Ohlédnutí za listopadem 1989
Co přinesla sametová revoluce novinářům? (Mediažurnál)

Tato řečnická otázka má jednoduchou odpověď – svobodu tisku, kterou dnes vnímáme jako svobodu médií a jako součást svobody projevu. Přinesla ji nejen těm, kterým bylo v minulých desetiletích odpíráno právo působit v novinářské profesi, ale také těm, kteří pracovali v nejrůznějších redakcích pod diktátem autocenzury a nomenklaturních šéfredaktorů.

Dnešní novinářské generace, jejichž převažující část vstoupila do médií v posledních pětatřiceti letech, si už jen těžko dokáže představit, jak pronikavě se tehdy v roce 1989 změnila mediální scéna v průběhu několika týdnů, v historii zapsaných jako sametová revoluce. Začalo to hned po páteční studentské demonstraci 17. listopadu, když se v některých redakcích českých deníků (Lidová demokracie, Svobodné slovo, Mladá fronta) novináři vzepřeli svým vydavatelům a šéfredaktorům a odmítli pokračovat v autocenzurní praxi, která je omezovala při informování o událostech doma i ve světě. To zpětně ovlivňovalo vývoj událostí sametové revoluce, při nichž významnou roli sehrála vzpoura zaměstnanců Československé televize, která prosadila vysílání přímých televizních přenosů z protivládních demonstrací na Letné ve dnech 25. a 26. listopadu. Tím se informace dostaly i do těch nejzapadlejších obcí a jejich celostátní rozšíření přispělo k úspěchu generální stávky 27. listopadu.

Pod vlivem masových shromáždění a tlakem veřejnosti padla v listopadu 1989 omezení, která přes čtyřicet let svazovala ruce svobodné žurnalistice. Jejich počátek se datuje únorem 1948 a zákonem 184/1950, jenž stanovil, že „vydávání tisku …nemůže být předmětem soukromého podnikání.“ Vydávat noviny, časopisy a jiné periodické publikace směly jen politické strany Národní fronty, státní orgány, odborové a jiné vrcholové společenské organizace. Kromě toho zákon v roce 1950 stanovil, že novinářské povolání mohou vykonávat jen členové Svazu československých novinářů, o jejichž přijetí rozhodovalo předsednictvo SČSN ovládané komunistickou stranou. Tohle omezující pravidlo padlo až v roce 1958. Nicméně když se v roce 1966 přijímal nový tiskový zákon, právo vydávat periodický tisk i nadále dostaly jen „politické strany, dobrovolné společenské organizace, státní orgány, vědecké a kulturní instituce, hospodářské a jiné organizace k plnění svých společenských úkolů.“

Tiskový zákon z roku 1966 navíc uzákonil předběžnou cenzuru, která – de facto protiústavně – byla zavedena v Československu vládním usnesením v roce 1953. Nový zákon ji kosmeticky upravil: dosavadní Hlavní správa tiskového dohledu HSTD se od ledna 1967 změnila na Ústřední publikační správu ÚPS. Pražské jaro 1968 cenzuru a ÚPS sice zrušilo, ale po srpnové okupaci vzniklo známé ČÚTI – Český úřad pro tisk a informace, později zcentralizovaný do podoby federálního FÚTI. Ten monitoroval a kontroloval výstupy hlavních médií, předával je na ÚV KSČ, jehož oddělení masových sdělovacích prostředků pak celý systém direktivně řídilo.

Listopadového osvobození od diktátu KSČ a příchodu nově nabytých svobod okamžitě začaly využívat nejen novináři v zavedených médiích, ale také dříve nepovolené publikační aktivity. Ještě v listopadovém týdnu se spojily dva samizdaty – Sport a Revolver Revue, aby začaly vydávat cyklostylovaný a xeroxovaný nezávislý informační servis, který byl předchůdcem dnešního Respektu. Jiný samizdatový projekt Lidové noviny, jejichž redaktoři Jiří Ruml a Rudolf Zeman právě za jejich vydávání pobývali do 26. listopadu ve vězení, vyšly v prosinci 1989 poprvé v tištěné podobě a postupně se přeměnily v deník. Aby se dodržela litera tiskového zákona o „dobrovolných společenských organizacích“, vznikla Společnost pro Lidové noviny.

Brzy se však změnil samotný tiskový zákon. V březnu 1990 Federální shromáždění přijalo novelu, která z tiskového zákona z roku 1966 vyškrtala všechna omezující a ideologizující ustanovení, zrušila cenzuru, zákaz soukromého podnikání a změnila „zájmy pracujících“ na „zájem občanů“. Oprávnění vydávat periodika dostaly všechny české a slovenské právnické i fyzické osoby, přičemž k oprávnění stačila pouhá registrace bez někdejší schvalovací procedury. Brána pro svobodná média a nezávislou žurnalistiku se otevřela. Zatímco média rozhlasu a televize musela čekat ještě dva roky na zákonné zrušení státního monopolu, tištěná média si mohla začít užívat svobody projevu i podnikání bezprostředně po politické změně.

Dnes, po pětatřiceti letech, se objevují názory, že svoboda projevu získaná v listopadu 1989 je opět ohrožena. Každý zásah omezující některé projevy na sociálních sítích nebo v médiích – ať už ze strany vydavatele, provozovatele internetové platformy nebo státu – je vyhlašován za návrat cenzury a starých pořádků. Byl to však obhájce klasického liberalismu Friedrich August von Hayek, který v díle The Constitution of Liberty upozorňoval na to, že svoboda a odpovědnost jsou od sebe neoddělitelné.

V době, kdy společnost prožívá krize vnitřní (covid, inflace) i vnější (válečné konflikty, hybridní války), je požadavek odpovědnosti médií zvýšeně aktuální. Svým způsobem ho obsahuje i Listina základních práv a svobod, která se po listopadu 1989 stala ústavním zákonem. Listina na jedné straně svobodu projevu a právo na informace garantuje, na straně druhé připouští, že tyto svobody „lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti.“

Uvedený citát z naší Listiny základních práv a svobod vychází z evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, která v desátém článku o svobodě projevu rovněž připouští omezení a sankce, jež stanoví zákon, a které jsou v zájmu demokratické společnosti. Pokud vzniknou pochyby o těchto sankcích, rozhoduje Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku. Slouží ke cti České republiky, že po celou dobu našeho členství v Radě Evropy štrasburský soud nemusel řešit jedinou stížnost na omezování svobody českých médií.

Způsob, jakým Evropský soud pro lidská práva přistupuje ke stížnostem a problémům se svobodou projevu v jiných zemích, může být inspirací a poučením. Například, jak podrobně zkoumá přiměřenost a proporcionalitu každého jednotlivého případu. Podle něj každé omezování projevů a výroků, bez ohledu na jejich možnou kontroverzní povahu, se pokládá za porušení svobody projevu, a je tedy negativním jevem. Nicméně k takovému omezení lze přistoupit, když škoda vzniklá tímto zásahem bude menší, než škoda, která by demokratické společnosti vznikla, kdyby se proti danému projevu včas nezasáhlo.

Možná by bylo dobré, kdyby tuto zásadu proporcionality si vzali k srdci také naši strážci neposkvrněnosti komunikací na internetu.

Napsáno a odevzdáno pro Mediažurnál 5. 11. 2024