Kočkopes velké mediální novely

Děs a hrůza mě obestírá, když sleduji debaty o tzv. velké mediální novele, jejíž součástí je zvýšení rozhlasového a televizního poplatku. Jako by se naplňoval scénář, který jsem před třemi lety nastínil v závěru textu "Velký špatný" pro budoucnost veřejné služby. Samotnou novelu jsem před půl rokem komentoval pro Mediažurnál, a protože jsem nechtěl posílit hlasité kritiky z řad soukromých médií, milosrdně jsem obešel její hlavní nedostatek - chybějící definici, vymezení a určení povahy rozhlasového a televizního poplatku.

To, co navrhovaná novela nabízí, je klasický "kočkopes", dvě zcela nekompatibilní definice jednoho poplatku. Zatímco pro domácnosti se poplatek platí za vlastnictví přijímacího zařízení, které se nyní rozšiřuje i na mobily, pro podniky novela navrhuje zavést paušální/solidární platbu, víceméně opsanou z německého zákona o příspěvku Rundfunkbeitrag.

Když se před dvaceti měsíci ve Sněmovně konal seminář na téma Definice poplatníka, ve kterém jsme se s Filipem Rožánkem snažili vysvětlit, jak Evropa reagovala na technologický vývoj, který z poplatku za vlastnictví přijímače udělala anachronismus, kromě pořádajícího Juchelky a Kolovratníka jsem tady téměř žádného dalšího poslance neviděl. Při tom jak Rožánek, tak i já jsme shrnuli zhruba tři možná řešení, která by se pro novou definici poplatku nabízela: buď paušál za každou domácnost a podnik definovaný jako solidární příspěvek na veřejnou službu (Rundfunkbeitrag v Německu, Švýcarsko), nebo zavedení speciální daně z příjmů (Finsko, Švédsko, Norsko, Dánsko) nebo financování média veřejné služby ze státního rozpočtu (Slovensko, Maďarsko, Nizozemsko, dnes také Francie).

Legislativci ministra Baxy v projednávané novele zvolili ten nejhorší model - v zákonu ponechávají i nadále zdůvodnění poplatku na základě vlastnictví přijímacího zařízení, když vrátili do zákona předchozí znění z roku 2005:
"Televizní poplatek se platí ze zařízení technicky způsobilého k individuálně volitelné reprodukci televizního vysílání bez ohledu na způsob příjmu (dále jen "televizní přijímač"). Toto zařízení se považuje za televizní přijímač i v případě, že si jej držitel upraví k jinému účelu.".

Tato verze má nahradit současně platné ustanovení §2, které novela z roku 2010 změnila doplněním textu, jenž z povinnosti platit poplatek vyřadil počítače, mobilní telefony a iPady:
"Televizní poplatek se platí ze zařízení technicky způsobilého k individuálně volitelné reprodukci televizního vysílání, je-li šířeno prostřednictvím zemských rádiových vysílacích zařízení využívajících rádiové kmitočty vyhrazené pro šíření a přenos rozhlasového nebo televizního vysílání, družic nebo kabelových systémů (dále jen "televizní přijímač"). Toto zařízení se považuje za televizní přijímač i v případě, že si jej poplatník upraví k jinému účelu."

Nyní by se tedy podle současného návrhu zákona měly mobily, iPady a počítače do rodiny přijímacích zařízení vrátit.

Jsem zvědav, jak budou Český rozhlas a Česká televize kontrolovat podniky, které nesplní oznamovací povinnost podle §8 "Evidence poplatníků," a jak budou od nich vymáhat poplatky (jejichž sazby byly s velkou slávou v připomínkovém řízení upraveny tak, že malé firmy do 25 zaměstnanců nic platit nebudou - původně měly platit firmy od šesti zaměstnanců výše), když ony "televizní přijímače," tj. i mobily, od jejichž vlastnictví se odvozuje poplatník (viz paragraf 3), budou ve vlastnictví fyzických osob a právnická osoba žádný takový přístroj ve vlastnictví mít nebude.

Sledovat debatu o vysílání veřejné služby a o jejím financování mě někdy až fyzicky bolí. A to nejen při výrocích těch, kteří vůbec nevědí, která bije, když mluví veřejné službě v oblasti vysílání, protože si nikdy nenaladili televizor odpoledne či v jiných nesledovaných časech, protože nikdy nenavštívili Déčko, Art, webové stránky ČT edu, nezajímá je mimořádná služba pro neslyšící, netuší, jak rozsáhlé archivy ČT jsou zdarma k dispozici, a že udržování tohoto audiovizuálního dědictví, které nikde jinde není k dispozici, také něco stojí.

Bohužel, někdy je pro mě utrpením také sledování poslanců vládnoucí koalice, kteří hájí navrhovaného kočkopsa s dobrým úmyslem pomoci ČT a ČRo, a ne vždy dokážou obhájit koncept veřejné služby jinak, než papouškováním frází a pokynů svého politického vedení. Přičemž někdo by už konečně měl lidem vysvětlit, že argument "proč mám platit, když se na ČT nedívám a ČRo neposlouchám," je lichý, neboť na ČT občas - zvláště při mimořádných událostech - zabloudí každý. A i kdyby tomu tak nebylo, pak tento argument má stejnou hodnotu jako tvrzení "proč se z mých daní platí školy nebo staví hřiště, když žádné děti nemám."

Někdejší koncesionářský poplatek je nejen jakousi daní sui generis, ale především solidárním příspěvkem, kterým platíme univerzální službu jak pro sebe, tak pro všechny. Službu, kterou soukromé vysílání podléhající diktátu trhu a ziskovosti není schopno v daném rozsahu a v dané kvalitě nabízet, a kterou si raději zaplatíme sami, než abychom byli závislí na rozmarech a svévoli politiků a státu.

Zkrátka média veřejné služby jsou něčím, co je systémovou součástí daného společenského organismu, národa a státu, v němž plní jejich politické i kulturní potřeby. Když už jsme u té kultury, tak média veřejné služby svým způsobem mají - nebo by alespoň měla mít - stejnou či podobnou funkci jako kdysi Národní divadlo, Národní muzeum či Národní galerie. Funkci podporující a posilující sociální soudržnost jedinců, skupin, společenství.

Ve víkendových televizních debatách jsem zaznamenal, že opoziční poslanci ve své předem dané negaci a při neschopnosti orientovat se v dané problematice napadali i těch několik málo pozitivních přínosů navrhované novely. Mám na mysli například budoucí "Memorandum o způsobu naplňování veřejné služby v oblasti rozhlasového/televizního vysílání uzavírané mezi ministrem kultury a generálním ředitelem České televize vždy na období 5 let" (§ 8, odst.p) schvalované Radou ČT.

Západoevropské veřejnoprávní instituce už řadu let přecházejí od tzv. „autonomních modelů“, v nichž o charakteru vysílací služby z velké části rozhodoval management, na „model kontrolované služby,“ který má podobu několikaletých kontraktů mezi státem a příslušnou institucí. (Viz například francouzský contrats d'objectifs et de moyens.)

Jestliže něco podobného by mělo vzniknout v Česku, tak by se to mělo uvítat, nikoli kritizovat. I když na druhé straně i já se obávám, zda se na ministerstvu kultury najdou lidé, kteří budou schopni kvalifikovaně zastupovat stát tak, aby memorandum vycházelo vstříc aktuálním potřebám a zájmům veřejnosti, a nebylo negativně ovlivněno partikulárními zájmy mediálních institucí - těch soukromých, ale i těch veřejnoprávních. Předložený návrh velké mediální novely mě o profesionalitě a kvalifikaci ministerských úředníků příliš nepřesvědčil.

P.S. Na otázku, proč se v naší společnosti za třicet let svobodné existence nezabydlely hodnoty podporující vedle individuální svobody také soudružnost, solidaritu a odpovědnost v zájmu polis/obce/společnosti, jsem se pokusil odpovědět v eseji psaném pro červencové vydání měsíčníku Reportér. Právě absence těchto hodnot podle mého názoru způsobuje, že koncept veřejného zájmu, konkrétně pak existence médií veřejné služby, ve veřejnosti ne vždy nachází porozumění a pochopení.