Vyžádaná odpověď Jakubu Linkovi
(polemika, kterou vyvolal můj komentář v Hyde Parku MF Dnes)

Vážený pane Linku,

pokusím se odpovědět jen na adresné dotazy Vaší polemiky, protože nepodložené invektivy o „bulvárnosti“ mé publicistiky za odpověď nestojí. S nesmysly nemá cenu polemizovat.

Úvodem bych rád upozornil na to, že redakce MF DNES změnila titulek mého příspěvku, který původně zněl „Komu může vadit silný ředitel ČT?“ na poněkud příliš definitivně znějící: „Komu vadí silný ředitel ČT?“

Smysl mé úvahy zveřejněné v rubrice Hyde Park byl jednoduchý: upozornit na to, že existují objektivní trendy a zájmy, které působí proti tomu, aby se do čela televize veřejné služby dostal dobrý televizní profesionál, schopný manažer, zkrátka silný ředitel.

Nikde jsem nenapsal, že VÍM, že tyto síly uspějí. Pouze říkám, že je ZCELA MOŽNÉ A PRAVDĚPODOBNÉ, že mohou uspět stejně, jako uspěly před dvěma roky (důkazy o tom, jak to bylo před dvěma roky, najdete v rozsáhlé dokumentaci a literatuře, která v souvislosti s tzv. televizní krizí vznikla).

Tímto odpovídám na první bod Vaší výhrady. Názorová žurnalistika bude vždy vyjadřovat názory. Ty názory jsou obvykle podloženy zkušeností. Máte-li jiný názor, jiné zkušenosti, tak ho vyjádřete, ale nevkládejte mi do úst něco, co jsem nikdy neřekl. Ale u vás je to zřejmě pravidlo, viz tato glosa, na kterou jsem odpovídal zde.

Ale přejděme k druhé Vaší výhradě. Píšete doslova a tážete se:

„komu by silný a kvalitní ředitel ČT mohl vadit - externím producentům, jejichž faktury by se dostávaly pod kvalifikovaný dohled (má-li Šmíd nějaké závažné informace v tomto směru, proč je nezveřejní,), řediteli televize Nova, který chce mít ČT slabou a zbavenou podpory veřejnosti (možná by řediteli TV Nova naopak vyhovovala bezvadně fungující veřejnoprávní televize; těm, kteří život vidí jako permanentní souboj by se pak mohla zdát slabá), politikům u moci, kterým ustrašený ředitel ČT obvykle nechává pootevřená dvířka k nadstandardní prezentaci na obrazovce (všem nebo jenom některým, těm, kteří byli, jsou nebo budou u moci, má Šmíd nějaké konkrétní příklady a nebo mu dostačují obecné populistické floskule?) „

Žádáte ode mne důkazy, o kterých se sice mohu rozepisovat do šíře na internetu, ale které se bohužel do předepsaného formátu komentáře v Hyde Parku nevejdou.

Takže popořadě. Externí producenti. Buď neznáte televizní byznys nebo nesledujete média, když Vám zcela unikly četné příklady toho, s jakou velkorysostí se chovali a chovají někteří odpovědní pracovníci ČT při zadávání interních i externích zakázek, pokud jim to rozpočet dovolí. Chcete-li konkrétní příklady, pak mohu připomenout historii přípravy seriálu Píplemetři. Nebo případ smluv ČT, jež zaručují hercům honorář i pro případ, když pořad se nenatočí. Nebo diskuse o ceně za výrobu pořadu Kinobox, který připravuje Vachler Art Company, a která pronikla před dvěma lety na veřejnost. Svědectví o přeplácení dodavatele přináší například rozhovor Oty Černého pro deník Sport 14.11.2002. Nebo si také můžete vybrat některá data z auditu provedeného před dvěma lety. A pokud by to bylo málo, pak ještě mohu přihodit aféru Ivana Tučka z Brna, který byl sice internistou, ale který podepisoval tajné smlouvy s externími subjekty a dnes je za to stíhán. A to jsem zcela vynechal tendenčně podané a komentované údaje týdeníku Profit z 8.1.2001, uvedené pod titulkem „Krásný ztráty" aneb příběh o hospodaření České televize. Stačí? Mohl bych klidně dál pokračovat.

Dále: ředitel televize Nova. Je třeba být slepý a hluchý k veřejným vystoupením Vladimíra Železného, aby bylo možné prohlásit, že vše, oč ředitel Novy usiluje, je „bezvadně fungující veřejnoprávní televize.“ Nechci unavovat internetové publikum, ale budete-li mít čas a chuť, pane Linku, zavalím Vás dokumenty svědčícími o opaku. Ty nejpřesvědčivější jsou už z roku 1996, kdy Železný podnikl frontální útok na ČT se záměrem zbavit ji reklamních příjmů a používal k tomu polopravdivé a lživé argumenty (např. „na Západě je obvyklé, že veřejnoprávní nemají reklamu, podívejte na BBC,“ nebo: „trh je malý, neseberete-li ČT reklamu, těžko přežijeme“ atd.atd.) Nebo se snad domníváte, že Železného otevřené vměšování se do průběhu krize v ČT bylo vedeno křesťanskou láskou a náklonností ke svému potenciálnímu konkurentovi? Vždyť čím horší bude program ČT, tím nižší (a levnější) standard může nastavit komerční televize, aby získávala tak velkou masu diváků, kterou potřebuje prodávat reklamním agenturám.

Tvrdíte, že jsem bulvár, ale kdybych byl skutečně bulvár, tak zveřejním hlášku, která tehdy kolovala mezi „zasvěcenými“, a to, že „Prcek vzkázal Petře, že Fričovou nechce a ona to pak zařídila.“ Této hlášce sice nevěřím, ale že Fričovou podtrhl nejprve Miloš Rejchrt (ovlivněný našeptáváním typu: pozor na Fričovou, je moc komerční) a později ti radní, které nominovala sociální demokracie, to je dosti dobře zdokumentováno. Máte-li zájem, osobně dodám detaily z veřejných zdrojů.

Dále: politici. Byl jsem blízko televizi dost dlouho, abych viděl, jak fungují mechanismy vrcholového rozhodování. A že v televizi v konečné fázi vždy rozhoduje jen úzká skupina lidí k tomu pověřených (šéf programu, šéfredaktor, ředitel), patří k povaze této práce. Na těchto lidech vždy záleží, zda ve své funkci budou rozhodovat tak, že budou prosazovat to, co pokládají za správné (základní hodnoty demokracie, služba veřejnosti, nestrannost, stejný metr pro všechny atd.), nebo začnou nenápadně sondovat, co tomu řekne vrchnost, která by mohla ovlivnit jejich budoucí osud. Je-li někdo „silný v kramflecích“, může se držet zásad a okamžitá přání politické scény může ponechat nevyslyšená.

Chcete-li konkrétní příklady takových přání, pak mohu posloužit vzpomínkou na přistavení přenosových vozů ČT k zahájení provozu jaderné elektrárny Temelín v roce 2000, kterým si jeden slabý ředitel snažit naklonit přízeň vládnoucích kruhů. Nakonec mu to nebylo nic platné. Nebo mohu připomenout zcela nedávný případ, kdy podle všech indicií jeden slabý ředitel nechtěl naopak vládnoucí kruhy proti sobě popudit a možná také proto přenos pořadu Poctu Václavu Havlovi přenechal komerční konkurenci.

Ve své citaci jste, pane Linku, vynechal jednu důležitou sílu, která rovněž objektivně pracuje proti silnému řediteli a kterou jsem označil jako „tu část zaměstnanců ČT, kterým šlendrián a zmatky ve vedení vyhovují.“ Jak to, že jste nežádal konkrétní důkazy také u této kategorie? Tady je Vám asi všechno jasné. A přitom také tady by bylo možné vznášet pochybnosti a výhrady, protože kromě lidí, kterým v ČT slabý ředitel vyhovuje, je zde stále dost lidí, kteří by si přáli, aby jejich podnik prosperoval, a kteří by silného šéfa uvítali, i za cenu osobního nepohodlí.

Pokračujme však dále. Píšete:

„radu ČT opět jmenovala jen jedna komora parlamentu, která výběr ze 160 navržených osobností zařídila tak, aby se do rady dostali lidé stejné krevní skupiny, jakou měla opozičněsmluvní sněmovna“ (mohl by Milan Šmíd opět upřesnit, které radní která část „oposmlouvy“ dosadila?) jedním dechem však dodává: „nezdá se, že by v Radě ČT seděli vyslovení exponenti stranických sekretariátů.“

Zde Vám, pane Linku, mohu dát jenom jednu dobrou radu. Sedněte si ke stenogramům na www.psp.cz a sledujte krok za krokem průběh volby Rady ČT, a to od sestavení volebního výboru až po konečné hlasování. Kdybyste si tu práci dal – což nepředpokládám, neboť nasazovat někomu psí hlavu bulvárnosti je pohodlnější – pak byste zjistil, že Sněmovna se tehdy měla vyjádřit k 45 kandidátům, které z přihlášených vybral volební výbor.

Poslanci se dohodli, že budou hlasovat o každém kandidátovi zvlášť, a že hlasování skončí v okamžiku, kdy se počet 15 zvolených radních naplní. Takže záleželo na tom, jak bude 45 kandidátů seřazeno a oni byli seřazeni tak, že se hlasovalo jenom patnáctkrát, a na zbylých třicet z výběru se nedostalo.

Je tedy jasné, že složení Rady vychází z politické dohody poslanců ve Sněmovně, v níž většinu měly strany smluvní opozice, tj. ČSSD a ODS. A právě tato skutečnost mne opravňuje použít metaforu o „stejné krevní skupině“ radních a Poslanecké sněmovny, protože složení radních bylo výsledkem politického handlu, kterého se pochopitelně účastnila nejen smluvní, ale i „nesmluvní“ opozice.

Když Vás tolik zajímá, „které radní která část „oposmlouvy“ dosadila“, pak to můžete rozluštit v hlasování číslo 388-402 38.schůze PSP v květnu 2001 a to tak, že zanalyzujete, kdo kolik hlasů od koho dostal. K tomu Vám mohu jenom říci, že Milan Knížák dostal hlasů nejméně, přestože ho podpořila velká část sociálních demokratů. Pro osvěžení paměti na tuto událost mohu dodat adresu http://www.louc.cz/louc37.html#rada.

Váš poslední dotaz je položen ve větě: “že ti nejlepší se možná do výběru vůbec nepřihlásili (kteří jsou ti nejlepší; jsou nejlepší, neodvažují-li se ucházet o místo, kde by své kvality mohli dokázat?).“

Názor o tom, kdo je ten nejlepší, bude vždy subjektivní tam, kde výkony nelze změřit tak přesně jako ve sportovních disciplínách. Proto Vám zde neodpovím, neboť Vaše otázka je stejně jenom řečnická, navíc její druhá část je alogická. Vždyť jestliže někdo dobře zná svoji branži, tj. je kvalitní profesionál, a ví, že by vstoupil do poměrů, ve kterých by své schopnosti nemohl uplatnit, pak je zcela normální, že se do takového podniku nehrne. Nebo vy byste snad jednal jinak?

Závěrem bych Vás rád upozornil na to, že označení „jeden z nejtalentovanějších žurnalistů minulosti a nejuznávanějších odborníků současnosti“ nedopovídá skutečnosti stejně jako označení „vysokoškolský učitel žurnalistiky“. O tom, že na škole učím něco jiného než praktickou žurnalistiku, a také o dalších detailech mého profesního života (například kdy a jak jsem byl aktivním žurnalistou), se může každý přesvědčit na mé osobní webové stránce zde. Na rozdíl od Vás jsem dosti průhledný a transparentní publicista.

Předpokládám, že jsem splnil svoji povinnost a vyslyšel poslední větu Vaší polemiky: „předem děkuji Milanu Šmídovi za odpověď.“ Ovšem je to zřejmě naposledy, kdy Vám takto zeširoka odpovídám, protože dokladování zcela zřejmých a obecně známých věcí je pro mne příliš velkou ztrátou času.

Hezký den přeje

Milan Šmíd