Vzpomínky na Karlíniho
k výročí 50 let televize

Svět už je bohužel takový, že obraz člověka v myslích spoluobčanů nevytvářejí jen jeho život a činy, ale také legendy, mýty a smyšlené pověsti, které v průběhu jeho života i po jeho smrti vznikají.

Protože vím, jak mi vadí kolující nepravdivé nebo zkreslené informace o lidech, které znám, včetně mne samotného, cítím se provinile, když nyní zveřejňuji své vzpomínky na Karla Kohouta, prvního televizního ředitele z roku 1953. Proč? Protože část těchto vzpomínek pochází z druhé až třetí ruky, tedy z rodu ústně podávaných legend.

Jednou takovou legendou je historka o tom, jak se Karel Kohout dostal na Barrandov. Miloš Havel prý za války potřeboval posílit firemní fotbalovou jedenáctku a kdosi ho upozornil na nadějného beka kdesi na Kladně, snad přímo v Kročehlavech. Tím fotbalistou byl Karel Kohout, který se tak údajně dostal na místo asistenta produkce, později produkčního, a jak uvádí webová stránka Barrandov v datech, také ředitele Barrandova.

Další, ne zcela ověřenou pověst - neboť o veřejně známých a činných lidech často kolují ne vždy pravdivé kompromitující historky - jsem vyslechl od dnes už nežijících pamětníků a byla o tom, jak v květnu 1945, v době Pražského povstání, se barrandovští revolucionáři báli zapojit Karla Kohouta do své činnosti, neboť o něm bylo známo, že byl k vrchnosti vždy loajální. I když tato historka nemusí být pravdivá, jak jsem Karla Kohouta poznal - a já ho poznal až v době normalizace - vím, že loajalita a umění kompromisu patřilo k jeho osobnostní výbavě.

Režisérka Eva Sadková Jarmile Cysařové v její knížce 16x život s televizí (Fites, Praha 1998) o Karlu Kohoutovi řekla: "Tehdejšímu řediteli Karlu Kohoutovi se trefně říkalo Karlíny. Jako kouzelník dokázal vykouzlit z ničeho něco (..) Obklopil se týmem lidí, kteří nekoukali na čas, na peníze, na podmínky, ani na počet stupňů vedra ze sálajících reflektorů. Zato je bavilo objevovat možnosti nového média."

Přezdívka Karlíni, se kterou jsem se také setkal, jakoby charakterizovala jeho umění improvizovat, schopnost přizpůsobovat se dané situaci a s entuziasmem se pouštět do nových a nových dobrodružství. Jeho aktivita a životní elán mu vydržely do pozdního věku.

Vzhledem k věkovému rozdílu jsem ho nezažil v pionýrských dobách televize, nicméně kdykoli jsem mluvil s jeho bývalými spolupracovníky, setkal jsem se s čímsi, co bych nazval uznání a shovívavá tolerance. To uznání patřilo všemu, co pro televizi a její provoz Karel Kohout udělal. Ta tolerance patřila jeho politické či stranické angažovanosti, která patřila k funkci.

Se jménem Karel Kohout jsem se poprvé sešel jako nový pracovník Československé televize v roce 1969. To když se Kohout stal v rámci federalizace ČST ředitelem Ústředního televizního studia Praha a na krátkou dobu ředitelem studií v českých zemích, než na toto místo nastoupila někdy v roce 1971-72 dr. Milena Balašová. (POZN.: Uvedené údaje upřesňují dodatky na konci článku.)

Bohužel, nemám po ruce přesná data a tak ani nevím, na jakých funkcích se Karel Kohout pohyboval počátkem sedmdesátých let, zda byl ředitelem pro výrobu a techniku jen v ÚTS Praha, nebo zda náměstkoval výrobu federálně do doby, než vedení ČST na tuto funkci stáhlo z Ostravy Jaroslava Vondru. Jisté je však to, že Karel Kohout se později stal ředitelem televizního archivu ÚAPF (Ústřední archiv a programové fondy). A v této funkci jsem ho poznal už osobně.

Jednou dvakrát do roka na mne připadlo hodnocení týdenního programu, které jsem stejně jako ostatní programoví pracovníci zpracovával a přednášel na sešlosti televizních polobohů, kterým byla pravidelná páteční porada šéfredaktorů. Jako šéf archivu tady Karel Kohout sedával a často živě diskutoval. Pamatuji se, že když diskuse k programu vázla, ředitel Zelenka vyzval Karlíniho, aby diskusi rozproudil.

Ovšem nejblíže jsem Karla Kohouta poznal, když už vzhledem ke svému věku (bylo mu tuším kolem sedmdesáti) odešel oficiálně do důchodu. I nadále však zůstal spolupracovníkem televize, dostal kancelář v Měšťanské besedě s tím, že bude sepisovat historii české televize. Pokud vím, tak u sebe soustředil dosti značné množství dokumentů, ovšem jejich zpracování se mu vymykalo z ruky a nebyl schopen vyprodukovat čtivý a souvislý text. Proto mu vedení ČST doporučilo, aby spolupracoval s dalším pamětníkem, který měl redaktorskou praxi, což byl Jaroslav Bouz, jeden z prvních hlasatelů a později i redaktor televizního zpravodajství a publicistiky.

S Jaroslavem Bouzem, který před penzí vykonával funkci tajemníka Hlavní redakce pořadů ze zahraničí, jsem sdílel společnou kancelář, takže jsem byl svědkem setkávání těchto dvou pamětníků a jejich diskusí.

Pokud je mi známo, tak z Kohoutova historického bádání nezbyly žádné výstupy. Rád bych věděl, kam všechny ty dokumenty, které shromáždil, přišly. Opět jen z druhé ruky jsem zaslechl, že listopad roku 1989 Karla Kohouta zaskočil. Prý se z televize vytratil beze slova, propadl stihomamu, že mu budou lidi vyčítat jeho politické angažmá, a krátce nato, v roce 1991, zemřel.

Jak je vidět, moje vzpomínka má mnoho slůvek "prý" a "údajně". Tuhle vzpomínku jsem však sepsal právě proto, že ji pamětníci opraví a doplní. Můj e-mail je známý: smid@louc.cz, nebo odkaz z titulní strany Louče.

DODATEK 2.5.: Ivo Mathé mne upozornil na to, že Karel Kohout byl kolem roku 1969 ředitelem II. programu do doby, než byl tento včleněn do centrální organizace. Pokusím se to ověřit. Jaroslav Břinčil v publikaci "Institucionální a organizační vývoj Československé televize, ČST 1974" podrobně informuje o hektických organizačních proměnách ČST v letech 1969-1973. Uvádí však jenom proměny a kompetence funkcí, nikoli jména těch, kteří je vykonávali.

DODATEK 8.5.: Jaroslava Kulišová poslala e-mail, z něhož vybírám: Dovoluji si upřesnit následující: od roku 1969 až do nástupu M.Balášové byl šéfredaktorem Hlavní redakce II.programu ČT ing.Z.Michalec. Po nástupu M.Balášové se stal ředitelem II.programu K.Kohout, který v této funkci setrval až do začátku roku 1973, kdy Hlavní redakce II.programu byla zrušena. V roce 1973 nastoupil do funkce ŘVT J.Vondra.