i dnes, i když možnosti protlačit je do rozhodovacího procesu rady asi už nejsou tak snadné, jako před dvěma lety. Pravda, novou "pokrizovou" Radu ČT opět jmenovala jen jedna komora parlamentu, která výběr ze 160 navržených osobností zařídila tak, aby se do rady dostali lidé stejné krevní skupiny, jakou měla smluvně opoziční sněmovna. Ale já věřím, že politici, kteří si popálili prsty aktivní účastí ve známé televizní krizi, se dnes raději budou držet zpátky, a nezdá se, že by v Radě ČT seděli vyslovení exponenti stranických sekretariátů.

Odkud tedy pramení můj pesimismus? Na prvním místě je to nesystémové postavení Rady ČT, která je hybridem spojujícím funkce dozorčího a správního orgánu. Na to, aby byla orgánem správním, má příliš málo pravomocí, a také málo kvalifikované obsazení. Na dozorčí orgán má zase kompetencí až příliš a její zřizovatel od rady očekává více, než na co má síly a možnosti.

Dále si nejsem jist, zda členové Rady ČT nepodlehnou našeptávačům z řad těch, kteří si silného ředitele nepřejí, a zda budou ochotni odložit své osobní sympatie a antipatie při posuzování předložených projektů tak, aby z toho měla prospěch veřejná služba. Moje nevíra vychází ze zkušeností minulých i současných, kdy za členy rady byli voleni i lidé, kterým pak ČT musela kupovat televizor, protože televizní program nesledovali, nebo osobnosti, které veřejně prohlásily, že by veřejnoprávní televizi nejraději rozpustily.

Třetím důvodem mého pesimismu je skutečnost, že ti nejlepší se možná do výběru vůbec nepřihlásili.

Na rozdíl od optimistů mají pesimisté tu výhodu, že se mohou dočkat jen příjemných překvapení, když se jejich chmurné předpovědi neuskuteční. Ve skrytu duše doufám, že to bude i můj případ, až se za měsíc dozvím výsledek volby nového ředitele ČT. Jenže stupnice hlasů, se kterými postoupilo do finále šest kandidátů, zatím naznačuje, že formule "Nejlepší, máte padáka!" může platit i při volbě ředitele ČT.