O soudním procesu s O. J. Simpsonem se dnes říká, že to byl "soud století". Amerika však už jeden takový "soud století" zažila, a to před šedesáti lety v roce 1935, kdy Bruno Richard Hauptmann byl souzen a odsouzen k trestu smrti za únos a vraždu dítěte slavného pilota Charlese Lindbergha. Média věnovala procesu tenkrát mimořádnou pozornost. Pět filmových společností instalovalo své kamery na balkonu soudní síně ve Flemingtonu, stát New Jersey, a záběry z procesu se dostaly do filmových týdeníků ještě před vyhlášením rozsudku.

Byl to právě senzacechtivý přístup médií a cirkusová atmosféra obklopující soud s Hauptmannem, která vedla Sdružení amerických advokátních komor (ABA - American Bar Association) k tomu, že ve svém etickém kodexu z roku 1937 (Canons of Judicial Ethics) ostře odmítlo přítomnost mikrofonů, fotoaparátů a kamer v soudní síni. Tento zákaz pak v roce 1952 sdružení rozšířilo i na kamery televizní.

Ačkoliv kodex amerických právníků neměl a nemá sílu zákona, byl dosti striktně dodržován po celá desetiletí, a to i poté, co 6. prosince 1955 soudce ve městě Waco, stát Texas, jako vůbec první v historii USA povolil místní stanici instalovat televizní kamery v soudní síni pro přímý přenos projednávání vraždy. Až do šedesátých let byly takové případy spíše ojedinělé.

V roce 1962 se majitelé rozhlasových a televizních stanic pokoušeli přemluvit ABA ke změně stanoviska. Neuspěli, naopak v roce 1965 utrpěli porážku, když Nejvyšší soud osvobodil jistou Billie Sol Estesovou z Texasu, odsouzenou pro podvod, na základě argumentu, že vysílání soudu a vše, co se kolem něho odehrávalo, narušilo její ústavní právo na poctivý (fair) soud.

V roce 1977 se dostal do popředí zájmu proces přenášený televizí v rámci jednoročního experimentu ve státě Florida, kde byl souzen patnáctiletý vrah Ron Zamora, jenž zabil starší ženu a uloupené peníze utratil během jediného víkendu. V soudní síni byla jediná kamera, osvětlení se omezilo na minimum, k narušení soudního jednání nedošlo a proto stát Florida roční experiment prodloužil na neurčito.

K obratu pak došlo v roce 1980, kdy Nejvyšší soud poprvé výslovně potvrdil ústavní právo médií účastnit se trestních soudů a poté uznal postup státu Florida ve věci přímých přenosů za ústavní. O rok později již 37 států povolilo nějakou formu přístupu vysílacích médií do soudních síní a v roce 1982 také ABA změnila odmítavé znění etického kodexu, v němž se nyní připouští možnost, že soudce může povolit přístup médií všeho druhu za předpokladu, že to nenaruší práva zúčastněných stran na poctivý soud.

Významnou roli v tomto vývoji sehrál nejen tlak médií a jejich majitelů, kteří využívali argument diváckého zájmu, ale také fakt, že technologický pokrok umožnil takové techniky přenosu, které vůbec nemusí fyzicky (intenzívním svícením, přítomností a pohybem velké kamery) narušit průběh soudního líčení. V současné době již 47 států USA přijalo zákony, které ve větší či menší míře umožňují vysílání ze soudních síní. Od července 1991 se objevuje v amerických kabelových sítích televizní program, který je dokonce celý věnován soudnictví a soudním případům - Court TV.

Je kamera neutrální?

Na druhé straně by bylo omylem domnívat se, že televizní kamera je něčím zcela obvyklým a samozřejmým v americkém soudnictví, nebo že se zde může pohybovat naprosto bez zábran. Naopak, v některých státech panují dosti přísná pravidla. Na jedné straně stojí Florida, Texas a Kalifornie, kde je možné přenášet téměř všechno, na straně druhé pak státy jako Ohio, Michigan, kde není možné přenášet vůbec nic. Někde se povolují přenosy pouze z odvolacích soudů. Rozhodnutí Nejvyššího soudu hovoří jen o soudech ve věcech trestních, nezmiňuje civilní žaloby, některé státy však přenosy civilních případů umožňují.

Ve státě Maryland musí souhlasit s přenosem obžalovaný. Rovněž soudci si vyhrazují kontrolu nad přenosem, jejíž míra se případ od případu může lišit. Například soudce Ito v případu O. J. Simpsona měl možnost přenos, který sledoval na monitoru, kdykoli přerušit. Často se instaluje časové zpožďovací zařízení (time-delay device), které umožňuje "vymazat" z přenosu adresy svědků uváděné při jejich přísaze. Kamera bývá umístěna tak, aby nerušila a často se ovládá dálkově, mikrofonů bývá v sále několik, a účastníci většinou nevědí, zda jsou či nejsou snímáni.

Ovšem to nic nemění na tom, že přítomnost médií není neutrální a často výrazně ovlivňuje chování účastníků soudního procesu a tím i jeho průběh. Na prvním místě je třeba jmenovat advokáty, pro které je televizní přenos výbornou příležitostí k tomu, aby se zviditelnili před svými budoucími zákazníky, a kteří se někdy starají více o vlastní popularitu než o zájmy svého klienta. Je znám případ advokáta, který vystupoval ve dvojí úloze - jako obhájce svého mandanta a zároveň jako jeho umělecký agent a spoluautor kriminálního příběhu zakoupeného velkou filmovou společností.

Dalším ovlivnitelným článkem jsou soudci, kteří rovněž cítí potřebu představit se veřejnosti v tom nejlepším světle. To může mít jak pozitivní, tak negativní dopady. Na jedné straně soudce si dává větší pozor na své vystupování, snaží se být co nejvíce korektní, nebýt arogantní ve vztahu ke stranám. Na straně druhé je citován případ soudce Rohla, který v procesu s kapitánem ztroskotaného tankeru Exxon Valdez, nasadil neobvykle tvrdá kritéria kauce jenom proto, aby se před veřejností prezentoval jako ochránce životního prostředí.

Rovněž porotci, byť jsou v průběhu soudu v největší možné míře "odstíněni" od vnějších podnětů, mohou jednat pod vlivem médií. Vědí, že po skončení široce publikovaného procesu budou čelit názorům veřejnosti, která měla možnost případ rovněž sledovat a udělala si o něm svůj vlastní názor. V tomto směru se televizní diváci stávají jakýmsi "třináctým porotcem", kterému není radno příliš odporovat.

Zvláštní kapitolou jsou pak svědci, kterým bulvární tisk nabízí šanci jejich svědecké vývovědi dobře zpeněžit. Bouři kritiky vyvolal právě případ dvou svědků v Simpsonově procesu, kterým National Enquirer zaplatil za jejich příběhy 12,500 dolarů. O tom, že svědectví takového člověka pak ztrácí na důvěryhodnosti, není třeba pochybovat.

Drama nebo show?

Ono "drama spravedlnosti" soudu s O. J. Simpsonem (viz úvodní citát), bližší pohled odhaluje spíše jako velkolepou mediální show, kterou analytik Jay Rosen označil za "totální podlehnutí přitažlivé story ze strany všech zúčastněných - publika, žurnalistů, bulvárního tisku, producentů i konverzujících lidí na koktejlech a společenských večírcích, zkrátka všech."

Steven Brill, advokát a zakladatel úspěšného kabelového programu Court TV, ovšem říká, že onen "mediální cirkus nemá nic společného s jednou malou, tichou a neosvětlenou kamerou, která zaznamenává důstojné a seriózní projednávání případu u soudu." Pokud prý dochází k cirkusu, pak "ten cirkus se odehrává mimo soudní síň".

Kromě toho Brill uvádí argument používaný všemi zastánci kamer v soudní síni, kteří tvrdí, že přenosy rozšiřují obeznámenost s fungováním právního systému a tím vlastně provádějí právnickou osvětu mezi širokou veřejností. Brillova Court TV se totiž nezabývá jenom atraktivními případy, jakými byly například údajné znásilnění na večírku mladých Kennedyovců, uříznutý penis Lorenou Bobbitovou, případ "Lolity z Long Islandu", která chtěla zavraždit manželku svého milence, nebo vražda manželky O. J. Simpsona. Court TV totiž vysílá i drobnější "soudničky" z denního života, organizuje diskuse právníků k případům, každý proces má svého odborného komentátora. Má své zpravodaje, kteří americkému publiku pravidelně přibližují i zajímavé případy z britské soudní praxe.

Proti zastáncům televizních procesů však stojí rozhodná skupina odpůrců, jejichž hlavním argumentem jsou fakta o tom, jak přítomnost televize ovlivňuje, ne-li dokonce deformuje proces spravedlnosti, kterému by soudy měly sloužit především. Kromě toho se tady - podobně jako v jiných oblastech žurnalistiky - dostává do konfliktu právo veřejnosti na informace s právem třetích osob na ochranu osobnosti a spravedlivý soud.

Dokonce i americký tisk dnes konstatuje: pokud měly televizní přenosy soudu s O. J. Simpsonem nějaký pozitivní účinek, pak jedině v tom, že američtí prokurátoři, soudci a obhájci se dnes velice rozmýšlejí nad tím, zda vpustí televizní kameru ke svému případu. Například státní zástupce Carlos Valdez z Texasu, žalující vražedkyni zpěvačky Seleny, tedy případ, jenž se přímo nabízí jako tučné sousto pro média, prohlásil: "Tou poslední věcí, kterou bych si v životě přál, je, abych se stal texaským vydáním Marcie Clarkové (prokurátorka v případu O.J.S).

Není asi také náhodou, že právě při "procesu století" padlo rozhodnutí o tom, že televizní kamery budou mít i nadále vstup k federálním soudům zakázán. Tak skončil tříletý experiment v šesti soudních okresech, kde se kamery mohly na zkoušku federálních soudů účastnit.

I tak americká praxe přístupu médií k soudům ostře kontrastuje s evropskou soudní praxí, která se ke kamerám a mikrofonům staví zcela nepřátelsky. Například v sousedním Německu byl nedávno, při březnové konferenci ochránců dat (Datenschützbeauftragen) všech spolkových zemí, znovu potvrzen naprosto odmítavý postoj k tomu, aby elektronická média měla do soudních síní jakýkoli přístup.

Pověřenec ochrany dat z Brém Stefan Walz se zde nechal slyšet, že televizní přenosy vedou "k falšování svědeckých výpovědí, ke komercializaci, při níž jsou vypláceny peníze za veřejná vystoupení účastníkům řízení. To všechno pak může výsledek procesu zkreslit a vůbec to nepřispívá k procesu hledání pravdy. A přitom se jedná o osudy jednotlivců nebo i celých skupin obžalovaných."

Jak se k této otázce staví česká praxe?

Teoreticky, ze zákona, zde neexistují žádné nepřekonatelné překážky, které by bránily rozhlasový či televizní přenos nebo záznam v soudní síni pořídit. Jak Občanský soudní řád (zde znění z roku 1993), tak Trestní řád (zde znění z roku 1994) uvádějí, že jednání, resp. líčení, jsou zásadně veřejná.

Všechno záleží na soudci, předsedovi senátu, který jednání vede a jehož hlavním úkolem je zajistit "řádný průběh líčení". Předseda senátu ve věcech trestních pak má možnost veřejnost i její jednotlivé části z přítomnosti na hlavním líčení vyloučit, k čemuž mu slouží § 200 Trestního řádu. Ten praví:

"(1) Při hlavním líčení může být veřejnost vyloučena, jestliže by veřejné projednání věci ohrozilo tajemství chráněné zvláštním zákonem, mravnost nebo nerušený průběh jednání, anebo bezpečnost nebo jiný důležitý zájem svědků..."

K tomuto účelu může předseda senátu učinit i "jiná přiměřená opatření", má tedy v podstatě v ruce nástroj, který mu umožňuje kamery a mikrofony ze soudní síně kdykoli vykázat, případně určit, v jakém rozsahu přímé zpravodajství povolí. Jak ukazuje praxe, soudci často vpouštějí televizní štáby do soudní síně pouze pro natočení "němých" ilustračních záběrů, někdy povolí zvukově sejmout vyhlášení rozsudku.

V okamžiku, kdy kamera dostane příležitost "být při tom", ovšem na média padá odpovědnost vyplývající z jiných ustanovení zákona. Žurnalista by měl především vědět, kdy se občan stává obviněným (poté, co mu bylo sděleno obvinění), obžalovaným (po nařízení hlavního líčení) a odsouzeným (po nabytí právní moci rozsudku). Dále si musí uvědomit, že "dokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu není vina vyslovena, nelze na toho, proti němuž se vede trestní řízení, hledět, jako by byl vinen." (odst. 2, § 2, Trestního zákona)

Dále zde existuje Občanský zákoník s ochranou osobnosti v paragrafech 11-16. Zatímco tištěná média mohou ochránit osobnost, soukromí, jméno a projevy osobní povahy (§ 11) např. tím, že uvedou pouze iniciály obžalovaného, televizní kamera nám obžalovaného ukazuje tak, že ho může každý identifikovat, byť se jeho jméno ve zpravodajství neobjeví.

První odstavec § 12 Občanského zákoníku uvádí, že "obrazové snímky a obrazové a zvukové záznamy týkající se fyzické osoby nebo jejích projevů osobní povahy smějí být pořízeny nebo použity jen s jejím svolením," aby třetí odstavec paragrafu umožnil tyto snímky a záznamy "pořídit nebo použít přiměřeným způsobem též pro vědecké a umělecké účely a pro tiskové, filmové, rozhlasové a televizní zpravodajství." Aby to nebylo příliš jednoduché, pak ani využití pro zpravodajské účely "nesmí být v rozporu s oprávněnými zájmy fyzické osoby."

Televizní žurnalisté, kteří se v České republice odváží s kamerou do soudních síní, tedy budou vždy vstupovat na nejisté a judikáty ne příliš probádané území, na němž mohou být kdykoli ze zálohy přepadeni žalobou pro porušování práva na ochranu osobnosti.

Při rozhodování o takových případech pak sehrávají svoji roli i vlivy stojící mimo rámec právních norem, jako jsou zvyklosti, tradice, předvládající hodnotové systémy nebo i etické normy v dané společnosti.

V USA je například zahájení trestního řízení pro investigativního reportéra požehnáním. Zatímco dříve musel striktně dodržovat právo na soukromí osoby, o kterou měl zájem, v okamžiku zahájení trestního řízení se tato osoba automaticky stává předmětem veřejného zájmu, kterým se reportér může kdykoli zaštítit. Samozřejmě jen v tom případě, pokud také on dodržuje presumpci neviny.

U nás zatím audiovizuální média postupují spíš opatrně, míru svoji "drzosti" dávkují úměrně charakteru kriminálního případu a jeho ohlasu ve veřejnosti. Jakoby podvědomě tušili, na koho si v dané situaci mohou a nemohou "troufnout" s plným jménem a expozicí jeho identity (např. jména jako Jonák, Moravec, Lízner). Na druhé straně obžalovaní si zatím příliš nestěžují. Jedinou známější kauzou je vyhraný proces M. Wohlmuta, ve kterém žaloval MF Dnes za to, že ho v průběhu vyšetřování identifikovala jako podezřelého z atentátu na tehdejšího předsedu KSČM Jiřího Svobodu.

DOVĚTEK říjen 2003: Od doby napsání článku pro Kmit uplynulo již osm let, takže se lecos změnilo. Tak například Steven Brill prodal svoji stanici Court TV a nyní se zabývá mediální etikou. (MŠ)

DODATEČNÁ INFORMACE z 24.10.: Jak jsem byl upozorněn právnickou obcí, přítomnost kamer u soudů dnes specifikuje také Zákon č.6/2002 Sb., o soudech a soudcích, jehož paragraf 6 praví:
(1) Řízení před soudy je ústní a veřejné. Výjimky stanoví zákon.
(2) Rozsudky se vyhlašují jménem republiky a vždy veřejně.
(3) Uskutečňovat obrazové nebo zvukové přenosy a pořizovat obrazové záznamy v průběhu soudního jednání lze jen s předchozím souhlasem předsedy senátu nebo samosoudce. S vědomím předsedy senátu nebo samosoudce lze pořizovat zvukové záznamy; kdyby způsob jejich provádění mohl narušit průběh nebo důstojnost jednání, může předseda senátu nebo samosoudce jejich pořizování zakázat.