Už předem slyším čtenáře protestující proti tomu, že upírám tvůrcům pořadu právo využít autorskou licenci k úpravě literárního díla. Souhlasím s tím, že knihu Karla Hynieho nebylo možné převést do dramatické polohy, aniž by se v ní udělaly nějaké změny. Kniha Volha totiž nemá jediný hlavní příběh. Lépe řečeno, příběh Standy Pekárka je do jejího textu implantován jako nástroj, jako pozorovatel dějů v Československé televizi, jejichž jednotlivé epizody chtěl Hynie zaznamenat. Zatímco televizní události jsou podle mého názoru v jeho knize tím hlavním příběhem viděným očima obyčejného "netelevizního" člověka, v seriálu se stává hlavním hrdinou právě tento „člověk z lidu“ šofér Standa Pekárek. Autoři seriálu se rozhodli, že on bude tou hlavní osou, kolem které se bude točit děj, a že televizní epizody, které byly hlavní náplní Hynieho knihy, se stanou jen atraktivním prostředím příběhu „omezeného egocentrika, který vyniká ve vymýšlení drobných podvodů a triků“ (Josef Viewegh) a „normalizačního hajzlíka“ (Irena Hejdová).
Nelze upřít autorům, že se jim podařilo – také díky vynikajícímu hereckému výkonu Kryštofa Hádka – vytvořit živoucí postavu, která přes všechny nepravděpodobnosti (opakované vystupování na obrazovce) a vykonstruovanost situací, do nichž je autory scénáře umisťován, se zcela určitě stane dalším archetypem v galerii českých povah ztvárněných literaturou či dramatem. Milan Tesař v Týdeníku FORUM nazval Standu Pekárka Forrestem Gumpem normalizace. Souhlas.
Rovněž některé vedlejší postavy a scény, které scénáristé vytvořili nad rámec příběhů Hynieho knihy v zájmu Pekárkova příběhu, se povedly. Například Standova matka v podání Kláry Melíškové, celé prostředí hospody u Klokoně, Aňa Geislerová jako režisérka Válová, postavy členů televizních štábů, jejichž složení i profesní detaily odpovídají praxi filmové výroby dokumentárních a publicistických pořadů tehdejší doby.
Jestliže jsem se nedávno uspěchaně přiklonil k názoru, že Volha je „blbý a prolhaný seriál“, pak po novém zhlédnutí všech pěti dílů bych oslabil odsudek prvního adjektiva, ale trvám na druhém přídavném jménu – prolhaný. Co mě k tomu vede?
Už po zhlédnutí prvního dílu jsem pochopil, že postavy vystupující v Hynieho knize autoři seriálu převzali – včetně jejich příběhů – velice volně, takže jsem ke svému příspěvku Volha – kniha a seriál musel přidat disclaimer, v němž jsem varoval před ztotožněním seriálových postav s reálnými postavami stejného jména v knize skrytými pod průhlednými alias. Budiž, rozloučil jsem se s představou, že seriál bude audiovizuální podobou Hynieho knihy.
Prolhanost seriálu však vidím nikoli v jeho hrdinech a jejich chování, ale ve způsobu, kterým propojuje reálná jména a reálné události, o jejichž existenci nelze pochybovat, s naprosto vymyšlenými událostmi a ději, čímž u diváků může vzniknout dojem, že jsou pravdivé, protože „tak to bylo,“ i když tomu tak nebylo.
Už v předchozím textu jsem upozornil na zcela nepravdivé scény spojené s dvojicí estébáků Flégr/Labský. Fyzické násilí proti vyšetřovaným v prvním a pátém dílu proti Pekárkovi a ve čtvrtém dílu proti režisérce Válové naprosto neodpovídá realitě 70. a 80. let, v nichž si estébáci – po zkušenostech roku 1968 – dávali velmi záležet na tom, aby jim někdo později nemohl nic vyčítat. Ne, že by výslechy byly méně ostré, ale pokud StB použila fyzické násilí, pak tak činila proti disidentům anonymně, mimo kanceláře. Případy Třešňák nebo Placák byly výjimkou.
Když moderátor Takáč v Interview ČT24 se Jana Pachla zeptal: „Nejsou ti estébáci moc schematičtí... hned tě zbiju... pak tě přesvědčím ke spolupráci…“, Pachl odpověděl: „…to je taková žánrová licence. Ono to takhle opravdu bylo... Ano, je to šablonovitý…Že to takhle bylo, je bez diskuse a proč to komplikovat něčím...nevidím jedinej důvod se tím zaobírat jinak... Pro mě je to naplněný a já bych to neměnil.“
Neochvějné přesvědčení, že „takhle to bylo“ vyjádřil Pachl také u námitky proti přemíře explicitních sexuálních scén na stanici Vltava (audio zde): “ To co někteří napadají, že to je vulgární, že je tam příliš sexu, to myslím, že potvrdila i celá řada historiků, že to tak opravdu bylo. (…) No a ten sex, to bylo vlastně takovej únik od toho každodenního martyria tý šedi a toho stereotypu ve vleku těch bolševickejch pravidel.... Z dnešního pohledu se to zdá být lehce absurdní, ale ono to fakt tak bylo.“
Zkrátka a dobře dvojice scénáristů Jan Pachl, Jan Novák a jejich dramaturg Josef Viewegh se svým přesvědčením, že „takhle to bylo“ v seriálu prezentovali obraz normalizace podle svých ideologicky deformovaných představ, což nemohlo nevyvolat reakci těch, kteří si tu dobu pamatují. Za sebe mohu potvrdit, že jsem za celých dvacet let v Československé televizi neslyšel - s výjimkou projevu na odborářské konferenci - pozdrav „Čest práci!“, kterým se to v seriálu jen hemží. Soudruhovalo se jen v oficiálním styku, a že by šoféři kohokoli – s výjimkou vysokých šéfů – oslovovali „soudruhu“, si také nepamatuji. Podle režiséra Pachla všichni funkcionáři musí vypadat jako idioti, jakoby se mezi nimi občas nevyskytly také jiné tváře. Schematičnost postavy redaktora Zajíčka bije do očí tak, že i jako záměrně vytvořená karikatura je naprosto nevěrohodná, navíc Zajíčkovo chování postrádá logiku, zvláště když mu scénáristé předepíší zcela absurdní fiktivní scénu ve Vídni s ruským emigrantem.
Evidentní lež lze dokázat u příběhu Pavla Landovského, kterého – jak uvedl Pachl na stanici Vltava: „… jsme si tam dodali, což je vlastně protipól k tomu Gottovi, protože šel v úplně jiným proudu, a každej měl jinej osud.“ To „dodání“ by však nemělo být vymyšlené a v rozporu s realitou.
Ano, stalo se, že Pavel Landovský „dostal zaracha“ v televizi a ve filmu, když při prvních „normalizačních“ volbách v červnu 1971 se dostal do jakéhosi konfliktu s volební komisí. Protože se to po Praze rozkřiklo, vedení televize rozhodlo, že druhý díl Takové normální rodinky, v němž Landovský hrál epizodní roli malíře pokojů, se musel přetočit. Jediný herec, který ten záskok byl ochoten vzít, byl Jaroslav Moučka. Tolik realita. Naprosto vymyšlené jsou však scény seriálu, v nichž Landovský se okamžitě dostal do hledáčku StB až tak, že na něj byly nasazeny odposlechy (4. díl). Ve skutečnosti Landovský ještě stihl natočit silvestrovský pořad s Eduardem Hrubešem, pak sice přestal točit, ale normálně a běžně hrál v Činoherním klubu až do roku 1976 a do podpisu Charty. Cílené sledování StB a akce Boháček se proti Landovskému spustila až v roce 1977.
Asi budu označen za hnidopicha, když poukážu na další časové nelogičnosti seriálu prezentující osoby a události v datech odporujících skutečnosti. Ve třetím díle se odehrávají děje z roku 1971 (estráda Matušky s Menšíkem) a 1972 (problém s dokumentem o únosu letadla a zabití pilota Mičicy zkritizovaný StB). Jestliže Standa pracoval jako šofér v ČST od roku 1971 (viz natáčení Takové normální rodinky), a stačil se od té doby rozvést a s novou manželkou mít další dítě, takže děj tohoto dílu se odehrává přinejmenším v letech 1974-1975. Nelogické je rovněž chování Standy v druhém díle seriálu, když se diví, že jeho bývalá milenka, servírka v hospodě, "něco mele o dítěti", ačkoli mu v předchozím díle estébáci oznámili, že byl před potratovou komisí nahlášen jako otec jejího nenarozeného dítěte.
Milena Balašová nastoupila jako ředitelka českých studií a náměstkyně ústředního (nikoli generálního) ředitele ČST až v roce 1972, přestože je citována už v prvním díle z roku 1971. Její dress code vydaný pro zaměstnance ČST byl – jak uvedl historik televize Daniel Růžička v 
rozhovoru pro Lidové noviny – pokračováním podobného nařízení předchozího ředitele. Nicméně Balašovou později proslavil její pokyn nevpouštět nevhodně oblečené zaměstnance do budovy. Tak vznikla známá story o kontrole podprsenek, která ovšem, pokud si dobře pamatuji, vydržela sotva jednu letní sezónu. Pak se mladé zaměstnankyně již oblékaly tak, aby jim nebyly vidět bradavky, a vrátní na to začali kašlat. Že by kontrola probíhala tak, jak ukazuje seriál, svlékáním a kontrolou knoflíčků podprsenek, je naprostý nesmysl, nehledě na to, že autoři seriálu se nám snaží vsugerovat ideu, že se tak kontrolovalo řadu let, tedy i v době, kdy se Standa stává po způsobené dopravní nehodě za trest vrátným (a dostane facku od náměstkyně Balašové).
DODATEK 19.5.: Po setkání s televizními pamětníky v hospodě opravuji a upřesňuji. Kontrola nebyla vždy jenom vizuální. Někteří vrátní skutečně sahali holkám na záda, zda nahmatají knoflíčky od podprsenky. Vzpomněli jsme si na střihačku Janu H., která ráda provokovala, takže při vstupu do vrátnice si schválně rozepla blůzu, aby byla podprsenka vidět. Trvám však na tom, že tahle absurdita, která se hluboce zapsala do paměti televizního personálu tak, že se stala zveličeným mýtem, netrvala dlouho.
Tisková zpráva ČT cituje slova dramaturga Josefa Viewegha, podle nichž „Volhu lze vnímat jako svéráznou historii Československé televize. Jde o fiktivní příběh podle zaručeně skutečných událostí.“ Právě tahle a jiná podobná tvrzení mě přiměla k tomu, že jsem nazval seriál prolhaným. Těch scénáristy vymyšlených nepravděpodobných až evidentně nepravdivých konstrukcí tam bylo až příliš. Josef Škvorecký a Milan Kundera maskovaní přebalem dobrého vojáka Švejka. Sexuálně neuspokojená šéfredaktorka, ochotná se kompromitovat před svými podřízenými. Sbírání starého papíru jako hlavní činnost Brigády socialistické práce. Fízlové modelovaní podle stokrát provařených schémat. Scény na poště při přebírání balíků – z vlastní zkušenosti vím, že vykradenou zásilku jsem nikdy nedostal otevřenou, nemluvě o naivitě tohoto způsobu pašování zakázané literatury, na který by se dříve či později přišlo. Režisérka vyhozená z Barrandova – neznám žádnou takovou, která by točila v ČST dokument nebo publicistiku. „Schází se s Němcem a Kubiškou“ a dostává nabídku točit pro exil od Landovského (sic!) atd. atd.
Vůbec nic bych neměl proti tomu, kdyby poměrně dobře napsaná a skvěle zahraná režisérka Válová figurovala v nějakém historickém filmu či seriálu z doby normalizace, v němž by účinkovaly vymyšlené osoby. Ale pak by se ten seriál nesměl tvářit, že zobrazuje „skutečné události“ na základě odkazů k reálným historickým dějům podpořeným citací autentických osob. Landovským počínaje, přes Karla Gotta, Kubišku, Waldemara Matušku, Josefa Laufra, agenta Minaříka až po náměstkyni Balašovou a Vlachovku Pepíčka Zímy. Pro předstírání historické autenticity byl scénáristům dobrý i Truhlářův odkaz na režiséra Macháčka v psychiatrické léčebně. Jak bývá u každé uvěřitelné lži obvyklé, nikdy to není lež úplná, ale bývá obvykle částečně napojena na pravdy a polopravdy.
A proč mi ta lež vadí? Právě proto, že se tváří, jako by to byla pravda, i když tomu tak není. Překousl bych všechny nesmysly, přehnané stylizace normalizačního bezčasí, karikatury, kostrbatě vymyšlené vtipné scénky, nepravděpodobné příhody a situace, kdyby to byla od začátku parodická komedie, která by se netvářila, že nám sděluje, "jak to vlastně bylo."
Jak ukazují průzkumy sledovanosti, seriál se stal mimořádně populární u "netflixové" generace mladých diváků kategorie 15-24 let, což signalizuje jejich zájem na poznání doby, v níž žili jejich otcové a dědové. Co jim seriál nabízí, je však z větší části Dichtung a z menší části Wahrheit.
P.S. Kdyby se někdo chtěl dozvědět více informací o době a o televizních redakcích, které seriál Volha popisuje, může využít odkazů na tyto dokumenty:
Dvacet let bez normálu z roku 2003, režie Jana Hádková. Vystupuje zde také Karel Hynie.
Nízká vysoká hra z roku 2013, režie Martin Vadas.
P.P.S. Ještě k těm schematickým estébákům. Na webové stránce České televize je umístěn soubor textů Pavla Žáčka StB versus ČST. Také stojí za přečtení.