Když se před třemi lety publikovaly výsledky nejrůznějších anket o tom, jaké významné vynálezy přineslo lidstvu 20. století, téměř ve všech se objevil vynález televize. Letos v květnu tomu bude 50 let, co televize vstoupila také do našich životů.

S televizí se experimentovalo už předválečném Československu. Známé jsou pokusy Jaroslava Šafránka, docenta experimentální fyziky na Univerzitě Karlově v Praze, který v roce 1935 sestrojil vlastní fungující televizní zařízení, se kterým později cestoval po republice a veřejně ho předváděl. V té době některé státy západní Evropy začínaly s pravidelným televizním vysíláním, které však většinou přerušila druhá světová válka.

Po válce patřilo Československo k pionýrům zavádění televize. Televizní studio československé výroby se stalo jednou z hlavních atrakcí Mezinárodní rozhlasové výstavy MEVRO na pražském Výstavišti v červnu 1948. O měsíc později přenášela televize průběh XI. Všesokolského sletu pro 25 veřejně umístěných televizorů.

Do slibného vývoje opět zasáhla válka, tentokráte tzv. studená. Elektrotechnická výzkumná pracoviště se musela zapojit do výroby speciální vojenské techniky a po televizi jakoby se slehla zem.

K obratu dochází až v roce 1952, kdy vláda rozhoduje o rychlém zavedení televizního vysílání. Ve velkém spěchu a v improvizovaných podmínkách se v budově Měšťanské besedy ve Vladislavově ulici v Praze vybudovalo televizní studio. 1. května 1953 zde dochází ke slavnostnímu zahájení televizního vysílání pro veřejnost.

Odvysílal se nejen oficiální program, složený z projevů a filmových aktualit, ale došlo také na legendární herecké improvizace Františka Filipovského před televizní kamerou. Program šířený vysílačem na petřínské rozhledně mohlo sledovat jen několik málo šťastlivců, kteří se dostali k televizorům umístěným v institucích a na veřejných místech.

Ještě v roce 1953 dodala Tesla na trh první české televizory, ale jejich cena byla příliš vysoká – nejprve 4000, později 2500 Kč. V roce 1953 se jich prodalo 355, o rok později 12879 kusů. Vysílání pokračovalo improvizovaně po celý rok 1953 dvakrát týdně.

Televisní studio Praha, které bylo součástí Československého rozhlasu, přešlo 25. února 1954 na pravidelné vysílání. Starala se o ně přibližně padesátka programových pracovníků, mezi nimiž najdeme jména Jaroslav Dietl, Jindřich Fairaizl, Jarmila Turnovská, tedy jména lidí, o kterých v dalších letech ještě uslyšíme.

Až do roku 1956 se televizní vysílání omezovalo na petřínský vysílač. Teprve později se přidává Ostrava (prosinec 1955), Bratislava (listopad 1956), Brno (červenec 1961) a Košice (únor 1962). Od roku 1959 Československá televize, která se mezitím odtrhla od své rozhlasové mámy, začala vysílat každý večer, sedm dnů v týdnu.

Televizory mělo jen málo lidí, ale zájem o ně rostl. Milníkem se stal 11. únor 1955, kdy se vysílal první sportovní televizní přenos. Hokejový zápas výběru Prahy se švédským klubem IF Leksand se hrál v úterý a do soboty byly v pražských prodejnách všechny televizory vyprodané. Následovaly přenosy z divadel a estrádních pódií. V roce 1956 diváci v Praze a okolí mohli sledovat záběry ze zimní olympiády v italské Cortině d'Ampezzo.

Koncem padesátých let se rozšiřuje celostátní síť vysílačů a televizory se stávají nedostatkovým zbožím. O co byl v programu největší zájem? Samozřejmě o filmy, o sportovní přenosy a zábavné pořady včetně prvních soutěží. Kdyby se už tenkrát měřila sledovanost, kvízový pořad Hádej, hádej hadači moderovaný Janem Pixou, by v 50. letech zcela určitě figuroval na předních místech.

11. března 1956 se na obrazovce objevuje první vydání sportovního zpravodajského magazínu Branky-body-vteřiny – nejstaršího pořadu české televizní scény. Od podzimu 1956 vysílá televize své vlastní každodenní zpravodajství, nejprve pod hlavičkou TAZ – Televizní aktuality a zajímavosti, od roku 1958 s názvem Televizní noviny.

V roce 1961 Československo zaregistrovalo první milión televizních přijímačů, Česká republika překročila miliónovou hranici o rok později. Televize přestala být zábavnou a technickou atrakcí pro několik málo nadšenců a stala se významným sdělovacím prostředkem.

SERIÁL: 50 LET TELEVIZE V ČESKU (2) - Desetiletí zklamaných nadějí

Šedesátá léta byla dobou bouřlivého rozvoje televize. Každým rokem přibývalo v Československu čtvrt miliónu nových přijímačů. Tři a půl roku stačilo k tomu, aby se první milión televizních koncesionářů zdvojnásobil. V březnu 1965 pošty hlásí 2 milióny přihlášených přijímačů, hranice 3 miliónů je překonána v prosinci 1969. Koncem roku 1961 už fungovala základní síť televizních vysílačů v celé republice.

Nově vzniklé miliónové publikum mohlo sledovat jeden jediný černobílý televizní program, který navíc vysílal jen odpoledne a večer, a který teprve začínal s dopoledním vysíláním „pro druhé směny“. Studio v Měšťanské besedě praskalo ve švech. I když se podařilo vystěhovat zdejší nájemníky a získat přilehlé budovy v Jungmannově ulici, místa bylo pořád málo. Hledaly se další budovy pro provoz a pro stovky nových zaměstnanců.

Adaptací bývalého kina Skaut vzniklo v roce 1959 další televizní pracoviště. O rok později získala ČST prostory bývalé Plodinové burzy. V Brně našla televize azyl v závodním klubu dopravy a spojů Typos. Pražská televizní administrativa a programové redakce se usídlily v Jindřišské ulici se známým poštovním směrovacím číslem „do televize chceš-li psát, tři jedničky padesát“. Výstavba nového televizního centra se stala existenční nutností.

Zatímco celá padesátá léta se improvizovalo a věci případ od případu řešila vláda, v květnu 1960 přichází usnesení ÚV KSČ o „o stavu a nových úkolech Čs. televize“. Stranické špičky si uvědomily význam a obrovský vliv nového média, které až dosud vnímaly jen jako neškodnou kulturní a osvětovou záležitost.

Usnesení KSČ slibovalo televiznímu vysílání šťastné zítřky. Koncem třetí pětiletky v roce 1965 se měl spustit druhý program a to pokud možno z nového televizního střediska na Kavčích horách, jehož stavba začala v roce 1962.

Ovšem krach třetí pětiletky, který donutil stranické vedení k ekonomické reformě a stal se předehrou i k reformám politickým, způsobil, že stavba na Kavčích horách se v roce 1963 zastavila a televizní vysílání se i nadále muselo spokojit s nevyhovujícími provozy roztroušenými po celé Praze.

Světlo světa spatřily první české televizní seriály. Vysílaly se živě a měly podobu volných cyklů, uváděných se zhruba měsíčním odstupem. Historicky prvním byla Rodina Bláhova (9 dílů, 1959-1960), následovaly slavní Tři muži v chalupě (15 dílů, 1961-1962) a další, jako například Eliška a její rod (7 dílů, 1966).

Televize přestala být „malým kinem doma“ a stávala se „oknem do světa“, i když to okno se otevíralo jen občas a ne vždy dokořán. Televizní přenos příjezdu kosmonauta Gagarina do Moskvy v dubnu 1961 se do Prahy dostal jen díky tomu, že jej přes Finsko přenášela také Eurovize. Země Intervize si vybudovaly základní přenosovou síť v roce 1963. V tomtéž roce se čeští diváci mohli setkat s obrazy přenášenými přes Atlantik televizní družicí Telstar. V září to bylo zahájení Valného shromáždění OSN, o dva měsíce později pohřeb prezidenta Kennedyho.

Možnost nahlížet za železnou oponu stranické funkcionáře znervózňovala, zvláště když se živě vysílaly diskuse mezi Prahou a Vídní nebo když se přebíraly eurovizní pořady. Kritiku vládnoucích míst vyvolávaly i televizní diskuse Věc veřejná (Praha) nebo Mohu do toho mluvit (Brno). Mládežnický publicistický pořad Zvědavá kamera se začal nepříjemně zajímat o palčivé problémy každodenního života, který bez příkras ukazoval ve svých televizních dokumentech Jindřich Fairaizl.

Mezitím se ekonomická situace zlepšila natolik, že vláda opět uvolnila prostředky na stavbu televizních středisek v Praze a v Bratislavě. Stavět se začalo koncem roku 1965, termín vysílání druhého programu se posunul na květen 1970.

V roce 1968 se ČST naplno zapojila do reformního hnutí Pražského jara. Srpnová invaze vojsk Varšavské smlouvy však zmařila naděje na vývoj směrem k demokracii. Ředitel ČST Jiří Pelikán byl označen za jednoho z hlavních „kontrarevolucionářů“ a před represemi se uchýlil do exilu.

Po srpnu 1968 se v jeho křesle vystřídali dva „úředničtí“ ředitelé Bohumil Švec a Josef Šmídmajer. Začátkem srpna 1969 vláda jmenovala do funkce ústředního ředitele novináře a publicistu dr. Jana Zelenku. S jeho jménem bude spojeno období tzv. normalizace a dvě další desetiletí historie televize v českých zemích.

SERIÁL: 50 LET TELEVIZE V ČESKU (3) - 70. léta: dekáda normalizace a seriálů

Druhý televizní program si mohli čeští televizní diváci poprvé naladit 10. května 1970, jak stanovilo vládní usnesení už v roce 1967. Ovšem po srpnu 68 bylo všechno trochu jinak. Původní nápad organizovat druhý program jako samostatnou organizaci, která by byla laboratoří nových nápadů a konkurovala prvnímu program, spadl pod stůl.

Nové posrpnové vedení ČST zrušilo funkci ředitele II. programu a do dvou let převedlo všechny jeho útvary pod centrální kontrolu. Nejinak dopadla slibovaná federalizace. Přestože Slovensko získalo v roce 1969 rozšířené kompetence a doprostřed znaku ČT přibylo písmenko „s“, ČST se po roce 1970 stala institucí přísně centrálně řízenou aparátem ÚV KSČ z Prahy. Ten rozhodoval nejen o tom, co se bude vysílat, ale také kdo v televizi smí a nesmí pracovat.

Stranickým a služební prověrkám po roce 1970 padly za oběť týmy zkušených televizních pracovníků, téměř kompletně se vyměnily redakce zpravodajství, publicistiky a dokumentu. Při posledním kole čistek v roce 1973 byl z ČST vyhozen tehdy neznámý redaktor zahraničního zpravodajství TN Vladimír Železný.

Televize se obarvuje

Druhý program vysílal zpočátku jen dva večery týdně pro třetinu obyvatel. Majitelé starších televizorů si museli kupovat konvertory převádějící kanály UHF na VHF. Až do roku 1973 se signál odbavoval z Měšťanské besedy, protože stavba Kavčích hor opět nabrala zpoždění. První dvě studia tady začala pracovat v roce 1971, byla ještě černobílá.

Úvahy o vysílání v barevné soustavě PAL si po roce 1970 už nikdo netroufl vyslovit. Disciplína států sovětského bloku přikazovala zavést francouzský systém SECAM. Naštěstí studiová technika se obarvila technologií PAL, signál v SECAMu šel jen do vysílačů.

14. února 1970 se poprvé barevně vysílalo z MS v lyžování ve Vysokých Tatrách. Dovezené přenosové vozy s barevnou technologií posloužily také při přenosech z MS v ledním hokeji v Praze v roce 1972. Oficiální barevné vysílání ČST však začalo až od května 1973 na druhém programu a od května 1975 na programu prvním.

Volné soboty a seriály

Volné soboty zaváděné na přelomu šedesátých a sedmdesátých let přinesly více volného času a divák žádal více televizního programu. Také proto vysílání o víkendech už nemělo přestávky a v pátek se protáhlo do pozdních večerních hodin.

V programu se ujal nadvlády televizní seriál. Liberální šedesátá léta doznívala v seriálech F.L.Věk, Fantom operety, Taková normální rodinka, Byli jednou dva písaři. Vlastenecky laděný F. L. Věk se po roce 1971 ocitl na dlouhá léta v archivu. Nebyl zájem reprízovat ani “buržoazní“ 26tidílnou britskou Ságu rodu Forsythů i za cenu toho, že propadla cenná druhá vysílací práva.

Objevily se však seriály nové, více či méně konformní s realitou doby. Začalo to seriálem Nejmladší z rodu Hamrů (1975), následoval Muž na radnici (1976), Žena za pultem (1977) a Nemocnice na kraji města (1978). Příběhy umně splétané mistrem seriálové tvorby Jaroslavem Dietlem získaly popularitu i v zahraničí. Pokračování Nemocnice na kraji města se natáčelo v koprodukci se západoněmeckou televizí. Cyklus příběhů majora Zemana se pro změnu nejvíce líbil na Kubě.

Zpravodajství mělo prioritu

Sedmdesátá léta odstartovala technologické přeměny, které v příštím letech zcela změnily charakter televizní výroby a vysílání. Firma Sony přišla se systémem Betamax, který zaznamenával signál na kazetu. Televizní kamera, do té doby svázaná kabelem se studiem nebo s přenosovým vozem, se mohla vydat do terénu.

Vysílače druhého programu se postupně rozšířily na dvě třetiny území republiky, přednost mělo pohraničí. Zdejší diváci dostávali druhý program, aby se tolik nedívali přes hranice. Protože však lidé i nadále po skončení Televizních novin přelaďovali na Rakousko a na Německo, začátek TN se posunul z 19 hodin na 19.30. Stalo se tak v roce 1980, rok a půl poté, co Televizní noviny začaly vysílat z nové budovy televizního zpravodajství OTN.

Zatímco stavba „velkých“ Kavčích hor nebyla ani po deseti letech u konce, zpravodajská Ótéenka, postavená za tři roky, dostala nejmodernější dovezenou techniku. Privilegované postavení zpravodajství vycházelo z úkolů, které ji vládnoucí režim uložil: být nástrojem politiky KSČ.

SERIÁL: 50 LET TELEVIZE V ČESKU (4) - 80. léta: stagnace a marné čekání na perestrojku

Dekáda osmdesátých let, která skončila listopadem 1989, začala pro Československou televizi ČST už v roce 1979, když se do nové budovy OTN (Objekt Televizních novin) na Kavčích horách přestěhovalo zpravodajství z Měšťanské besedy ve Vladislavově ulici. „Ótéenka“ vybavená moderní dovezenými technologiemi byla důkazem toho, jak velkou úlohu přikládal totalitní režim propagandistické roli televize.

V rámci „zkvalitnění ideově-výchovné práce“ se v roce 1981 změnila struktura zpravodajských pořadů. Od ledna 1981 se zrušilo druhé pohyblivé vydání Televizních novin a nahradilo ho zahraniční zpravodajství „24 hodin ve světě“ s pevným vysílacím časem 22.00. Dalším novým zpravodajským pořadem byly na druhém programu v 21.30 „Aktuality“, jejichž obsah byl méně oficiózní a více se věnoval komunálním problémům. Tři klíčové zpravodajské pořady dostaly pevné vysílací časy, aby si divák vytvořil návyk na jejich sledování.

V Ideově tematických plánech, které každoročně schvalovalo příslušné oddělení ÚV KSČ, se stále více zdůrazňovala povinnost ČST být nástrojem politiky vládnoucí komunistické strany, a to nejen ve zpravodajství a publicistice. Jako vhodný prostředek se nabízely i populární seriály. A tak spatřily světlo světa tituly Okres na severu (1981), Velitel (1981), Povstalecká historie (1984), Gottwald (1986), Chlapci a chlapi (1988), Rodáci (1988).

Vysílací schéma se po řadu let neměnilo, první program vysílal v průměru 12-14 hodin denně a večery měly v týdnu svůj pravidelný rytmus: pondělí - bratislavská inscenace, úterý – film, středa – dokument, zábava, sport, čtvrtek – česká televizní tvorba, pátek – zahraniční seriál, sobota – zábava, film, neděle – divadelní inscenace, opera. Druhý program nabízel alternativy, například v úterý večer Televizní klub mladých TKM. Dětské diváky obsluhovala víkendová pásma Vlaštovka a Kamarád.

Po ustrašených sedmdesátých letech, kdy se kromě zpravodajství, sportu a Hudby z respiria vysílaly výhradně předtočené pořady, konec osmdesátých let se nesměle vracel k živému vysílání a kontaktním pořadům. Předvojem byli mládežníci s úterním TKM a odpoledním Kontaktem, v přímém přenosu se vysílala například zábavná show Dva z jednoho města.

V politickém vysílání však vládla i nadále tuhá disciplína. Když se publicistický pořad Sondy v lednu 1988 pokusil kopírovat sovětskou perestrojku a dal slovo dělníkům, kteří prohlásili, že „schody se obvykle zametají odshora“, reakce ze strany ÚV KSČ byla rychlá a účinná. Od té chvíle se v televizi diskutovalo o přestavbě jen v rovině komunální a ekonomické politiky.

Česká domácnost bez televizoru byla v 80. letech vzácnou výjimkou, ale růst počtu barevných televizorů stagnoval a Československo se ve statistkách vybavenosti barevným přijímači dostávalo za rozvojové latinskoamerické země.

Kabelová televize v podstatě neexistovala, nepočítáme-li společné anténní rozvody v činžovních domech pro 6-8 programů. Lidé si do nich svépomocí začali napojovat televizní signály ze sousedních zemí. V druhé polovině 80. let se na střechách a na balkonech objevovaly první velké a drahé satelitní antény. ČST ztrácela svůj monopol na obrazovky v českých domácnostech také díky tomu, že se na trhu objevily první videorekordéry.

Diváci žijící v blízkosti sovětských vojenských posádek si od roku 1984 mohli naladit první program sovětské televize přejímaný ze satelitu do českých vysílačů. Vysílače se sovětským programem se později rozšířily i do velkých měst. Koncem června 1989 odešel do důchodu ústřední ředitel ČST dr. Jan Zelenka, který v čele této instituce strávil bez pěti týdnů celých dvacet let. Jeho nástupce Libor Batrla vydržel v ředitelském křesle už jenom 150 dnů, rezignoval 26. listopadu 1989.

Ve stejném roce, v němž se v Evropě zhroutil komunismus, začala vysílat televizní družice Astra, první satelit, který pokrýval celou kontinentální Evropu, a jehož programy bylo možné přijímat individuálně s cenově dostupným přijímačem a „talířem“ o průměru 60-90 cm. Televizním monopolům bylo odzvoněno.

SERIÁL: 50 LET TELEVIZE V ČESKU (5) - 90. léta: Listopad 89 přinesl ČST svobodu, změnu a konkurenci

„Televize lže jako když Rudé právo tiskne,“ ozývalo se na pražských demonstracích až do čtvrtka 23. listopadu 1989. Ten den došlo k obratu, když zaměstnanci Československé televize pod hrozbou stávky donutili vedení ČST, aby zpravodajství mohlo bez nátlaku shora objektivně informovat o tom, co se v republice děje.

Když se o den později na plénu ÚV KSČ neprosadilo tvrdé stranické jádro, které chtělo televizi obsadit armádou a policií, kontrolu nad ČST už plně převzali zaměstnanci a jejich stávkový výbor. Víkendové přímé přenosy ze dvou demonstrací na Letné rozšířily do celé republiky poselství o masové podpoře Občanského fóra a přispěly tak k úspěchu generální stávky 27. listopadu.

Tentýž den Adamcova vláda jmenovala ředitelem ČST svého tiskového mluvčího Miroslava Pavla. Když Československo vstoupilo do roku 1990 s novou Čalfovou vládou a s novým prezidentem Václavem Havlem, Miroslav Pavel byl odvolán a 15. ledna ho ve funkci vystřídal televizní publicista Jindřich Fairaizl. Ten provedl rasantní personální změny na vedoucích místech ČST, ale také on po dvou měsících skončil. V dubnu 1990 se stal ředitelem ČST Jiří Kantůrek, poslední televizní ředitel, kterého dosadila do funkce vláda.

V roce 1990 televizní studia ČST otevřela brány nositelům nejrůznějších názorových proudů. Nový volební zákon přidělil každé politické straně čtyři hodiny bezplatného vysílacího času. Protože se do červnových voleb přihlásilo 22 stran, televizní program zaplnil osmdesátihodinový maratón předvolební televizní kampaně.

Z televizní obrazovky zmizely tváře redaktorů a komentátorů spojované s minulostí, měnily se i názvy a znělky zpravodajských pořadů. Od května 1990 se hlavní zpravodajství Televizní noviny přejmenovalo na Deník, zrušila se relace 24 hodin ve světě a po hlavním večerním programu se vysílaly Události, komentáře.

Také dva celostátní programy dostaly od září 1990 nová jména. Z ČST1 se stal federální F1, program ČST2 se rozdělil na národní okruhy – český ČTV a slovenský ST. Již v květnu 1990 k nim přibyl program OK3, který vznikl na frekvencích, na kterých se dříve vysílal program sovětské televize.

Otevřený kanál OK3, věrný svému názvu, nabízel divákům všechno, co se dalo získat zdarma ze satelitů. Divák na něm našel jak zpravodajství CNN, tak noční erotiku z RTL plus. Ókátrojka poskytla azyl také prvním nadšencům, kteří v regionech zakládali soukromé televizní firmy a chtěli se dostat do éteru.

Na licence si však museli počkat. Monopol ČST na televizní vysílání skončil až přijetím vysílacího zákona v říjnu 1991. Ten přidělil veřejnému sektoru dvě celoplošné sítě, všechny ostatní frekvence, počínaje OK3, určil k privatizaci. Pravicová koalice, která zvítězila ve volbách roku 1992, však o rok později rozhodla jinak: privatizovat se nebude OK3, ale jedna ze dvou celoplošných sítí. ČST měla dostat silného konkurenta.

Stále ještě monopolní a státní ČST se mezitím federalizovala, takže od ledna 1992 se o vysílání dělily tři instituce. Národní Česká televize a Slovenská televízia vznikly odtržením od ČST, které zůstala odpovědnost za program F1, celostátní zpravodajství a zahraniční styky.

Spory na Kavčích horách o tom, která kancelář je federální a která národní, vyřešil rozpad Československa a zánik ČST. Od ledna 1993 se Česká televize stala jedinou televizí nového státu. Ne na dlouho.

První licenci pro soukromé televizní vysílání, zatím jen pro Prahu a okolí, získala společnost FTV Premiéra režisérky Marie Poledňákové s finanční podporou italského podnikatele Volaniho. Premiéra začala vysílat 20. června 1993 a její laciný lokální program nevyvolal příliš velký ohlas. Zato udělení další licence, kterou pro celostátní vysílání získala firma CET 21, zahýbalo českou politickou i mediální scénou.

Šestice českých a slovenských intelektuálů vedených Vladimírem Železným slibovala divákům moderní komerční, ale zároveň i kulturní televizi pro 21. století. Peníze do projektu vložili americký miliardář Ronald Lauder a Česká spořitelna, kteří společně s CET 21 založili Českou nezávislou televizní společnost ČNTS.

4. února 1994 se na českých obrazovkách objevilo logo komerční televize Nova. Za pouhé čtyři měsíce získala Nova větší sledovanost než oba kanály veřejnoprávní ČT dohromady. Začala další etapa české televizní historie.

SERIÁL: 50 LET TELEVIZE V ČESKU (6) - 90. léta: Konec tisíciletí přinesl televizní krize

Nástup televize Nova v roce 1994 zahýbal celou společností. Videopůjčovnám klesly výpůjčky amerických akčních filmů. Mládež se zajímala o problémy svých současníků z Beverly Hills a chtěla být jako čágo belo šílenci z hitparády ESO. Starší generace roztáčela odpoledne Kolotoč a večer před spaním se bavila seriálem MASH. Filmy a četné americké seriály začala přerušovat reklama.

Veřejnost unavená politikou uvítala zpravodajství Novy, které místo schůzí dávalo prostor skandálům a katastrofám a snažilo se přistihnout veřejné činitele v nedbalkách. Publicistika Na vlastní oči využívala televizní kameru jako pátrací nástroj. Kdo chtěl jít s dobou a odhodit zátěž minulosti, kdo se chtěl stát se členem velké televizní rodiny mladých, silných a úspěšných, ten sledoval Novu.

I když Česká televize vykročila do roku 1994 s novým vysílacím schématem a novými zpravodajskými pořady, rasantní nástup Novy ji zaskočil. V průběhu roku ČT měnila grafiku a přidala více programových upoutávek. Po vzoru Novy ČT zkrátila délku zpravodajských šotů, vznikly pořady investigativní publicistiky Klekánice a Nadoraz.

Hlavním trumfem ČT v souboji o přízeň veřejnosti se stal program ČT 2 s pořady pro menšinové zájmy. V prosinci 1995 poslanci rozhodli, že druhý program zůstane v ČT natrvalo, i když ještě před třemi léty ho chtěli privatizovat. Pražská televize Premiéra s novým majitelem IPB totiž dostala v červenci 1994 zelenou pro vytvoření dalšího celoplošného programu. Poslanci tedy usoudili, že namísto přesilovky tří komerčních proti jednomu veřejnoprávnímu programu bude lepší udržet vyrovnaný poměr dva ku dvěma.

V lednu 1997 se televize Premiéra přejmenovala na Primu a rozhodla se soutěžit s Novou. Když nové investice do programu nepřinesly kýžené výsledky, Prima se smířila s postavením dvojky na televizním trhu a svoji další činnost s Novou koordinovala.

Od června 1997 zavedly televize měření své sledovanosti peoplemetry. ČT mírně posílila, Nova si i nadále udržela nadpoloviční oblibu u diváků a její ředitel Vladimír Železný začal ukazovat divákům grafy ve tvaru koláčů.

V roce 1998 skončilo šestileté funkční období ředitele ČT Iva Mathého a nově zvolená Rada ČT rozhodla, že příštím ředitelem bude mladý žurnalista z líhně české redakce BBC Jakub Puchalský.

Ekonomická krize a konec iluzí o snadném a rychlém blahobytu pozměnily náladu českého televizního diváka. Americké seriály se okoukaly, často opakované filmy ztrácely svoji přitažlivost. Nova se rozhodla bojovat o své diváky heslem "Nova vás baví" a sérií nových zábavných pořadů.

Budoucnost Novy v roce 1999 ohrozila krize, která vznikla z obchodního sporu Vladimíra Železného jako vlastníka licence s americkým investorem CME. Spor vyřešil Železný tak, že s licencí odešel vysílat 5. srpna 1999 na Barrandov s novým, českým investorem.

Polní podmínky vysílání a počáteční nedostatek pořadů se promítly do poklesu sledovanosti Novy, ze kterého však vytěžila více Prima než Česká televize. Programovým trumfem Novy přechodného období se staly telenovely. Od února 2000 vysílání Novy nabralo svůj starý lesk a zůstaly jen četné soudní spory, které se táhnou do dnešních dnů.

O vyšší sledovanost usilovala také ČT s novým ředitelem, někdy za cenu kopírování komerční konkurence. Repríza kontroverzního seriálu o majoru Zemanovi mírně zvedla žádaná procenta, ale vyvolala negativní reakce. Nad hlavou Jakuba Puchalského se začaly stahovat mraky z více stran, také kvůli ekonomickému řízení ČT. Na nedůvěru Rady ČT odpověděl Puchalský odchodem v prosinci 1999. Jeho nástupce Dušan Chmelíček vydržel ve funkci necelý rok a jeho odvolání o rok později bylo předehrou ke známé vánoční televizní krizi.

Vypukla v okamžiku, když Rada ČT 20. prosince 2000 jmenovala do funkce ředitele Jiřího Hodače a zaměstnanci proti této volbě protestovali. Následná televizní krize se vepsala do historie přinejmenším dvěma událostmi. Poprvé od srpna 1968 kdosi násilně vypnul televizní vysílání v Česku. A dále: krizi musel řešit přijetím novely zákona o ČT parlament, jehož mimořádné schůze viděli diváci v přímém přenosu.

Nový ředitel Jiří Balvín, dosazený v únoru 2001 do ředitelského křesla Sněmovnou, splnil svoji historickou úlohu a uklidnil situaci v ČT. I když nová 15tičlenná Rada ČT Balvína ve funkci později potvrdila, důvěra v jeho schopnost reformovat ČT postupně klesala až k bodu, kdy byl 27. listopadu 2002 odvolán.

Česká televize, hlásící se k odkazu Československé televize, oslaví své padesáté narozeniny možná bez ředitele. Na rozdíl od doby před padesáti lety však ČT není televizí jedinou. Naštěstí tu máme další programy, včetně těch, co do našich domácností proudí přes hranice ze satelitu a kabelů, a které představují budoucnost televize.