| zpět na Louč - komentuje svět žurnalistiky a médií | © Milan Šmíd |
| 9.6.2004 | RUBRIKA: Informace, glosy, polemiky |
Pokus o volební prognózu a kritika médií
První evropské volby jsou za dveřmi a já se jich, bohužel, kvůli cestě do zahraničí nezúčastním. Podobně jako před dvěma lety, se nyní pokouším o volební prognózu, i když vím, že vstupuji na velmi tenký led, neboť volby do Evropského parlamentu jsou pro nás absolutní premiérou, navíc s poněkud jinými pravidly, než jaká jsou u voleb domácích. A právě proto, že sebou nese velké hráčské riziko, mě tato prognóza láká.
Podle mého názoru o tom, jak to dopadne, rozhodne hlavně počet a složení voličů, kteří se dostaví k volebním urnám. To je veliká neznámá, se kterou to všechno stojí a padá, protože ne všichni ti, kteří odpovídali agenturám při výzkumu volebních preferencí, se k volbám také dostaví.
Vycházím z toho, že tyto volby nebudou patřit mezi priority našich občanů, a že účast bude méně než poloviční. Dále do úvahy zahrnuji účast na referendu o vstupu do EU, ve kterém se kladně vyjádřilo 3,45 milionů voličů, a od nichž očekávám, že k volbám půjdou.
Můj odhad účasti na volbách do EP je tento: 3,3 milionů občanů, což jest 40 % oprávněných voličů.
Při úvahách o tom, jak volby dopadnou, jsem přihlížel k výsledkům posledních voleb do parlamentu v roce 2002. Od počtu hlasů odevzdávaných jednotlivým stranám jsem odečítal očekávané neúčasti a také poklesy voličských sympatií. Když jsem to nakonec spočítal, a přidal k tomu své gamblerské úvahy, vyšly mi tyto výsledky:
Vycházím z této úvahy: K volbám přijdou politicky aktivnější a také politicky profilovanější voliči, mezi nimiž převažují příznivci tradičních stran. Tito obvykle nevolí Dolly Buster či jiné malé a začínající strany, jež se snaží k sobě připoutat zájem nespokojenců se zavedenými parlamentními harcovníky, a které mají nadstandardní zastoupení v anketách a v médiích.
(V tomto bodě spočívá největší riziko mojí prognózy, protože nejsem schopen odhadnout procento naštvaných, kteří půjdou k volbám hlavně proto, aby sdělil svoje „ne“ současné vládní koalici, ale také i dalším parlamentním stranám. Pokud se tak stane, rozptýlené malé strany by mohly získat nikoli 8-10 %, ale třeba i 10-15 % odevzdaných hlasů.)
Procento pro komunisty bude vždy záviset na celkové volební účasti. KSČM má disciplinovaný elektorát, takže jejich 650 tisíc hlasů, které tvoří necelých 8 procent oprávněných voličů, se při nízké účasti může vyšplhat do dvacetiprocentní výše.
Naději na postup do EP a získání jednoho mandátu dávám Nezávislým, kteří by mohli nějakých 200 000 hlasů získat. Přičemž ten, kdo asi zasedne ve Štrasburku, bude spíše Jana Bobošíková než Vladimír Železný. Na to, že Bobošíková na kandidátce získá alespoň 5% preferenčních hlasů, jsem ochoten dát ruku do ohně.
Počet hlasů nezbytných pro získání jednoho mandátu bude záviset nejen na celkové účasti voličů, ale také na tom, kolik procent voličských hlasů se rozptýlí mezi malé strany, jež se do EP nedostanou. Při nízké účasti voličů, při absenci druhého skrutinia, které kdysi tyto hlasy rozdělovalo mezi parlamentní strany, a při velkém rozptylu hlasů do neparlamentních stran to může dopadnout tak, že na mandát bude stačit jen něco málo nad 100 000 voličských hlasů.
Závěrem si neodpustím rýpnutí do českých novinářů. Česká média teprve nyní, těsně před volbami zjistila, že zákon 62/2003 Sb., (PDF) o volbách do Evropského parlamentu, umožňuje, aby se volby do EP staly příležitostí pro sebepropagaci jedinců bez vážnějšího politického úmyslu, případně slušnou startovací platformou pro nemajetné, nově vznikající strany.
Posuďte sami. Volební příspěvek každé registrované strany nebo hnutí je 15 000 Kč pro celou republiku (u parlamentních voleb se platí 15 000 za každý ze 14 volebních krajů). Paragraf 65 zákona „Příspěvek na úhradu volebních nákladů“ praví, že „Politické straně, politickému hnutí nebo koalici, která ve volbách získala nejméně 1 % z celkového počtu platných hlasů, bude za každý hlas ze státního rozpočtu uhrazeno 30 Kč.“ (U parlamentních voleb je hranice 1,5 procenta a za jeden hlas se dává 100 Kč.)
Pokud se tedy potvrdí moje prognóza, a k volebním urnám přijde něco kolem 3-3,5 milionů lidí, pak jedno procento je 30-35 000 odevzdaných hlasů. Tak velikou členskou základnu mají dnes i některé fan kluby sportovních klubů či populárních osobností. Takže překročíte-li toto jedno procento, už můžete inkasovat, což u 33 334 hlasů činí částku jednoho milionu.
A tak při investici 15 000 Kč se můžete dočkat nikoli harvardského desetinásobku, ale třeba i padesátinásobku, pokud jste si volební kampaň zařizovali svépomocí ve svém volném čase, předvolební šot jste namixovali na vlastním počítači a plakáty jste lepili na ilegálních místech pražských kandelábrů tak, jak to učinila v Praze Strana zelených.
Když se zákon přijímal (zde je jeho chronologie), nikdo si těchto měkkých podmínek kandidatury nevšiml. Natož aby média zaregistrovala fakt, že k přeskočení ze dna na čelo kandidátky stačí jen 5 procent „přednostních hlasů“, pokud někdo jiný těch zakroužkovaných preferencí nedostal více. (Snížení hranice ze 7 na 5 procent zajistil Senát.) Média tehdy mnohem více zajímal Senátem vrácený a přehlasovaný tzv. myslivecký zákon.
Před dvěma lety, v souvislosti s volbami jsem napsal: „média opět nezklamala v tom smyslu, že informují o věcech teprve v okamžiku, když se stávají problémem, aniž by tento problém předem signalizovala, nebo aby veřejnosti alespoň následně pomohla ve věci se orientovat.“
Myslím, že stav věcí je stále stejný, i když tentokráte nešlo o žádný problém, který by mohl volby ohrozit. Nicméně tak velkorysé otevření dveří pro jednorázové exhibicionisty typu Dolly Buster či Viktora Koženého mohlo být komentováno už vloni v lednu a nikoli až dnes.