Zuřivý reportér Wallraff a Stasi
aneb Historie dlouhá třicet let

Dnes by se měla konat v Německu tisková konference Günthera Wallraffa, známého levicového reportéra, který se proslavil svým převleky, s jejichž pomocí se dostával k pramenům informací a vytvářel novinářské kauzy. Jeho publicistická kariéra rebela začala tím, že napsal deník o svých zážitcích z vojenské základní služby, ze které byl předčasně propuštěn. Pak se vydával za poslíčka, bezdomovce, léčeného alkoholika, podnikatele vyrábějícího napalm, až jeho metoda převleků vygradovala do nejznámějších případů, při nichž tři měsíce pracoval pod falešnou identitou jako reportér bulvárního deníku Bild-Zeitung (později o tom napsal tři knížky) nebo jako turecký gastarbeiter, který své dobrodružství zaznamenal i na videokameru.

Právě Springerovo vydavatelství si nyní dalo tu práci, aby zjistilo, že Wallraff byl registrován v archivech východoněmecké tajné služby Stasi jako IM, tj. Inoffizielle Mitarbeiter, co hůře, jako IMA „Inoffizielle Mitarbeiter mit Arbeitsakte“, tj. člověk, který předal Stasi nějaké materiály, a to v letech 1968-1971, tedy ještě před tím, než se stal známým reportérem.

Proč se na to přišlo až nyní, a ne před deseti lety? Protože Wallraffův záznam byl ve zvláštní tzv. Rosenholzově kartotéce, kterou měla v ruce CIA. Ta ji nedávno vrátila spolkovému úřadu pro správu archivů bezpečnostních služeb NDR, a teprve letos v létě souhlasila s tím, aby se otevřela veřejnosti.

Přestože tato aféra může být poučná i pro nás, upozornil na ni od srpna krátkou zprávou jen deník Právo a dnešní vydání týdeníku Respekt delším článkem Teodora Marjanoviče “Zcela na dně“. Což lze interpretovat jako další důkaz neuvěřitelné provincionálnosti českých médií, zvláště českých deníků. Přitom by bylo docela zajímavé pozorovat, jak se s aférou nakládá na západ od našich hranic.

Také Wallraff se nejdříve vytasil s tzv. „Persilscheinem“, tj. očišťujícím úředním dokumentem, který praví, že nejsou důkazy o Wallrafově spolupráci se Stasi. Také v Německu je minulost stále polarizujícím tématem rozdělujícím společnost. Wallraffovo odhalení posloužilo jako záminka všem konzervativcům, kterým německá levice šedesátých let lezla na nervy, aby se znovu ozvali. Není náhodou, že v deníku Die Welt, který aféru rozpoutal, se objevil i útok na nositele Nobelovy ceny za literaturu Heinricha Bölla, který se kdysi o Wallraffovi vyjádřil kladně.

Také v Německu, jak uvádí týdeník Spiegel, není zacházení s karotékami tajných služeb vždy všechno v pořádku, a „Persilschein“ není zárukou, že dotyčná osoba nikdy do styku s tajnými službami nepřišla.

Na druhé straně, německé soudy byly schopny v průběhu několika dnů vyhovět Wallraffovi a vydat předběžné opatření, kterým se zakazuje Springerovu vydavatelství označovat Wallraffa jako spolupracovníka Stasi, a kterým se přikazuje otisknout tzv. Gegendarstellung, což je naše „právo na odpověď“, které Die Welt bez odkladu zveřejnil.

Jak situace vypadá, spolupráce Wallraffa se Stasi – ať už vědomá nebo nevědomá – je mimo pochybnost. Nicméně také v Německu se potýkají se stejným problémem jako u nás, když z jednoho prostého faktu se vyvozují různé závěry, a když dnešní pohled zcela ignoruje situaci a dění před třiceti a čtyřiceti lety.

V této souvislosti mne zaujal tento názor berlínského historika Manfreda Wilkeho, který Wallrafův případ vidí jako šanci k „Selbstprüfung“, k sebezpytování, k prověření sama sebe, kdy je třeba si přiznat, kde jsme selhali, kde jsme se mýlili, kdy jsme si něco nalhávali a kdy a kde jsme byli ve vleku událostí bez možnosti jiné než terminální volby. Wilke je ovšem skeptický v tom smyslu, zda převládající černobílé „táborové myšlení“ takovou sebezpytující diskusi umožní, a naznačuje, že možná dojde k podobné výměně názorů jako v případu Stolpe (Manfred Stolpe, současný spolkový ministr SPD, bývalý braniborský ministerský předseda, představitel evangelické církve v NDR, kterému se předhazovala spolupráce se Stasi), při které nekritické útoky z jedné strany vedly jen k nekritické obraně ze strany druhé.

Bohužel, podobná situace panuje také u nás, kde černobílé vidění světa četných publicistů umožňuje lidem líným přemýšlet snadno zařazovat historická fakta a lidské osudy do předem připravených schematických ideologických šuplíků. Jenomže ne všechno se do takových šuplíků jednoduše vejde a pak vznikají problémy. Například jak vysvětlit, že někdejší rebel a Wallraffův ideový souputník Joschka Fischer je dnes důvěryhodným německým ministrem zahraničí, nebo že postrach pařížských barikád roku 1968 Daniel Cohn-Bendit je váženým evropským poslancem.

Závěrem dvě historizující poznámky. Když v roce 1977 Wallraff pod jménem Hans Esser tři měsíce pracoval jako reportér redakce Bildu v Hannoveru, a poté, co ve stejném roce vydal knihu „Der Aufmacher. Der Mann, der bei BILD Hans Esser war“, v níž práci tohoto bulvárního deníku ostře napadl, Springerovo vydavatelství Wallraffa zažalovalo. Řada procesů skončila v roce 1981 úspěchem pro Wallraffa. Soud uznal jeho právo na falešnou identitu, i když jenom v těch případech, když jsou odhalovány “důležité zlořády“. Springer se proti rozsudku odvolal až ke Spolkovému ústavnímu soudu, ale nepochodil. V roce 1983 Ústavní soud potvrdil osvobozující rozsudek. Tuto porážku dnes Springerovo vydavatelství vrátilo Wallraffovi i s úroky.

A poznámka druhá. Spor Wallraffa se Springerem na několik let ochromil činnosti instituce zvané Deutsche Presserat. Ta vznikla v roce 1956 jako nástroj samoregulace, u jejího zrodu stálo pět novinových vydavatelství, a jejím nejdůležitějším dokumentem byl a je tiskový kodex. Když se Springer jako jeden ze spoluzakladatelů rady na ni s případem Wallraff obrátil, Presserat nebyla schopna se dohodnout, což vedlo k vzájemným bojkotům a přerušení činnosti v letech 1982-1985. Teprve od roku 1986, po třech letech diskusí a s novelizovanými pravidly Deutsche Presserat opět funguje.