Obávám se, že kdybych podobnou otázku položil našim politikům, naprostá většina zaškrtne chybnou odpověď u písmene a). Alespoň vše, co se odehrává kolem odvolávání a jmenování Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, tomu nasvědčuje.

Když rada jako nový regulační orgán vznikala v rámci budování nového politického systému, snažila se inspirovat osvědčenými vzory z vyspělých evropských demokracií, řídících se prověřenými a obecně akceptovanými zásadami.

Podle nich by média měla mít možnost pracovat svobodně a nezávisle, měla by vyjadřovat a odrážet pluralitu názorů vládnoucích ve společnosti. Jejich činnost by měla být odstíněna od rušivých vlivů deformujících přirozený tok informací, ať už partikulárními politickými nebo ekonomickými zájmy. Pokud vznikne objektivní potřeba státní autority rozhodující o prostředí, ve kterém média pracují, pak by takové zásahy měl provádět nezávislý orgán s morální a odbornou integritou, schopný v dané oblasti definovat a obhajovat dlouhodobý veřejný zájem.

Po deseti letech existence Rady pro rozhlasové a televizní vysílání je zřejmé, že pokus vytvořit takového nezávislého regulátora se u nás nezdařil. Dopadlo to podobně jako v jisté bývalé kolonii, která se po získání nezávislosti domnívala, že když si její soudci oblečou talár a bílou paruku, tak se okamžitě stanou dědici těch nejlepších tradic britského práva.

Tím, že se vytvořil správní orgán svého druhu, sui generis, který není součástí vládního aparátu, se sice podařilo vzdálit rozhodování o vysílacích médiích od přímého vlivu exekutivy, ale četné změny a legislativní zásahy v průběhu doby způsobily, že rada upadla do sféry vlivu naší parlamentokracie, a stala se předmětem politických čachrů a tahanic.

Tento proces začal už kdysi dávno odmítáním sněmovny podělit se o nominace rady s dalšími politickými subjekty, pokračoval vytvořením institutu bezdůvodného odvolávání rady, rozšiřováním počtu jejích členů podle okamžitých potřeb politických stran a skončil tam, kde je dnes, kdy rada se volí jako politické grémium, navíc v duchu české politické tradice dle zásady „silnější bere všechno“.

Problém vysílací rady však není jenom v jejím personálním obsazení. I kdyby noví radní přetrhali pouta svých stranických konexí, kdyby měli ty nejlepší odborné předpoklady a tu nejlepší snahu zkultivovat prostředí, ve kterém česká elektronická média pracují, bude jim to málo platné, pokud budou pracovat v právním rámci vymezeném současným vysílacím zákonem.

Připomeňme si, že vznikal v letech 2000-2001 v politickém prostředí opoziční smlouvy, a že jeho výsledná podoba byla do jisté míry politickým kompromisem. Opozice symbolizovaná Ivanem Langerem akceptovala regulativy pocházející ze směrnic Evropské unie za podmínky, že vládní strana reprezentovaná Miloslavem Kučerou v zákonu vyjde vstříc mediálním podnikatelům. Stalo se.

Prodlužování licencí bez možností přehodnotit licenční podmínky vyrazilo radě z ruky jeden z hlavních nástrojů regulace. Navíc i ty nástroje, které má dnes rada k dispozici, jsou často tupé a bezzubé. Proč? To by vyžadovalo samostatný komentář.