O neověřených informacích (obecně i konkrétně)

Pohybuji se ve světě médií už dostatečně dlouho, abych věděl, že některé informace se mezi žurnalisty nedostanou náhodou. Dnes ponechám stranou případy, kdy informace jsou podstrkovány novinářům s přesně určeným zacílením na objekt, který mají buď podpořit nebo ho poškodit. Média jsou často využívána také k vypouštění zkušebních balónků, které mají testovat reakce veřejnosti nebo těch, kterých se to týká. V obou případech se novináři tak stávají vědomým či nevědomým nástrojem k prosazování záměrů někoho jiného, což není dobré.

Můžeme to odsuzovat jak chceme, ale takových situací se v médiích vyvarovat nelze, zvláště tehdy, když informace záměrně „proláknutá“ do novinářských kruhů je zajímavá a přitažlivá i pro mediální publikum. Nemluvě o tom, že mezi novinářem a jeho zdrojem vždy existuje jakýsi intimní vztah vzájemnosti fungující na principu: ty mně/já tobě. Ty mně dodáš, co potřebuji, tj. zajímavou informaci, a já tobě zveřejním občas i to, co potřebuješ zase ty.

Vzpomínám, jak po volbách v roce 1996 bylo vypouštění takových zkušebních balónků přes média přímo taktickou součástí sestavování vládní koalice. Zvláště představitelé KDU/ČSL a ODA své představy o sestavení nové vlády občas nechávali prosáknout k novinářům, aby po zveřejnění informace se od ní distancovali, když se ukázalo, že reakce druhé strany byla zamítavá a návrh neprůchodný.

V takovém případě pak nastoupila ostrá dementi a odsuzování „neodpovědných novinářů, kteří si vymýšlejí“, přestože tito novináři jenom reprodukovali to, co se doslechli ze zasvěcených stranických kruhů. Bývalá studentka FSV UK Štěpánka Kučerová o tom kdysi napsala bakalářskou práci, v níž líčí svoji osobní zkušenost redaktorky MF DNES s tehdejším předsedou ODA Kalvodou.

Také ke mně se nedávno dostala informace z kruhů, které se zabývají mediálním byznysem, o níž si myslím, že v mé elektronické poště nepřistála náhodou. PPF prý hodlá za 50 milionů US dolarů koupit ČNTS. Když jsem opáčil, že jedinou cennou věcí v ČNTS jsou nemovitosti v Praze ve Vladislavově a Jungmannově ulici, které nemají větší cenu než 10 milionů USD, bylo mi sděleno, že těch 50 milionů by nejen urovnalo současný spor mezi ČNTS a CET 21, ale také by zlikvidovalo hrozící nákladnou vídeňskou arbitráž. Pravda, takový obchod už má v sobě svoji logiku.

Přiznám se, že se zveřejněním této informace jsem několik dní váhal. Hlavně jsem nechtěl, aby se objevila na internetu před dalším stáním soudního sporu mezi CET 21 a ČNTS o exkluzivitě vztahů, který se táhne od roku 1999. Protože však včera došlo k dalšímu odročení a protože se tak podle ČTK stalo na základě žádosti právních zástupců obou stran, „aby mohli vyhodnotit výpovědi svědků a případně předložit další důkazy,“ rozhodl jsem se, že se pro tentokrát nechám zneužít k vypuštění neověřené informace, která je možná pokusem o komunikaci mezi dvěma protivnými stranami.

Přiznám se, že nevím, komu tím vlastně sloužím, ale na druhé straně si myslím, že tím nikomu neubližuji. Znovu opakuji – může jít o spekulaci, případně o zkreslení typu „tiché pošty“, kdy vstupní informace na jedné straně (například: PPF se zakoupila do televize Nova v roce 2002) díky informačnímu šumu v komunikačních kanálech vyjde na druhé straně ve zcela jiné podobě (PPF dnes kupuje ČNTS).

Do novin bych tuto informaci nedal, aniž bych se spojil s oběma stranami a zjistil stanoviska. Tady na internetu mě však žádný šéfredaktor za to neplatí a tak, jak jsem koupil, tak prodávám. Jenom stále zvažuji: Je 50 milionů US dolarů přiměřená cena za ČNTS? Podle mého názoru bude záležet na tom, jak se bude vyvíjet soudní spor. Pokud by se spravedlnost a právo klonily na stranu CET 21, pak by ČNTS za 50 milionů USD byla drahá. Kdyby tomu bylo naopak, tj. CET 21 by v soudních přích prohrávala, pak by ČNTS za 50 milionů USD byla docela výhodnou koupí.