Digitalizace, poplatek a nekorektní argumenty
Komentář zveřejněný v Hospodářských novinách 13.5.2003 s titulkem "Digitalizace TV a poplatky"

Navrhované zvýšení televizního poplatku se stalo tématem, ke kterému se na stránkách Hospodářských novin nedávno vyjádřili dva televizní ředitelé. Zatímco ředitel televize Prima Martin Dvořák 30. 4. napsal: „Dostál zbytečně straší digitalizací“, prozatímní ředitel České televize Petr Klimeš mu 6. 5. odpověděl: „Více kanálů ČT znamená vyšší náklady.“

Martin Dvořák nedávno v MF Dnes vyčetl Petru Klimešovi nekorektní argumentaci z debatního pořadu na ČT2, ve kterém Klimeš koncesionářský poplatek porovnával s částkou, odevzdávanou občany na provoz komerčních televizí tím, že nakupují výrobky od firem platících televizní reklamu.

Martin Dvořák, který se ke koncesionářskému poplatku vyjadřoval nejen v Hospodářských novinách, ale také na stránkách MF Dnes a v týdeníku Strategie, se však rovněž uchyluje k nekorektním argumentům. Hlavním faulem jeho článku v HN je nerozlišování různých technických a ekonomických podmínek satelitního a zemského (terestrického) digitálního vysílání.

Ekonomická výhodnost digitální satelitní distribuce signálu vedla k poměrně rychlému přechodu z analogu na digitál na družicích. Účinkovaly zde tržní mechanismy a je nesporné, že televize Prima, Kabel plus a jejich společný podnik CzechLink u nás sehrály roli průkopníka.

Zavedení digitální televize na pozemských (terestrických) vysílačích však probíhá ve zcela jiných podmínkách. Přechod televize z analogového na digitální terestrické vysílání ovlivní její univerzální dostupnost tím, že z našich televizorů udělá nefunkční zařízení, pokud si k nim nekoupíme set-top box.

Na rozdíl od satelitů, u terestrického vysílání chybějí dostatečně silné tržní podněty k vybudování základní infrastruktury, a to jak na straně vysílatelů, tak na straně diváků. Zahraniční zkušenosti ukazují, že rozhodující roli při prosazování této technologické inovace má proto stát. Ten pro své záměry často využívá vysílatele veřejné služby, kterým se snaží zajistit příslušné finance. V tomto ohledu je chování ministra kultury Pavla Dostála „evropsky konformní“.

Když Dvořák píše, že k digitalizaci se dá přistoupit „rychle a rázně“ jako v Berlíně, kde přechod z analogu na digitál trvá jen jeden rok, zapomíná dodat, že Berlín má asi dva milióny domácností, z nichž pouze 130 tisíc používá k příjmu anténu. Je rozdíl, když berlínská digitalizace vyřadí z provozu 7 procent uživatelů, nebo když v Česku digitalizace zasáhne 75-80 procent domácností závislých na anténě. Navíc uvedených sedm procent berlínských domovů může počítat s úlevami při nákupu a pronájmu set-top boxů, které jim stát poskytne z veřejných rozpočtů. Rád bych věděl, jak by se takový „rychlý a rázný“ přechod na digitální vysílání dal v českých podmínkách uskutečnit a financovat.

Způsob vedení debaty o poplatku ze strany ČT zase vyvolává dojem, jakoby digitální terestrická televize se stala svého druhu rukojmím, které je Česká televize ochotna veřejnosti vydat jen v tom případě, když se koncesionářský poplatek zvýší. Na jedné straně lze chápat, že ČT využívá digitalizaci jako zoufalý účelový argument v situaci, v níž poslanci podléhající mediálním klišé o marnotratnosti ČT odmítají televizní poplatek navýšit, čímž maří jednu z dalších šancí na zastavení úpadku českého vysílání veřejné služby.

Na straně druhé účelovost takové argumentace může vyvolat falešný dojem, jakoby zvýšený koncesionářský poplatek byl conditio sine qua non budoucnosti digitální televize, což není tak docela pravda. Pokud by se poplatek navyšoval, neměl by se zdůvodňovat výhradně a jenom digitalizací, ale především vytvořením předpokladů pro zlepšení televizní veřejné služby jako celku, přičemž digitální vysílání a zavedení nových kanálů ČT3 a ČT4 do plnění úkolů veřejné služby bezesporu patří.