Lhář Zifčák, povrchní novináři a nepřesný Čulík
glosa k 17. listopadu 1989

Nepochybuji o tom, že vystoupení Ludvíka Zifčáka v Nedělní partii televize Prima vyvolá smršť komentářů mudrujících o tom, zda Zifčák měl či neměl být pozván do televize. Pokud si Prima chtěla zvýšit sledovanost a využila k tomu kontroverzní postavu bývalého agenta provokatéra, který je spojován s událostmi 17. listopadu, byla to její volba a já proti ní v zásadě nic nenamítám.

Nevím však, proč Zifčákovi nebyly kladeny důraznější otázky v souvislosti se 17. listopadem, a proč Zifčák dostal tolik prostoru pro prezentaci neexistující politické strany Komunistické strany Československa - Československé strana práce. KSČ-ČSSP totiž není politickou stranou, kterou bychom našli v registru Ministerstva vnitra. Kromě parlamentní KSČM je tu s přívlastkem "komunistická" jen Štěpánova KSČ.

Nevím, proč redaktor Daniel Takáč na Zifčáka nepřitlačil a klidně ho nechal uhýbat replikami "nebudu v tomto pořadu rozebírat, co jsem věděl a co jsem nevěděl." Vždyť jediným legitimním důvodem, kterým Prima může zdůvodnit přítomnosti Zifčáka ve studiu, je získání informací od pramene.

Namísto toho Prima podpořila spiklenecké teorie událostí 17. listopadu krátkou anketou a diváckým hlasováním o tom, zda bylo "dostatečně objasněno zákulisí změny režimu". s předpověditelným negativním výsledkem. Vrcholem však byla otázka Daniela Takáče: "ptám se i na vaši roli, vy jste na Národní třídě byl, vy jste hrál mrtvého studenta Martina Šmída", na což Zifčák pythicky odpověděl "Tahleta věc není do dnešního dne vyřešena."

Je neuvěřitelné, jak estébácká lež o Zifčákovi jako mrtvém studentovi na Národní třídě se zakořenila v širokém povědomí nejen obecného lidu, ale i novinářů. Už několik let na to upozorňuji a na své straně mám jeden logický argument: Kdyby Zifčák chtěl skutečně sehrát roli mrtvého studenta, pak by se nevracel mezi studenty, do jejichž prostředí byl nasazen. Vypařil se až později, když mu začala hořet půda pod nohama. Protože byl ošetřen se zraněným loktem, nemocnice ho evidovala a jeho jméno pak předala vojenské prokuratuře vyšetřující zásah na Národní třídě.

Když se Zifčák jako předvolaný svědek opakovaně nedostavil, vydala se po jeho stopách Nezávislá vyšetřovací komise (pracovali v ní např. Martin Řezníček a Luboš Kohout), která pátrala po tom, zda přece jen nějaký student nebyl zabit. Členové komise Jakub Just, Saša Justová, Ivo Kadlec pak zjistili, že v místě udaného bydliště ve Valšově žádný Růžička neexistuje, ale bydlí tu jistý Zifčák (viz Bartuška V.: Polojasno, Exlibris, Praha 1990, str.122-3). Tuto informaci si NVK nenechala pro sebe, a v polovině ledna ji zveřejnila v Informačním servisu, předchůdci Respektu.

O tom, že Zifčák byl nejen agent StB, ale také lhář, podává svědectví závěrečná zpráva parlamentní komise pro vyšetřování událostí 17. listopadu, v níž se kromě jiného říká:

Výsledkem dokazování, provedeného Vojenskou obvodovou prokuraturou Praha, je skutečnost, že Zifčákova svědecká výpověď ze dne 30. 3. 1990, podle které měl být součástí širšího spiknutí, jehož cílem bylo odstranit zkompromitované vedoucí představitele, je ve všech svých zásadních bodech nepravdivá. (..) Právě touto výpovědí začala být StB pokládána za onen faktor v pozadí neobjasněných okolností 17. listopadu 1989, který byl rozhodující. Výsledky provedeného vyšetřování dokazují, že tomu tak není.

Celou závěrečnou zprávu vyšetřovací komise Federálního shromáždění pro objasnění událostí 17. listopadu 1989 je možné získat na parlamentním serveru, kde je uložena jako sněmovní tisk číslo 1236.

Míra pohodlnosti a povrchnosti našich novinářů je neuvěřitelná. Nestojí jim za to prověřit ani ty dokumenty, které jim dnes internet strká pod nos. Navíc jeden opisuje od druhého. Tak například Tomáš Vocelka se letos v MF DNES inspiroval Ondřejem Štindlem, který před čtyřmi lety v příloze LN shrnul "co před deseti lety bylo a již není…".

Zatímco Ondřej Štindl popisoval reálie doby minulé se znalostí věcí a na základě osobního zážitku, Tomáš Vocelka ve své celostránce "čtrnáct věcí: na co jsme rádi zapomněli" buď od Štindla opisuje (viz pan Vajíčko, mávátka, spartakiáda), nebo si prachsprostě vymýšlí (viz ušanky, samovar nebo i cenzorské razítko) Ta cenzura totiž fungovala zcela jinak, než si pan Vocelka představuje. Rád bych znal jeho věk a životní zkušenosti.

Ani Lidové noviny se však příliš nevytáhly. Se zvláštní přílohou vystartovaly již v pátek, den před MF DNES, a uvedly ji bombastickými titulky "Nová fakta", "Unikátní fotografie z listopadových dnů". Ať jsem pátral sebevíc, na osmi tiskových stranách jsem žádná nová fakta ani unikátní fotografie nenalezl. Jediné, co jsem našel, byly citace a reklama na knihu historika Jiřího Suka "Labyrintem revoluce".

Nevím, proč Jiří Suk (nebo přinejmenším LN) vydává za nějaký velký objev skutečnost, že to byl Marián Čalfa, který zařídil v tehdy ještě komunistickém parlamentu zvolení Václava Havla prezidentem. Události listopadu a prosince 1989 jsou natolik zdokumentované, že nevím, proč si Čalfa vysloužil označení "komunistický byrokrat, který pohnul dějinami." On těmi dějinami nehýbal, ale byl natolik bystrý a měl tak dobré poradce, že pochopil směr dějin, které se daly v roce 1989 do pohybu, a zařídil se podle toho.

Na závěr jsem si nechal vzpomínku Jana Čulíka v Britských listech "O pádu komunismu: Jak jsem zažil dobu před čtrnácti lety", neboť ta vzpomínka se dotýká i mé vlastní osoby. Čulík zde píše:

"Uhlova pražská nezávislá tisková agentura vydala tehdy zprávu o tom, že byl zabit student Martin Šmíd. (Byl to syn dnes známého mediálního analytika Milana Šmída, dodnes není známo, proč si policie vybrala zrovna jeho. Několik dní před 17. listopadem byl Martin Šmíd na pražské ulici policisty perlustrován a zapsali si údaje z jeho občanky, pak byl propuštěn.) Uhl nevěděl, že je zpráva nepravdivá. Právě však této zřejmě záměrně vytvořené zprávy bylo zapotřebí, aby byl vyprovokován k akci jinak poněkud holubičí český národ, který stále, téměř čtrnáct dní po pádu berlínské zdi, zůstával v pasivitě."

Kdyby Jan Čulík zalistoval ve svém vlastním webu Britské listy, našel by tam v březnu 1999 korespondenci, kterou jsem s Britskými listy vedl, a v níž jsem zveřejnil základní data o událostech, které se dotkly mé rodiny. Zjistil by při tom, že Martina nikdo před demonstrací neperlustroval, ale že to byl jeho bratr Michal, který dva dny před 17. listopadem okusil obušek a pěst policisty.

I když také já si myslím (a nemusím mít pravdu), že jméno Martin Šmíd nebylo zvoleno náhodně - viz můj popis událostí a výklad situace -, nemohu přijmou spiklenecké teorie o "záměrně vytvořené zprávě k vyprovokování holubičího českého národa." Zpráva o mrtvém studentovi vyplynula z průběhu událostí a pak šlo už jenom o její nasměrování. Podle mého názoru bylo jednoduché: dostat Uhla a co nejvíce disidentů do kriminálu, aby Den lidských práv 10. prosince a následně plánované důležité plénum ÚV KSČ, na kterém se měl ve vedení KSČ lámat chleba, mohly proběhnout v klidu a bez demonstrací.

Ovšem ani ten Petr Uhl není vždy přesný. Dodnes nevím, co si mám o jeho chování v kritických dnech myslet (přestože bylo už v neděli 19.11. známo, že žádný Martin Šmíd nebyl zabit, trval na své dezinformaci až do svého zatčení). Tak například v časopise Listy 5/94 (roč. XXIV, str. 21-26) Uhl napsal:

"Státní bezpečnost jen neochotně přistupovala k výslechu Dražské. Ani později se nikdy nevysvětlila ona shoda v Berouně (Dražská prý občas sloužila jako vrátná na studentské koleji, kde bydlel Martin Šmíd z Berouna - pozn. mš) a ani to, že pražský Martin Šmíd byl několik dnů před 17. listopadem obtěžován příslušníky, tuším VB (ostatně později už nikdy neidentifikovanými), kteří zjišťovali, zda se zúčastní manifestace, zda bude v Praze apod."

Povrchní vyjadřování a zkreslující výroky Petra Uhla se podobají těm od Jana Čulíka. Podobně jako Čulík, také Uhl se "kloní k názoru, že falešná zpráva byla připravena předem". Budiž, má na to právo, ovšem nemá právo říkat, co není pravda. Martina nikdo v předešlých dnech neobtěžoval, problém s policajty měl Michal, viz výše.

To všechno mohu říci s velkou jistotou. Na začátku roku 1990 jsem vyzval svoji ženu Janu a oba syny, aby při dobré paměti sepsali vše, co se jim přihodilo, protože vím, jak časová vzdálenost rozmazává přesné detaily a kontury událostí a jak vede k neúmyslnému zkreslování reality. Martin i Michal to udělali. Jana, se kterou jsem se o tři roky později rozvedl, tak bohužel neučinila, ačkoli se jako redaktorka Svobodného slova tehdy pohybovala v epicentru listopadových událostí. Škoda.

Na druhé straně neznám druhou dějinnou událost v české kotlině minulého století, ke které by existovalo tolik dokumentárních materiálů, jako k listopadu 89. Paměti, zprávy, záznamy v médiích, dokumentární pořady (za všechny jmenuji cyklus Tenkrát vysílaný v ČT) nebo přepisy jednání OF, které nejdříve vycházely v Rudém právu a později je Havlův tajemník Vladimír Hanzel shrnul (prý s jistými vynechávkami) do knihy Zrychlený tep dějin.

Pravda, sem tam se najdou i bílá místa, ale já se domnívám, že jejich zaplnění nemůže nijak podstatně ovlivnit základní znalost průběhu událostí let 1989-1990. To jenom povrchní novináři a publicisté si nepřečtou ani to, co je k dispozici, a neustále mlží spikleneckými teoriemi, jejichž původ leží v dílnách bývalých estébáků (např. Zifčák = mrtvý student).

Také vloni jsem na tento mýtus v Louči reagoval. Příští rok, při patnáctém výročí, bych si to rád konečně odpustil.