Dvacet let života s Loučí

Přesně před dvaceti lety jsem na fakultním počítači FSV UK sdíleném s kolegou Maršíkem v budově Karolina v Celetné ulici využil funkci tehdejšího Wordu 97 a převedl napsaný text do formátu HTML, čímž vznikla moje první webová stránka a také nulté číslo Louče, které jsem umístil na server fsv.cuni.cz.

Stránka však fungovala jen na prohlížeči Explorer, Netscape produkoval záhadné fonty. A tak jsem se ve svých šestapadesáti letech začal učit html, zvládl základní tagy, jednoduché tabulky, odkazy na obrázky a začal si bastlit webovou stránku doma sám s přesvědčením, že záleží hlavně na obsahu, a že forma není zas tak moc důležitá. Některé podrobnosti jsem už dříve popisoval ve výročních editorialech s odkazy na předešlé bilance, včetně té po prvním roce. Od třináctého čísla Louč opustila moji osobní stránku na fakultě a řadu let hostovala v Newton Media, kde jsem našel při svých amatérských počátcích odbornou radu a podporu do doby, než jsem doménu louc.cz převedl do vlastní režie.

Ačkoliv slovo „webblog“ nebo „blog“ už bylo v té době na světě (prý od roku 1997), moc se o něm u nás nevědělo; zcela první zmínku o blogování monitoring českých médií Newton zaregistroval až v lednu 2002 v glose Miloše Čermáka na stránkách Reflexu. V Česku se do té doby provozovaly e-ziny: Neviditelný pes, Svět namodro, Bajt, Živě, Mobil a také Britské listy, na nichž jsem publikoval svůj zcela první internetový příspěvek v roce 1996, tedy v době, kdy Britské listy byly ještě přílohou Neviditelného psa. Právě výhrady k redakční politice Britských listů Jana Čulíka a Tomáše Peciny, kam jsem v letech 1997-2000 umisťoval své příspěvky, mě přivedly k nápadu vytvořit si vlastní webovou stránku.

Psal se rok 2000 a já jsem se inspiroval americkým novinářem Mickeye Kausem, který měl na webu stránku kausfiles.com, které se říkalo me-zine, protože na rozdíl od e-zinů měly jediného autora. Název me-zine v záhlaví Louče jsem si ponechal do dnešního dne jako symbol doby, v níž Louč vznikla, a také jako připomínku, že Louč stále zůstává dinosaurem z internetového pravěku.

Kupodivu, tenhle dinosaurus stále nachází několik desítek pravidelných čtenářů, k nimž vyhledávače občas přihrají čtenáře náhodné. Bývaly doby, kdy Louč měla nejméně pět tisíc návštěv hlavní stránky měsíčně, dnes je to polovina. Není divu, když mediální scéna se za poslední dvě desetiletí tak pronikavě změnila, vtrhly do ní nejen alternativní blogy, ale především sociální sítě. Počet webů, které se specializují na mediální problematiku, se rozšířil. Zkuste si představit rok 2000 – nebyl tu ani Facebook, ani Twitter, ani Instagram, Google se teprve propracovával k popularitě vyhledávačů Lycos, Altavista a k návštěvnosti portálů AOL nebo Yahoo. U nás už vládl Seznam. Teprve za dva roky se začaly objevovat další české blogy s mediální tematikou.

Také me-zine Mickeye Kause se záhy přejmenoval na blog, přestěhoval se na web Slate.com, pak různě migroval a dnes na stále stejné adrese kausfiles.com Mickey Kaus publikuje především své twitterové příspěvky. Poslední blogy, které tady má, jsou rok staré.

Jak jsem už vícekrát uvedl, Louč je pro mne deníčkem a zápisníkem, od něhož si ukládám události a odkazy ze světa politiky a médií, aniž bych si činil nárok na úplnost. Už dávno jsem rezignoval na systematické mapování mediální scény a nabízení nových a čerstvých informací. Od toho jsou dnes jiné „mediální“ weby, na něž Louč odkazuje v záhlaví. Potřebuji-li svůj názor či nějaký text vyslat do kyberprostoru, také já dnes jako Mickey Kaus využívám Twitter.

Občas mě při pohledu do archivu překvapí, kolik jsem toho před patnácti dvaceti lety stihl okomentovat. Jestliže se dnes omezuji už jen na registraci událostí, které mě zaujaly, je to možná také tím, že se řídím slovy modlitby ve stáří Františka Saleského: „Chraň mne před domněnkou, že musím při každé příležitosti a ke každému tématu něco říci“ (zvláště když dnes téměř každý cítí povinnost vyjádřit se ke všemu, co se v médiích objeví). I přes tento úbytek publikační aktivity si Louč udržuje Page Rank číslo 4, a Google její texty stále indexuje. Také proto je mi líto přestávat, i když bych si někdy raději dal pauzu a odpočinul si od konzumace stále většího a nepřehlednějšího počtu zdrojů informací.

Na rozdíl od Týdeníku Rozhlas, kam jednou za pět šest týdnů dodávám úvahu na téma „Média a společnost“, u Louče naštěstí nemám žádné deadliny, žádnou redakční uzávěrku, a tak mi nedělá problém čas od času – stále častěji opožděně – vybrat a zaznamenat, o čem si myslím, že bych zaznamenat měl, a to včetně odkazů na zdroje, které kupodivu někdy i po letech fungují, takže mohou posloužit jako historická paměť. Nehledě na to, že pro stárnoucí mozkovou kapacitu je to docela dobrý trénink. Jak pravil kdysi jeden český politik: „Nic nekončí, jedeme dál.“

P.S. Jak dlouho, to se teprve uvidí. Chtělo by to mít výdrž, jakou měl Jiří Hanák, nebo britský rozhlasový novinář Alistair Cook, který do svých šestadevadesáti let zásoboval zprávami z USA pod hlavičkou Letter from America rozhlasový program BBC, aby ten poslední "dopis" odeslal čtyři týdny před svou smrtí. Vše archivováno na webu BBC a také v archivu Bostonské univerzity.

---

"Pojďme si říct, jak je to doopravdy"
(Komentáře a glosy na téma
Média a společnost
v Týdeníku Rozhlas 2012-2018),

informace o knize a jejím prodeji je zde