Bývaly doby, kdy jsem se snažil korigovat nesmysly, které o médiích veřejné služby šířili čelní politici, včetně prezidenta. Bývaly doby, kdy jsem masochisticky trávil hodiny u počítače, abych sledoval přenosy jednání Rady České televize a stenoprotokoly sněmovních debat včetně blábolení expremiéra Babiše. Ty doby jsou pryč, můj život je příliš krátký na takové marnění času.
Proto jsem vděčen těm, kteří byli ochotni sledovat druhé čtení Sněmovny ke sněmovnímu tisku číslo 738 známému jako tzv. velká mediální novela, a stručný výtah z včerejší a také z dnešní debaty umístit na sociální sítě.
K běžnému čtenáři se pravděpodobně dostala jen informace z médií, že Babiš zruší televizní poplatky, vždyť 17 ze 27ti členských států poplatky nemá. Babiš zde citoval z nedávné studie společnosti Datarun Veřejnoprávní média, inspirace změnou, přičemž zamlčel, že cílem studie byla nikoli likvidace, ale především hledání budoucnosti a místa českého vysílání veřejné služby na základě zkoumání podobných služeb v devíti zemích.
Uvedená studie Datarunu se příliš neliší od toho, co jsem vyráběl pro parlament v roce 2004, 2011, 2014, a také pro MK ČR v roce 2011 a pro ČT v roce 2014. Pochybuji však, zda uvedené tetxy, z nichž některé jsou stále k dispozici v Parlamentní knihovně, si někteří poslanci kdy vůbec přečetli.
Kdyby tak učinili, pak by snad netrousili omyly jako všeználek Patrik Nacher a nevykřikovali jako někdejší poslanec Jandák: "Ať mi někdo vysvětlí, co je to ta veřejnoprávnost,". Žádná "veřejnoprávnost" totiž neexistuje, protože to, co lze definovat a vymezit s pomocí věcných argumentů a konkrétních faktů, je "veřejná služba" v oblasti vysílání. Jen tak na okraj, adjektivum "veřejnoprávní", na které jsme si už zvykli jako na ekvivalent anglického "public service" rovněž není příliš přesné. Nedávno o tom mluvil Ivo Mathé v podcastu Šídlo/Dobrovský.
Zneužívání dat z respektovaných zdrojů patří k oblíbeným nástrojům demagogie a populismu, jak včera opět čítankově předvedl Andrej Babiš. Rožánkův článek na Lupě s klikbajtovým titulkem "Zhubněte, žádají němečtí politici ARD a ZDF" citoval slovo od slova celých patnáct minut poslaneckého času. Vynechal však jeden důležitý odstavec:
"Teoreticky by se měl poplatek za veřejnoprávní média zvýšit od 1. ledna 2025. Komise KEF doporučila, ať se zvýší o 58 centů na 18,94 eura měsíčně. Spolkové země by se tím měly řídit, ale už jednou si postavily hlavu a veřejnoprávní média se musela obrátit na ústavní soud. Ten v červenci 2021 rozhodl, že finanční nároky jsou oprávněné, a nařídil zvýšení poplatku."
Ten se mu do krámu nehodil. Stejně jako základní informace, že na rozdíl od České televize a Českého rozhlasu, které z poplatku získávají celkem 7,8 miliard Kč (rok 2023), německý přebujelý systém vysílání veřejné služby získal z poplatku za rok 2023 9,02 miliardy euro, což je zhruba 230 miliard Kč, téměř třicetkrát více při osminásobně větší populaci. Z takových čísel se pak lépe hubne.
A když už jsme u toho upřesňování údajů, pak u těch sedmnácti citovaných "bezpoplatkových" zemí EU mi chybějí tři státy Finsko, Švédsko a Dánsko, které sice poplatek zrušily, ale nahradily ho speciální daní, kterou - se sociálními výjimkami - platí každý daňový poplatník. Ačkoliv tyto peníze vybírají daňové úřady pro státní rozpočet, putují do zvláštního fondu (ve Švédsku Riksgälden, ve Finsku Televisio- ja radiorahasto) pro veřejnou službu, nebo se v Dánsku řídí dohodami, které již dříve doplňovaly R a TV poplatek vládními dotacemi.
Ony ty statistiky je třeba vnímat v kontextu, což je vidět na srovnání dvou grafů - jeden ze studie Datarun, druhý z webové stránky Evropské vysílací Unie EBU (kliknutím lze zvětšit). Datarun vycházel z počtu členských zemí EU, EBU si sem zase dosadila všechny členské státy EBU, která sdružuje nejen země EU, ale všechny státy, které jsou v "evropském vysílacím prostoru", tj. také státy severní Afriky a Izrael.
Co je však pro mne však nejvíce deprimující, je skutečnost, že debata o směšný obnos v ceně dvou cigaret se vede z obou stran při vzájemném nepochopení významu a potřebnosti veřejné služby v oblasti vysílání, tj. takové služby, kterou soukromé vysílání podléhající diktátu trhu a ziskovosti není schopno v daném rozsahu a v dané kvalitě nabízet, a kterou bychom si měli zaplatit sami, abychom nebyli závislí na rozmarech a svévoli politiků a státu.
Pro mne jsou média veřejné služby něčím, co je systémovou součástí daného společenského organismu, národa a státu, v němž plní jejich politické i kulturní potřeby. Když už jsme u té kultury, tak média veřejné služby svým způsobem mají - nebo alespoň by měla mít - stejnou či podobnou funkci jako kdysi Národní divadlo, Národní muzeum či Národní galerie. Funkci podporující a posilující sociální soudržnost jedinců, skupin, společenství. Tohle paradigma mi v debatě o médiích veřejné služby zcela chybí.
Když v těchto dnech doputovala do britského parlamentu zpráva věnovaná - co čert nechtěl - právě rozhlasovému a televiznímu poplatku, který se od příštího roku ve Velké Británii zvýší o 5 liber ročně, neopomněla zmínit, proč tady BBC je, a čemu by měla sloužit:
poskytovat nestranné zprávy a informace, které lidem pomohou porozumět okolnímu světu,
podporovat vzdělávání lidí všech věkových kategorií,
poskytovat kreativní, kvalitní a osobité programové služby,
reflektovat a sloužit různorodým komunitám národa a regionům,
reprezentovat britskou kulturu a hodnoty světu.
Namísto aby se vedla debata o podobných cílech, které jsou zakotveny v Kodexu ČT i v Kodexu ČRo, namísto aby se zkoumalo, zda jsou tyto cíle pro nás stále závazné, a zda na jejich plnění mají obě instituce dost či málo peněz, tak se projednávaná novela stala další arénou politického boje, který nic neřeší, a na jehož konci bude možná silou protlačená novela, o jejíž kvalitě jsem se již dvakrát kriticky vyjádřil.
Mám na mysli texty Velká mediální novela pod palbou kritiky a Kočkopes velké mediální novely. Upřímně lituji generální ředitele Českého rozhlasu a České televize, kteří - i když se jim peníze navýší - budou podle této novely (pokud zůstane ve stejném znění a neprojde pozměňovací návrh poslanců ANO číslo 26342-40982) od lidí a od podniků vybírat rozhlasový a televizní poplatek. Na druhé straně tiše doufám, že setrvačnost plateb přes sdružené inkaso SIPO a solidarita rozhlasových posluchačů a televizních diváků nenechá média veřejné služby zcela vyhladovět.