Opravna novinářských a pamětnických omylů
ve vzpomínkách na 50 let televize

Víkend DNES přinesl minulou sobotu dvoustránkový materiál "50 let s televizí", v němž na první stranu umístil 16 fotografií populárních televizních tváří. U každé fotografie je datum informující o době, kdy ta která osobnost v televizi působila. Doprovodný text Tomáše Šponara informačně vytěžil některé pamětníky, především jednu z prvních hlasatelek Jarmilu Šusterovou, architekta Miloše Ditricha, režiséra Františka Filipa.

Rád bych poopravil průvodní texty k fotografiím, neboť v několika případech nejsou přesné a chybně uvádějí dobu účinkování zvláště těch starších televizních hvězd. Letopočet 1953 u Jarmily Šusterové souhlasí. Její jméno jsem našel v seznamu prvních zaměstnanců televize z roku 1954, kdy ovšem začínala jako sekretářka v dětské redakci. Tento seznam jsem kdysi v příloze Louče zveřejnil.

Kamila Moučková přišla do televize o něco později, ovšem nebyla to až 60. léta, jak uvádí MF Dnes. Pokud je mi známo, a Kamila Moučková to sama uvádí, patřila mezi první hlasatele zpravodajství TAZ (Televizní aktuality a zajímavosti), které začalo vysílat denně na podzim 1956 a v roce 1958 se přejmenovalo na Televizní noviny.

Rovněž chybné datování - od 70. let - je uvedeno u Jiřiny Bohdalové. Jako důkaz mohu uvést první číslo programového týdeníku Československá televize. Začal vycházet na podzim roku 1965 v nakladatelství Orbis. První číslo pokrývá týden 4.-10.10.1965, uvádí ho tehdejší ředitel ČST Jiří Pelikán. Sloupek o televizi do něj napsal Jan Werich, autorem fejetonu je tu sportovní redaktor Karel Mikyska. A v rubrice "Já a televize" Jiřina Bohdalová doslova říká: "Nejradši mám pořady s Vladimírem Dvořákem. Máme společný cíl - vejít divákům až do pokoje, podat jim ruku." Jak je vidět, nikoli v sedmdesátých letech, ale už v roce 1965 byla Jiřina Bohdalová v televizi jako doma, i když se tehdejší estrády uváděné dvojicí Dvořák/Bohdalová ještě nejmenovaly Televarieté.

Něco podobného se dá říci o Přemku Podlahovi a Saskii Burešové, jejichž televizní začátky rovněž sahají do šedesátých a nikoli do sedmdesátých let. První televizní slávu získával čerstvý absolvent Institutu osvěty a novinářství Přemek Podlaha jako redaktor zemědělského zpravodajství. (dodatek 2.5.: Pamětník, který v ČST pracoval v 60. letech, mne upozornil na to, že Podlaha nepracoval ve zpravodajství, ale v redakci publicistiky, kde měl na starosti zemědělskou problematiku.) Saskia Burešová uváděla společně s Eduardem Hrubešem čtrnáctideník pro vojáky Poštovní schránka. Když po srpnu na jakési kulturní akci v Lucerně Eduard Hrubeš jako konferenciér přivítal "zástupce sovětských vojsk dočasně umístěné na prvním balkoně", na dvacet let se mu dveře do televize zavřely (pokud se do nich nepropašoval jako trumpetista Kozlovky) a Saskia Burešová se přesunula do programové hlasatelny.

Autoři MF Dnes tvrdí, že Jan Rosák vstoupil do povědomí diváků v 90. letech, jakoby Videostop nebyl populární už v 80. letech. Navíc si osobně pamatuji, jak příjemný baryton rozhlasového hlasatele Jana Rosáka využívali televizní režiséři už v 70. letech. Pravda, bylo to většinou jen čtení komentářů mimo obraz, neboť Rosákův knír tehdy na obrazovce vadil.

Už jednou v Louči jsem na příkladu Wittgensteinova pohrabáče popisoval, jak nás naše paměť může klamat. Myslím, že i Jarmila Šusterová není zcela přesná, když říká, že se stala první hlasatelkou z rozhodnutí ředitele Jiřího Pelikána. Podle mého názoru - nejsem si však zcela jist - institut programových hlasatelek byl zřízen ještě před Pelikánem, který nastoupil do ČST jako ředitel až v roce 1963.

Trvalý pamětový zkrat, na který jsem v Louči rovněž upozorňoval, má Ota Suchý, který byl před padesáti lety svědkem prvního televizního vysílání v Měšťanské besedě. Ve vzpomínání zachyceném minulý pátek ve víkendové příloze Hospodářských novin Václavem Kvasničkou Ota Suchý opět mylně propojuje Filipovského hereckou etudu Molierova Lakomce s měnovou reformou, kterou podle něj "bolševici provedli následující den a my měli rázem v peněžence padesátinu včerejší hodnoty." Pro přesnost - první vysílání televize proběhlo 1. května a měnová reforma byla vyhlášena 30. května.

Zkrátka - svět je neustále vědomě či nevědomky klamán. Z vlastní zkušenosti vím, jak rostoucí časová vzdálenost postupně rozmazává kdysi přesné kontury událostí, které navzájem splývají. Také proto by všelijaká pamětnická vyprávění - včetně toho mého - měla být neustále prověřována a konfrontována s fakty a vzpomínkami jiných pamětníků. Jedině tak se lze dobírat alespoň přibližné historické pravdy.

Až uvidíte v jubilejním vysílání České televize archivní záběry Františka Filipovského, kterak ve studiu v Měšťanské Besedě přednáší roli Lakomce, vězte, že to nejsou záběry z roku 1953, ale z roku 1958, z pořadu, který se vysílal u příležitosti pátého výročí televize, a pro nějž František Filipovský zopakoval to, čím se proslavil 1. května roku 1953.