Tak pravil (po týdnu mlčení) Vladimír Železný
aneb Prohraná arbitráž = cena za suverenitu této země

Se zájmem a obdivem jsem sledoval sobotní Volejte řediteli Vladimíra Železného. Ten obdiv patřil řečnickému a argumentačnímu mistrovství, s jakým Železný vybudoval svoji obranu ve věci prohrané arbitráže za případ televize Nova.

Můj obdiv, nikoli však uznání, patřil také sebejistotě Vladimíra Železného s jakou zamlčoval důležitá fakta, překrucoval minulé děje a mátl diváky falešnými interpretacemi dokumentů, to vše s jediným záměrem: přesvědčit diváka, aby přijali - v rozporu s reálnými skutečnostmi - jeho pohled na prohranou arbitráž.

"Za co platíme? Platíme za ignoranci dvou arbitrů.", Toto tvrzení Železný dokládá citátem z dosud nepřednesené odpovědi ministra financí Bohuslava Sobotky na poslaneckou interpelaci, v níž ministr parafrázuje text dovolání u obecného stockholmského soudu proti průběhu arbitráže, což je stížnost proti procesním nedostatkům arbitráže, o které se právě teď ve Stockholmu jedná. Tento interpelační Sobotkův názor Železnému stačí, aby prohlásil, že netřeba hledat nějaké další viníky, protože "Česká republika zná viníka, přece viníka jasně označila", neboť ministr Sobotka ztělesňuje český stát a "to je hlas České republiky oficielní." Navíc hledáním viníků prý nahráváme druhé straně sporu CME.

Jak správně interpretovat částku, který má český stát Lauderově CME zaplatit? I na to má Železný jasnou a stručnou odpověď: "Je to cena za suverenitu této země," a zároveň doporučuje: "podívejme se té ceně za suverenitu v naprostém klidu a čelně do očí."

Protože mám ve zvyku svá tvrzení dokazovat faktickými argumenty, uvedu v zájmu stručnosti jen několik příkladů, které mne vedou k tvrzení, že Železný zamlčuje důležité skutečnosti, překrucuje minulé děje a mate diváky falešnými interpretacemi. Začnu odzadu.

Železný například tvrdí, že dvě arbitráže, londýnská a stockholmská, "byly navlas stejné", a že londýnská arbitráž dopadla "jednoznačně ve prospěch českého státu, český stát se ničeho nedopustil:" Stačí však nahlédnout do textu arbitrážního rozhodnutí, abychom se dozvěděli, že "Odpůrce se dopustil porušení své povinnosti upustit od svévolných a diskriminačních opatření", tj. český stát se něčeho přece jen dopustil, i když nakonec naštěstí nemusel nic platit. Možná také proto, že Ronald Lauder, fyzická osoba, na rozdíl od právnické osoby CME, nebyl v přímém právním vztahu s ČNTS, ani s CET 21, což rozhodčí tribunál ve sporu Lauder vs. ČR v mohl vzít v úvahu.

Překrucování minulých dějů lze doložit tam, kde Železný tvrdí, že "v roce 1995 si Ronald Lauder a jeho skupina mohla bez problému koupit licencovanou společnost, že by ji vlastnil dnes on a ne Železný". Podle zákona a tehdejších platných ustanovení to nebylo možné ani v roce 1995, ani v roce 1996. Volné ruce zrušením licenční podmínky číslo 17 získal ředitel CME Fertig až v roce 1997. Takže Lauder, který se chtěl dostat k licenci Novy kvůli zvýšení ceny akcií CME na burze co nejdříve, udělal to přes prostředníka Železného, přičemž se dopustil svého životního omylu, když Železnému natolik důvěřoval, že mu na ovládnutí licence půjčil svoje peníze.

Ponechám stranou poněkud zvláštní Železného interpretaci diskutované novely vysílacího zákona z roku 1995 (tam prý všechno začalo, jakoby to byl zákon a nikoli chování subjektů sdružených v Nově, které vyvolalo konflikt a spor). Železný o Lauderově chování v té době říká: "Ne, on tehdy nechtěl koupit, jemu náramně vyhovovalo to uspořádání, které tu bylo, odvážel si všechny peníze a nenesl žádnou odpovědnost, nebyl regulován totiž...".

Když pominu nedokazatelnost subjektivního názoru na to, co Lauderovi vyhovovalo či nevyhovovalo, dá se na této větě velice dobře demonstrovat jednostrannost Železného argumentace, která záměrně vynechává některé významné a pro kauzu důležité skutečnosti. Mám na mysli ono odvážení peněz z Novy. Ty peníze si Lauder odvážel také proto, že jistý ředitel ČNTS Vladimír Železný mu to umožňoval. Například podpisem smlouvy "o přístupu k síti CME", podle níž ČNTS musela platit CME roční licenční poplatek 2,5% z čistých provozních příjmů (net operating revenue) a to pod záminkou získávání "technické produkce know-how, výrobních smluv vyvinutých sítí a možnosti použití jména CME Media". (odstavec 233 textu arbitráže)

Víme-li, že čisté provozní příjmy Novy činily něco kolem 3 miliard korun, přibližně 100 milionů US dolarů, pak do londýnské centrály CME díky Železného ochotě putovalo, v podstatě za nic, ročně 2,5 miliónu US dolarů.

Kouzlo nechtěného se podařilo Železnému na závěr své obhajoby, když se rozhovořil o českém státním dluhu, který letos bude na jednoho obyvatele činit 51 tisíc korun, a prohlásil:

"...ano, místo padesáti tisíc, padesáti jedna tisíc budeme mít na sobě každý dluh padesát pět tisíc korun. Je to nepříjemné, ale podívejme se té ceně za suverenitu v naprostém klidu a čelně do očí. Není to cena za Novu, není to cena dokonce ani za Železného, i když Železný se rád nechá obětovat za takovouto cenu. Není to ani cena za Marvanovou, není to cena za Přibáně, není to cena za radu, není to cena za Štěpánka. Je to cena, kterou platíme za to, že na svém území se chováme tak, jak uznáme my za vhodné a trváme na tom, aby zahraniční investor to respektoval."

V tomto bodě Železný přímo trefil hřebík na hlavičku. Ano platíme za to, že se chováme tak jak se chováme. Platíme za to, že je u nás možné beztrestně podvést obchodního partnera, od kterého si necháme zaplatit za služby a majetky, a potom ho opustíme, aniž bychom mu slíbené dodali.

Platíme za to, že porušování obchodních smluv a vyrábění umělých pohledávek absurdními smluvními pokutami u našich soudů stále prochází a nelze je potrestat jinak než v jurisdikci mezinárodních soudů.

Platíme za špatný dojem, který naši novopodnikatelé a privatizační zbohatlíci ve světě vyvolávají tím, že se "chovají, jak uznávají za vhodné", a neřídí se hodnotami a normami civilizovaného světa, které jsou základem jeho fungování a prosperity.

Nic na věci nemění fakt, že ani ten Železného obchodní partner nebyl žádný andílek a že mezinárodní arbitr si nasadil možná až příliš přísné a co do zorného úhlu ne příliš vyrovnané brýle (viz můj názor v Louči z října 2001).

Arbitráž stála až na konci dlouhého složitého obchodního sporu. Na jejím začátku stál člověk jménem Vladimír Železný.