Media Tenor a Jan Jirák aneb na interpretaci záleží

Svého bývalého kolegy Jana Jiráka si vážím jako vzdělaného mediálního teoretika, který dokáže analyzovat a zobecňovat jevy společenské komunikace a snaží se je zasazovat do širšího kontextu společenských teorií. Nemohu se mu vyrovnat v sečtělosti, uznávám a obdivuji jeho rétoriku a vyjadřovací schopnosti, které ho nicméně občas zavedou na scestí elegantního, leč prázdného bonmotu. Jenomže když přijde řeč na zcela konkrétní problémy mediální praxe, již vícekrát jsem nabyl dojmu, že jeho analýzy a názory na řešení některých problémů jsou akademické, vycházející z ideálních a idealistických představ vnějšího pozorovatele a konzumenta medií se sklonem ke generalizujícím výrokům. Viz například jeho názor, že „čtenář má stejné právo na pravdu i na lež“, nebo nedávné tvrzení, že Petr Pavel je pouhý marketingový konstrukt bez životního příběhu. Někdy ho v této souvislosti podezřívám, že do teoretického hávu občas balí také svoje subjektivní postoje líbí/nelíbí.

To všechno mě znovu napadlo, když jsem si přečetl "Rozbor předvolebních diskusních pořadů ČT Superdebata a Prezidentský duel 2023" zpracovaný dvojicí Jan Jirák a Martin Charvát pro Radu České televize. A zároveň jsem si znovu uvědomil, jak hodně záleží nejen na zjištěných faktech, ale také na jejich interpretaci, což se dá dobře zdokumentovat srovnáním Jirákova rozboru s Analýzou Superdebaty a Prezidentského duelu společnosti Media Tenor. Některá fakta se zde překrývají, například zkoumání konfrontačnosti moderátora Martina Řezníčka ve vztahu k účastníkům duelu nebo statistická data o množství replik moderátora, kterých bylo dvaapůlkrát více směrem k Andreji Babišovi než směrem k Petru Pavlovi.

Media Tenor k tomuto zjištění dodává:
„Moderátor byl nucen častěji přerušovat Andreje Babiše než protikandidáta Petra Pavla, protože lídr ANO se vyhýbal přímým odpovědí na jeho dotazy (...) Babiš se snažil maximálně využít vysílací čas pro svou volební kampaň a dehonestaci kandidáta (...) Zvýšená konfrontačnost Martina Řezníčka vůči Andreji Babišovi byla kontextově podmíněná obsahem tvrzení hosta. Moderátor naplňoval standardy novináře média veřejné služby, když upozorňoval na rozpory ve výpovědi, identifikoval některá tvrzení jako fakticky nesprávná nebo korigoval manipulaci Andreje Babiše s obsahem výpovědí Petra Pavla.“

Zcela jinak to vidí Jirákův rozbor, který po četných citacích konfrontačních replik říká:
„Expozice Duelu byla jednáním moderátora vychýlena směrem ke zdůrazňování nevěrohodnosti jednoho kandidáta a věrohodnosti a autority kandidáta druhého. (…) Zmíněné – převážně jednostranné – přerušování replik Andreje Babiše mělo někdy až podobu mentorských pokárání, čímž dochází k infantilizaci kandidáta – jeho snížení do pozice káraného nezdárného dítěte.“
V závěru pak Jirák s Charvátem konstatují:
“Obě sledované předvolební debaty, Superdebata a Duel České televize, vykazovaly známky porušování principu nestrannosti a rovného přístupu ke kandidátům. V případě Superdebaty se to projevovalo v rovině samotné dramaturgie pořadu (předem dané nerovné postavení účastníků) i v rovině chování moderátora, v Duelu byl nositelem oslabování principu nestrannosti právě moderátor.“

Z mého pohledu se Martinovi Řezníčkovi prezidentský duel skutečně příliš nevyvedl. Zvláště prvních patnáct minut debaty se moderátor rozhodl – nevím proč – postavit do role obhájce Petra Pavla proti podpásovým až lživým útokům Andreje Babiše (pan Pavel celý život mluví o válce, chtěl poslat vojáky na Ukrajinu, generál nevěří v trvalý mír, jednal s generálem, který zabíjí lidi na Ukrajině). Rovněž nešťastné bylo „vyvažování“ debaty stylem: „on jednal s Gerasimovem, vy zase jednáte s Foldynou a Skálou“, což Babiš pohotově využil k dalšímu demagogickému a lživému útoku: „Skála schvaloval srpnovou okupaci stejně jako tady pan generál.“

Naštěstí od patnácté minutě debaty – možná na základě pokynu z režie do sluchátek – Řezníček tuto taktiku opustil a došlo na věcná témata, v nichž Babiš opět uhýbal otázkám, aby se mohl více věnovat sebepropagaci a útokům na Petra Pavla. V této fázi byl Řezníčkův moderátorský výkon víceméně standardní, snad s výjimkou argumentace v případě Babišova agentství. Vyvrácení jeho obhajoby nemělo být podle mého názoru vedeno stylem: „já říkám, že to není pravda,“ ale odkazem na zdroje a citací dokumentů a nezpochybnitelných autorit.

V tomto ohledu s Janem Jirákem částečně souhlasím, když v Lidových novinách upozornil, že divák není zvědav na to, „že moderátor ví, že má pravdu“. Také mně občas vadí zvyk některých moderátorů za každou cenu, tedy i za cenu ukvapeného skákání do řeči, uvádět věci na pravou míru. Na druhé straně dogmatické trvání na zásadě, že by moderátor měl nechat bez povšimnutí nepravdy, evidentní zkreslování skutečnosti či lhaní, by bylo popřením hlavního poslání žurnalistiky ve funkcionalistickém pojetí, tj. zprostředkovávat veřejnosti pravdivé a relevantní informace. Že bezhodnotová žurnalistika, případně mechanické pojetí vyváženosti, podle něhož by pravda i lež (země kulatá/placatá) měly mít v respektovaných médiích právo na rovnocenný informační prostor, může být také škodlivá, lze dokumentovat na chování BBC před referendem o brexitu.

Velice záleží také, jakou podobu ona nezbytná korekce polopravdy, lži či nesmyslu ze strany redaktora či moderátora bude mít. Zda bude klidná, věcná, bez emocí, s předložením konkrétních argumentů se zachováním poker face, nebo zda bude prudká, uspěchaná, prozrazující osobní angažmá v dané věci. Kdyby Martin Řezníček dělal rozhovor pouze s Andrejem Babišem, jeho reakce v první čtvrthodině by z hlediska profesionální žurnalistiky byly oprávněné. Jenomže tady v Prezidentském duelu měl Řezníček roli moderátora, nikoli zpravodajského redaktora, a vyvracení dezinterpretací Andreje Babiše a uvádění věci na pravou míru měl jako rozhodčí v ringu přenechat Petru Pavlovi, což ve zbytku pořadu také dělal.

Zatímco v případě Prezidentského duelu bylo možné nalézt jisté shody mezi oběma analýzami ve zjištěných faktech, pak v případě Superdebaty je rozbor dvojice Jirák/Charvát - lidově řečeno - zcela mimo mísu, ignorující běžnou praxi předvolebních kampaní, v jejichž počátečních fázích média veřejné služby kandidátům nabízejí naprosto stejné a rovné podmínky (série předvolebních rozhovorů), aby v závěrečné fázi zohlednila odezvu voličů podpořenou výsledky sociologických průzkumů. Tolik k výčitce, že "nerovnost postavení kandidátů byla vyjádřená samotnou scénou", v níž byli umístěni do středu ti, kteří získali nejvíce volebních preferencí.

Rozum mi zůstal stát údivem nad větou Jirákova rozboru: "Tento zcela nepochybně nerovný přístup ke kandidátům zřetelně stranící favorizované trojici (resp. dvojici – o tom dále) je ospravedlňován odkazy na výzkumy agentury Kantar. Je možné říci, že to, jak televizní debata (Superdebata) vymezila prostorové hranice jednotlivým kandidátům (což se následně promítalo do vedení diskuze a celkové struktury debaty), bylo neseno neproblematickou vírou v sociologická data." Kdo jiný by měl věřit sociologickým datům než dva sociální vědci, ověnčeni těmito tituly: Prof., Ph.D. Doc., Ph.D. et Ph.D.? Tak proč to vyčítat televizním pracovníkům?

Celý rozbor Superdebaty uvedený jmény McQuail, Luhmann, Bourdieu, která nás mají ohromit, vyvolává dojem, jakoby šlo o kritiku za každou cenu. Z mého pohledu výkon moderátora Martina Řezníčka byl v Superdebatě víceméně v normě. Vytkl bych mu jen dva momenty: jistou teatrálnost při komentování nepřítomnosti Andreje Babiše a také použití dehonestujícího slova "nesmysl" namísto korektnějšího "omyl, chyba, špatný výklad", když reagoval na výrok kandidáta Jaroslava Bašty, který jako prezident chce odvolávat vládu, přestože mu to Ústava neumožňuje. Jestliže Jirákův rozbor to hodnotí slovy: "Tím moderátor fakticky zbavil kandidáta Jaroslava Baštu možnosti „vyjednat si tvář“, určil mu ji sám, a to krajně nepříznivou a tím porušil princip nestrannosti", pak je dobré podívat se také do analýzy Media Tenor, která konstatuje: "Nejméně ukázněným hostem Superdebaty byl kandidát SPD Jaroslav Bašta (52% nekázeň), který na velkou část otázek moderátora odpovídal svými volebními hesly, zejména že odvolá vládu."

Závěr rozboru je vyloženě alibistický: "Autorům analýzy nepřísluší zjištěný výsledek hodnotit. Princip nestrannosti a rovného přístupu porušen byl (...) ale nemůže být prosazován mechanicky (...) mravní dilema obsažené v tématu diskuse či jiná zásadní okolnost života společnosti mohou ospravedlnit porušení zmíněného principu. Zda takové výjimečné okolnosti ospravedlňující porušení principu nestrannosti a rovného přístupu nastaly, nebo jestli se v případě prezidentských voleb 2023 jednalo o standardní demokratickou proceduru (...), nechť vyhodnotí jiní. "

Kdo sleduje diskuse o médiích veřejné služby a speciálně o České televizi na sociálních sítích, nemůže si nepovšimnout, že mají většinou stejný mustr. Najde se pochybení, omyl, nebo jednotlivost, která se nelíbí příslušnému diskutérovi, a hned na to následuje odsouzení celé České televize, Českého rozhlasu, včetně výzev na jejich zrušení. Pro jednotlivé neduživé stromy - pokud se vyskytnou a jsou-li skutečně neduživé - je celý les označen za nezdravý. Podobný dojem jsem měl při čtení Jirákova rozboru. Nehodnotil se celek, ale jednotlivosti, nevymezil se rozsah zjištěných nedostatků, z nichž některé byly fiktivní, protože byly vytrženy z kontextu, zveličil se jejich význam a transponoval se do celkového (alibistického) závěru.

Samozřejmě, že Jirákova rozboru (autoři dobře věděli, proč ho nazvali "rozbor" nikoli "analýza") se chopily řetězové maily a alternativní média, z nichž některé dokonce tvrdily, že Superdebata ovlivnila výsledek prezidentských voleb. Jakoby tady nebyly další superdebaty televize Prima a televize Nova v mnohem lepších - protože volebnímu datu časově bližších - vysílacích časech. S tím se dalo počítat. Horší je, že podobný názor, kdy pro jednotlivé stromy se nevidí les, zastávají i četní politici, kteří o budoucnosti médií veřejné služby a jejich financích rozhodují.

P. S. Jak nestrannost pojímá a chápe BBC viz Impartiality - Introduction a Impartiality - Guidelines