Jak mediální rady o nezávislost přicházejí - Povídání pro Petru a Ivana

Bylo, nebylo. V jedné zemi, jež zvala se ještě Československem, padl vládce zlý, který svůj lid utiskoval a chtěl, aby lid jenom jeho jedinou pravdu vzýval. Někteří dnes říkají, že zas tak zlý ten vládce nebyl, protože všem, kteří se mu klaněli, nebo alespoň rebélií se neúčastnili, jakés takés dobré bydlo zajistil. Ovšem jsou zas takoví, kteří tvrdí - a já se k nim přikláním -, že to dobré bydlo vůbec dobrým bydlem nebylo, to jenom ten vládce se snažil všem namluvit, že vládcem dobrým je a nad něho není. Aby tohle mohl tvrdit, a jinému názoru se sluchu nedopřálo, všechna masová sdělovadla přísně kontroloval, aby nic jiného, než to, co on sám chtěl, sdělovati nemohla.

A potom přišla ta chvíle, kdy lid se zlému vládci vzepřel a nastala svoboda. Každý si mohl říkat, co chtěl, a trestán za to nebyl a masová sdělovadla rovněž sdělovala to, co kolem sebe pozorovala a viděla, a ne to, co vládce přikázal.

A ukázalo se, že na tom světě ne jedna jediná pravda vládne, ale že lidé na věci různé názory mívají, a že je dobré, když si své pravdy porovnají, a někdy se i poškorpí a pohádají, a mají-li dobrou vůli, společná východiska hledat mohou. Neboť takový je svět, ve kterém se dobře lidem žije, když každý s tou svoji pravdou na trh přijíti může a vyzkoušet si může, zda tu jeho pravdu si lidé kupovati budou.

Jenomže potíž byla v tom, že zatímco tržiště sdělovadel tištěných dosti široké je, že se na něj vejdou skoro všichni, co noviny a magacíny tisknou a vydávají, pak tržiště sdělovadel elektronických velice malé je, protože ne všichni, kteří by vysílati chtěli, se na něj vejdou. Tak už je to bohužel zařízeno, že fyzika nám nedovolí tolik rozhlasů a televizí vzduchem vysílati, kolik se nám zlíbí, ale jenom tolik, kolik se jich vejde na to, čemu inženýři kmitočtové spektrum říkají.

A tak v té zemi, do které svoboda konečně zavítala, disputace začly, jak to udělat, aby i na tom malém tržišti rozhlasů a televizí nikdo zkrátka nepřišel, a čas od času tam svoji pravdu zjeviti mohl, a také aby ten, kdo na tržiště zvané kmitočtové spektrum vstup povolen mít bude, aby zboží pro všechny nabízel, a ne jenom to, co jemu prodávat se hodí.

A pak lidé světa znalí navrhli, že by bylo dobré, kdyby stejně, jak to i v civilizované cizině chodí, jakýs dopravní strážník zřízen byl, který by provoz na tržišti podle demokraticky dohodnutých pravidel řídil, a že by bylo také dobré, aby ten strážník uznalý a spravedlivý byl a také na vládcích nezávislý byl, aby už nikdy kterýkoli vládce - dobrý či zlý - si z něj biřice udělati nemohl.

A tak poslanci, kteří mezitím svobodnou volbou od lidu vybráni byli, dohodli pravidla o tom, kdo a kdy se na tržiště rozhlasu a televize dostane a jak se tam chovati musí, a ustavili Federální radu pro rozhlasové a televizní vysílání jako orgán, který svobodu projevu na elektronických masových sdělovadlech hájiti měl a na dodržováním pravidel bděl.

Tato Federální rada o devíti členech, kteří po třech ze tří parlamentů (federálního, českého a slovenského) voleni byli, řídila se jen tím, co zákon jí ukládal a také svým nejčistším svědomím a nikdo ji jako celek odvolati nemohl. To jenom jeden každý člen odvolán mohl býti, pokud by po šest měsíců ničehož nekonal anebo pokud úmyslného trestného činu by se dopustil. A tak ta Federální rada nezávislá na vládcích a politickém klání byla a dobré to bylo.

A protože ta Federální rada jen pro federální, československé záležitosti byla, a protože zvláště národ slovenský svá vlastní rozhlasová a televizní sdělovadla míti chtěl, na které by slovenský a nikoli nějaký federální strážník dohlížel, tak vznikly i rady národní, a to nejen slovenská, ale i česká rada pro rozhlasové a televizní vysílání. A dobré to bylo a všichni spokojeni byli až do chvíle, kdy čeští a slovenští bratři se rozhodli, že pro ně lepší bude, když sami na svých vlastních rolích, české a slovenské, a ne už na společné roli československé, hospodařiti budou....

A tady končí, milá Petro a milý Ivane, pohádka o nezávislých radách pro rozhlasové a televizní vysílání v bývalém Československu, a začíná literatura faktu o tom, jak Rada ČR pro rozhlasové a televizní vysílání o svoji nezávislost přišla.

Zrekapitulujme si fakta. S koncem roku 1992 Federální rada pro R a TV vysílání zaniká a Rada ČR pro R a TV vysílání (RČRRTV) se stává hlavním a jediným orgánem státní správy ve věci vysílání v nové České republice. Zatímco devět členů Federální rady bylo nominováno ze tří zdrojů, devítičlennou RČRRTV volí jeden jediný orgán - Poslanecká sněmovna. (Vzniklo to tak, že se na přelomu let 1991 a 1992 spěchalo a neexistoval politický konsensus, který by byl schopen navrhnout jiný způsob nominace.)

A právě tenhle způsob volby členů RČRRTV se stal prvním a hlavním potenciálním nástrojem závislého napojení Rady na parlament, tudíž i na politické strany a v konečném důsledku i na jejich okamžité partikulární zájmy.

Rovněž druhá převodní páka, kterou parlament mohl působit na Radu, byla zabudována již v zakládajícím zákonu české Rady č. 103/92, byť v původním znění se tento nástroj dal použít jen ve výjimečných situacích. Zákon 103/92 totiž nejen pečlivě opsal téměř veškerá ustanovení ze zákona federálního 468/91, ale přidal si k nim také klauzuli odvolatelnosti RČRRTV jako celku.

Parlament mohl celou Radu odvolat v případě "nesplní-li Rada povinnost podle § 2 odst.2", přičemž zmíněný odstavec 2 pravil, že "Rada je povinna předkládat ČNR zprávu o vysílání a o své činnosti, a to nejméně jednou ročně nebo vždy, když o to ČNR požádá." Řečeno jinými slovy: odvolat Radu by bylo možné jedině tehdy, kdyby odmítla parlamentu skládat účty.

Nicméně tohle latentní nebezpečí odvolání RČRRTV se stalo zcela aktuálním a reálným v okamžiku, kdy československé federaci zbývalo už jen několik dnů života - bylo to 22. prosince 1992. Tehdy ČNR přijala zákon č. 36/1993 Sb., o některých opatřeních v oblasti rozhlasového a televizního vysílání, kterým novelizovala téměř všechny "vysílací" zákony jednak z toho důvodu, že bylo třeba řešit záležitosti související se zánikem federace, ale také proto, že nová vládnoucí koalice vzešlá z voleb v červnu 1992 měla poněkud jiné představy o vysílacím systému, než vlády předchozí, a tato novela byla příležitostí, jak tyto představy rychle uskutečnit.

A tak zatímco se bouřlivě diskutovalo o tom, zdali má ČT dostat jeden nebo dva programy, komu budou patřit archivy ČST, co udělat s bývalým programem OK3 nebo jak vytvořit konkurenční zpravodajství na druhém programu ČT, vystoupil poslanec Jaroslav Soural (nevím, zda tehdy ještě KSČM nebo už Levý Blok) s návrhem nenápadné změny § 5, odst. 4, kam měl být dodán další důvod k možnému odvolání RČRRTV: "nebo pokud Česká národní rada neschválí závěrečný účet Rady nebo opětovně neschválí zprávu o činnosti Rady".

Důvod? Poslanec Soural to řekl takto: "Tento návrh se jeví možná jako nevýznamný v textu společné zprávy, ale myslím, že na rozdíl od původního návrhu zákona i předkládání zprávy o činnosti Rady může být příležitostí, kdy posoudit politiku tohoto orgánu, kdy posoudit, zda vykonává svou funkci uloženou zákonem správně a dobře."

Jak se ukázalo, ten návrh měl k nějaké bezvýznamnosti daleko. Naopak. Otevřel cestu k možnému "převolení" celé RČRRTV kdykoliv, kdy se proti ní v parlamentu utvořila dostatečně silná koalice - na kvalitě činnosti RČRRTV nebo její zprávy v podstatě vůbec nemuselo záležet. Stačilo jenom dvakrát hlasovat proti zprávě, i kdyby ta zpráva byla sebelepší. Tím se závislost RČRRTV na parlamentu a na okamžitém rozložení politických sil zpečetila.

Jen pro zajímavost, návrh poslance Sourala byl schválen velkou většinou 125 hlasů, proti hlasovali pouze dva poslanci, a Souralova formulace v návrhu zákona zůstala, i když se později zákon ještě jednou předělával. O tom, že poslanci věděli, co činí, svědčí i výrok poslance Koronthályho těsně před hlasováním o Souralově dodatku:

"Tento návrh jsme velmi zvažovali a nedospěli jsme k jednoznačnému názoru. Na jedné straně je to opět další způsob, jak nějakým způsobem Radu kontrolovat a eventuálně vyvíjet na ni nátlak podle toho, v jakém složení se právě sněmovna nalézá, neboť Rada je volena na jiné volební období než sněmovna. Na druhé straně ovšem je pravda, že nějakým způsobem by Rada kontrolována být měla a mohla. Domnívám se, že každý z nás bude vědět, jak má hlasovat."

Ano, poslanci to věděli a jak se ukázalo, jejich přesvědčení, že poslanci znají všechno nejlépe a že parlament musí mít Radu pod přísnou kontrolou, šlo napříč politickým spektrem od krajní levice až po krajní pravici.

Další osudy RČRRTV jsou známé.