Tak nám (konečně) zvolili prezidenta
a máme co komentovat

O tom, jak probíhala volba prezidenta v pátek 28. února, jsem se průběžně dozvídal z mobilu Martina Krafla, který byl podobně jako já jedním z hostů mezinárodního semináře v italské Florencii o roli médií při formování veřejného mínění v kandidátských zemích EU.

Televizor v mém hotelovém pokoji nabízel kromě italských stanic jen americkou CNN a německý 3Sat. Když CNN před sedmou oznamovala, že Václav Klaus byl zvolen českým prezidentem, hlasatelský text byl podložen ilustračními záběry z parlamentu. Jenomže ty záběry byly z roku 1992, tím parlamentem bylo Federální shromáždění ČSFR a za předsednickým stolem seděl dnes už nebožtík Roman Zelenay!!!

Zpravodajství ZDF Heute zařadilo v sedm večer zprávu o Klausově zvolení až po informaci o vyřešení vládní krize v Rakousku a o plese ve vídeňské opeře. Takže nakonec ty nejlepší informace o prezidentské volbě jsem získal až v internetové kavárně nedaleko hotelu (15 minut – 1 euro).

Můj postoj k politikovi Václavu Klausovi se dá zjistit ze starších komentářů Louče. Mám na mysli například ten, který jsem napsal vloni po povodních, nebo ten z 20. ledna, ve kterém uvádím: „Nepatřím k těm, kteří potřebují mít na Hradě dokonalého „tatíčka bez bázně a hany“, proto jsem schopen akceptovat obě volby (tj. Zemana i Klause)“. Přiznám se, že ta současná volba mi z těch dvou možných variant připadá přece jen o něco lepší.

Média se na prezidentské volbě „vyřádila“, sobotní vydání byla plná komentářů. Některé reakce mi připadaly až hysterické. Občas mám pocit, že komentátorům jde více o prosazování své vlastní agendy do veřejné komunikace, než o to, aby události a fakta chladně analyzovali, dávali do souvislostí a čtenářům vysvětlovali.

Co mě k takovému pocitu vede a jaké případy mám na mysli? Třeba Bohumila Doležala, který pálí těžkým kalibrem: „Kříž a Pečinka navazují na nejpokleslejší tradici české nacionalistické žurnalistiky“ jenom proto, že oba zmínění novináři se vyslovili kriticky k Sokolovým postojům ve věci česko-německých vztahů. Nebo Petrušku Šustrovou, která píše v den, kdy se Klaus stal prezidentem, o charismatických vůdcích, například Hitlerovi, kteří se stávají tyrany. Nebo Jana Macháčka, který se snaží malovat na zeď čerta koalice ODS a KSČM, jež prý nemusí být jednorázová, protože „tu vzniká právě díky angažmá Grebeníčkových komunistů ještě o něco drsnější a cyničtější forma opoziční smlouvy“. Nebo Karla Steigerwalda, který svým tvrzením „česká politika často měla jediný (marný) rozměr: hon na Klause,“ znovu potvrzuje svůj dávný omyl, když pokládá to, co se píše do novin a ukazuje v médiích, za politiku skutečnou.

Podle mého názoru klamou čtenáře i ti novináři, kteří líčí vládu jako bankrotující podnik těsně před zánikem a nadávají jí patláků (Michal Musil v LN). Samozřejmě, že prezidentskou volbu si vládní koalice za rámeček nedá, objektivně vzato je to pro ni prohra. Na druhé straně Špidla dokázal po katastrofě druhé volby, která obnažila hloubku rozkolu v jeho straně, znovu sešikovat stranické řady sociálních demokratů natolik, že Klausovo prezidentství viselo na vlásku a nebýt masivní podpory KSČM, o Hrad by Klaus musel bojovat až v přímé volbě.

Sociální demokrati tudíž dosáhli maxima možného v objektivně dané, pro ně nepříznivé situaci. Tomu, kdo si přečetl rozhovor se Stanislavem Grossem v týdeníku Euro před týdnem, bylo jasné, že vedení sociální demokracie nebude tolik vadit, když se Klaus stane prezidentem. Mnohem více by jim však vadilo, kdyby se tak stalo za aktivní podpory vlastních straníků na způsob někdejší opoziční smlouvy. K tomu však nedošlo, pro Sokola disciplinovaně hlasovala většina vládní koalice a přestože svého kandidáta neprosadila, kdo ví, zda Špidla a vláda nejsou ve skrytu duše rádi, že už to mají za sebou, a že odpovědnost za Klause shodili na bedra komunistů přesně tak, jak o tom mluvil Gross v rozhovoru pro Euro:

„Samozřejmě si dovedu představit Václava Klause jako prezidenta. Co si nedovedu představit, je to, že by mu k tomuto postu pomohla sociální demokracie. Bude-li Václav Klaus zvolen, je zcela evidentní, že by se tak stalo díky hlasům komunistických poslanců. Ale komunisté poté budou nuceni se před svými voliči zpovídat a myslím si, že za toto rozhodnutí by je jejich voliči rozhodně nepochválili.“ (Euro 24.2.2003, str.46, Zeman měl odkrýt karty včas)

I když se mohu mýlit, jsem přesvědčen o tom, že komentátory, kteří vytvářejí virtuální mediální realitu bankrotu vládní koalice, namísto aby analýzovali situaci a její dynamiku, usvědčí z nepravdy výsledek hlasování o důvěře vlády, o které dnes předseda vlády Špidla požádal.

Výsledky politiky se neřídí zbožným přáním ani vůlí jednotlivce, ale plynou z konkrétních situací, z rozložení a působení sil politických subjektů, z nichž každý má snahu prosadit své vlastní zájmy. Zatím ty zájmy vypovídají ve prospěch pokračování vládní koalice.

Demokracie má proti totalitním režimům tu výhodu, že její mechanismy obvykle zabraňují tomu, aby zájmy jedněch mohly být ignorovány na úkor zájmů druhých. Také proto nepokládám volbu Václava Klause prezidentem za nic mimořádného nebo snad dokonce katastrofického. V dané zcela konkrétné situaci ji dokonce pokládám za optimální. Nikdo jiný a politicky schopnější nebyl k dispozici, navíc diskuse o přímé volbě a změna ústavy by rozkolísala vládu možná více než jedna neúspěšná volba prezidenta.

Václav Klaus je nesporná osobnost, čímž nechci říci, že bych si na místě prezidenta nedokázal představit někoho jiného. Někoho, u něhož by vysoká inteligence a jasnost úsudku nebyly deformovány negativními charakterovými vlastnostmi plynoucími z obrovské potřeby prosadit své vlastní ego.

Přesto chci věřit, že prožitá zklamání a neúspěchy učinily Václava Klause skutečně komunikativnější a vnímavější osobností, schopnou vlastní sebereflexe. Chci věřit také tomu, že tato jeho proměna nebyla pouhou předvolební taktikou, kterou by měla vystřídat politika revanše proti všem politickým oponentům.

Jednoho se však stále obávám. Již od roku 1991 jsem byl někdy až šokován Klausovou nevybíravostí při volbě svých spojenců a spolupracovníků. Jakoby při tomto výběru rozhodovala především loajalita a okamžitá využitelnost, než lidské charakterové, morální a odborné kvality.

Přitom je obecně známo, že nejsou důležité jenom cíle, ale také cesty, které k dosažení těchto cílů vedou. I ten nejlepší úmysl a nejšlechetnější cíl může být znehodnocen použitím metod, které možná přinesou krátkodobý profit, ale v dlouhodobé perspektivě cíl zdevalvují.

Je sice výhodné a pohodlné obklopit se lidmi, kteří nás poslouchají, slouží, uctívají a nedělají problémy. Stará pravda však praví, že důležité je nejen to, co dělám, ale také s kým a jak to dělám. Nehledě na to, že dialektika vztahu šéf a jeho podřízení se často obrací v neprospěch šéfa, kdy šéf se stává rukojmím svých podřízených a jejich činů.

Tak například já osobně nevěřím, že to byl Václav Klaus, kdo nechal postavit na místě bývalého Stalinova pomníku svůj obří portrét, nebo kdo vytáhl při předvolební kampani na senátního kandidáta Václava Fischera kartu jeho sexuální orientace, nemluvě o agresívních mobilizacích a podpásových diskreditacích jinak smýšlejících osob ve jménu Václava Klause.

Ovšem pokud Václav Klaus bude mít ve štábu stejné lidi jako tenkrát, můžeme se dočkat řady překvapení.