Marína Urbániková

Vy jste si dali za cíl (odkaz na výzkumnou zprávu Média veřejné služby v Česku, očekávání a hodnocení ze strany veřejnosti), že zjistíte, jestli se hlavní aktéři, politici, manažeři médií veřejné služby a veřejnost nějak shodnou na tom, co by mělo být, jaká role by měla být u médií veřejné služby v Česku. Na co jste přišli?

Vycházím z reprezentativního dotazníkového průzkumu mezi českou populací, ze skupinovými rozhovory s reprezentanty sumy české populace, abychom měli také určitý kvalitativní vhled, a dále z rozhovorů s politiky, kteří se zabývají médii. Bavili jsme se se zástupci všech koaličních i opozičních stran. Moje kolegyně kromě toho analyzovala online diskurz těchto politiků. Kromě toho jsme se bavili s vybranými členy Rady České televize a Českého rozhlasu. A dále jsme dělali rozhovory s manažery obou médií veřejné služby, protože to jsou ti aktéři, kteří mají ten abstraktní koncept veřejné služby naplnit praxí a dávat mu nějaký nějaký praktický obrys.

Pokud bych měla shrnout ten nejširší základ, myslím si, že po těch možných turbulentních začátcích se tu koncept médií veřejné služby z mého pohledu dost pevně zdomácnil. Ono to vyplývá nejen z našeho výzkumu a ze všech těch dat, ale už jen z toho prostého faktu, že Česká televize a Český rozhlas, jeho Radiožurnál jsou lídry na svých trzích. Kromě toho média veřejné služby jsou dlouhodobě těmi nejvěrohodnějšími zdroji informací pro českou veřejnost. A kromě toho také dominantní část české veřejnosti, to vyplývá z našeho dotazníkového průzkumu, společenskou úlohu médií veřejné služby vnímá a oceňuje. Samozřejmě můžeme vést potom dlouhou debatu, co by si lidé představovali jinak, co by si představovali lépe, ale ten samotný koncept tady u dominantní části české populace má podporu.
(...)
To znamená, že na konceptu jako takovém je shoda a dokonce i na těch základních úkolech. Samozřejmě každá skupina akcentuje něco jiného. Politici ve velké míře redukují média veřejné služby na zpravodajství a publicistiku. To je to, o čem uvažují, to je to, co je zajímá. A je to škoda, prostřednictvím čeho výkon médií veřejné služby hodnotí.

Veřejnost má samozřejmě širší pohled. Na takovou tu klasickou normativní otázku, co očekáváte od médií veřejné služby, odpoví učebnicovou odpovědí: přesné, rychlé, spolehlivé, objektivní informace. Ale když se zeptáme trochu jinak a tážeme se na tu praxi, jak s těmi médií žijí, co oceňují, co je zaujalo, co považují za úspěch, tak zjistíme, že stejně důležitý je pro ně kvalitní zábavný obsah.

Kdybych měla jí do toho ještě hlouběji, tak se ukazuje, že značná část lidí uvažuje o médiích veřejné služby, respektive ta očekávaní jsou nastavena komparativně, to znamená porovnávají je s komerčními médii a očekávají vyšší kvalitu a zároveň je srovnávají s tvůrci globalizovaného obsahu, s různými nadnárodními společnostmi, a očekávají domácí obsah. Něco, co vznikne tady, bude to domácí, původní, originální... Takže takto bych asi shrnula ta dvě hlavní očekávání. Je to určitě nezávislost na politických vlivech a tlacích a tlakových, tím pádem nezávislé objektivní zpravodajství a publicistika. Ale je to také ten kvalitní zábavný obsah, který nepůjde po takové té primární jednoduché zábavě, ale bude mít nějakou přidanou hodnotu, a hlavně bude domácí a originální.

Filip Rožánek

Filipe, vy dlouhodobě sledujete probíhající debaty nejen o médiích veřejné služby, ale celkově o tom, co se v českých médiích děje. Jaký je váš názor na roli a poslání médií veřejné služby v současnosti?

Role a poslání médií veřejné služby v současnosti, tedy v době, kdy máme neomezený přístup pomocí rychlého internetu k řadě informačních zdrojů z celého světa, spočívá především v tom, že pomáhá té společnosti vyznat se v tom, jaké je dnešní dění a uspořádání světa. Veřejnoprávní média jsou nositelem národních kultur v audiovizuálním prostředí, jsou nositelem těch kvalitních informací. Protože v záplavě nejrůznějších zdrojů zábavy a informací potřebuje každá společnost nějakou kotvu, nějaký vzor, ke kterému může vzhlížet, se kterým se může identifikovat.

Velmi hezky to řekl ředitel výroby soukromé televize Nova Michal Reitler, který jednou řekl, že Česká televize je pro něj takový nároďák, přirovnáno ke sportovnímu prostředí. A když se dobře daří nároďáku, tak se daří dobře celému tomu prostředí, protože celé to prostředí má nějaká měřítka, kam se posouvat, se kterými se srovnávat, něco, co stimuluje poptávku, a zároveň i ten tvůrčí proces ve společnosti.

Já s tím jenom souhlasím, myslím si, že veřejnoprávní média stále mají smysl a důležitou roli, protože třeba komerční média si typicky vybírají dílčí cílové skupiny, na které se zaměřují, zatímco médium veřejné služby tady musí být pro všechny a musí uspokojovat nároky různých komunit a očekávání různých generací, různých vzdělanostních skupin a podobně.

Když se podíváme jenom třeba na televizní prostředí, tak zatímco Česká televize musí opravdu obsloužit všechny, od dětí po seniory, od lidí z vesnic po metropolitní diváky, tak soukromé televize, třeba televize Nova, má obchodní cílovou skupinu stanovenou jako 15 až 54 let. Čili svůj obsah primárně soustředí na tuto věkovou skupinu. Televize Prima má zase svojí cílovou skupinu začínající na 18 letech a končící na 64 letech. Takže i z tohohle pohledu je důležité, že tady existuje instituce, která informuje, vzdělává a baví všechny.

Jan Jirák

Co od toho memoranda, o kterém tady teď oba dva generální ředitelé mluvili? Co od toho můžeme očekávat jako diváci nebo posluchači médií veřejné služby? Co myslíte?

Já vůbec nevím, jestli od toho něco mají očekávat diváci a posluchači.

Co od toho očekáváte vy?

Já od toho nečekám vůbec nic, musím přiznat, i když jsem se na textualizaci jedné verze podílel, tak od toho nic nečekám. Já si myslím, že to memorandum je jeden z mnoha dokladů faktu, který nakonec se projevil i teď v té v závěru té části diskuze, totiž, že nám chybí jakýkoliv prostor pro dialog o veřejné službě. A to nejen o veřejné službě médií, prostřednictvím médií, ale vůbec o tom, co se v tom našem veřejném prostoru má odehrávat, jestli vůbec nějaký je, jestli ten internetový prostor je také veřejný.

Všimněte si, jak většina těch debat, a ta naše to myslím teďka to taky předvedla, jak po chvilce sklouzne k tomu, že si vytváříme mentální seznamy toho, co se ještě neudělalo. Nebyla diskuze, politici se nezajímají. Nezajímají, nebyla diskuze, skutečně ne, ale podstatou médií veřejné služby a podstatou služby vůbec je něco jako dialog se společností, který je obousměrný. Politika je jeho významnou součástí a já myslím, že v tomhle směru především politická reprezentace má obrovský dluh, který se táhne několik vlád dozadu, abych tak řekl, a koneckonců i na těch nápadech, které tu zazněly - sloučení rozhlasu a televize... Já myslím, že jsem ho poprvé slyšel v roce 97. Tedy teď taky žádná novinka...

Ale to všechno jsou výkřiky, které jsou možné jenom proto, že skutečně chybí ten dialog, který by se dal vést o smyslu existence té veřejné služby, případně o našich potřebách. A protože to není, tak se opakují pořád stejné vzorce. Například argument tím, že to diváci nebo posluchači chtějí, že to splňuje jejich očekávání, že jsou s tím spokojeni. Já nevím, jestli je dobře, že jsou diváci a posluchači spokojení. Možná že by trochu nespokojenosti taky bylo na místě. Ale pořád by to měl být dialog a já se bojím, že ten tady není.

No a jak ho udělat, kdo by ho měl vést?

Možná že je tu jeden prostor, který nám oběma bude blízký Lucie, a to je otázka rozvoje mediální gramotnosti a mediální výchovy. Možná že kdybychom tohle vzali vážně, abychom si řekli, skutečně chceme mediálně vzdělanou společnost, která z toho vzdělání a pochopení toho, jak ta média fungují může čerpat kus sebevědomí, tak možná by tím vznikla platforma pro tenhleten dialog. Ale říkám to a uvědomuju si jaksi tu romantičnost té představy, ale přesto jsem si řekl, že to řeknu.

Marína Urbániková

Média veřejné služby mohou postihnout dva druhy smrti. Ta první je potenciálně rychlejší a krátká. Může to být smrt, kterou přinese politická reprezentace. Ale i když se na tomto poli nic zásadního nestane, tak tu máme riziko dlouhodobého, vlastně ani nemusí být až tak dlouhodobý, úpadku, který může nastat v průběhu několika let, a který bude způsobený tím, že média veřejné služby zkrátka ztratí svou relevanci, protože nezvládnu tento společensko technologický přechod, nezvládnu se zreformovat tak, aby byla relevantní také pro mladší generace a plnit to své poslání média veřejné služby v tom novém prostředí.

Jan Jirák

Znamená to napojení na státní rozpočet v podstatě zánik média veřejné služby?

Já si myslím, že vůbec ne, že to nejde o to, jakou zpáteční adresu mají ty peníze, které přijdou do jednoho nebo druhého média. Podstatné je, kdo může rozhodovat o tom, kolik peněz tam přijde. A to už teďka je závislé na poslanecké sněmovně, když teď schvaluje nebo neschvaluje zvýšení poplatku. Čili nevidím - chápu, že to nebude příliš populární - ale nevidím velký rozdíl v tom, jestli ze státního rozpočtu nebo jiným kanálem ty peníze tam dotečou, ale vidím podstatné vytvořit takovou konstrukci rozhodování o těch penězích, aby do ní mohli co nejméně zasahovat konkrétní politické zájmy. To jest, aby byla pokud možno co nejvíc automatizovaná. A pak už je možné vést diskuzi o tom, jakou konkrétní podobu ta automatizace může mít.
(...)

(odkaz na citaci průzkumu Urbánikové) Tři čtvrtiny dotazovaných si mysleli, že i názory objevující se v takzvaných alternativních médiích měly dostat prostor v médiích veřejné služby. Jene Jiráku, vy jste u nás na podzim 2022 mluvil o spirále mlčení, která se v českých médiích, nejen v médiích veřejné služby, ale obecně v českých médiích, roztáčí. Daří se podle vás médiím veřejné služby poskytovat rozmanitost názorů a pohledu na svět a problémy kolem nás?

Já se obávám, že moc ne, že tam ta nějaká - omlouvám se za ten anglický výraz - mainstreamovost, ta hlavnoproudovost je nějakým způsobem přítomná. Ale asi kdybychom si to trošku rozebrali, tak bychom dospěli k závěru, že to je vcelku logické, protože my jsme sami v trošku schizoidní pozici. Na jednu stranu teď se bavíme o tom, co všechno by ta média měla nabízet a jsme ochotni sáhnout až do dramaturgie konkrétních pořadů a bavit se o ní a na druhou stranu před chvílí jsme se bavili o tom, jak ta média mají obsloužit všechny skupiny, a být pro tu celou veřejnost - to je neřešitelný problém.

Já bych se možná klonil k tomu, že ta média teda pojďme definovat jako určité - teď se omlouvám za to slovo - pohrobky doby, kdy ve společnosti dominovala takzvaná masová média, to jest určená velkými segmentům společnosti, a která měla nepřehlédnutelnou integrační funkci, to jest dělala z té společnosti nějaký celek. Dneska už to fakticky dělají jen ta média veřejné služby. Teď si musíme říct: buď to potřebujeme, potřebujeme mít faktor, který tu společnost nějakým způsobem integruje do celku, tak jako škola třeba. Pak to má nějaké důsledky pro zadání společenské vůči těm médiím veřejné služby, nebo ta integrační funkce už pro nás není tak důležitá, a jde nám spíš o to zasáhnout jednotlivé segmenty, a nebo že ta média veřejné služby by měla být buď poskytovatelem něčeho, co ostatní nedělají, a nebo experimentátorem. To jest hledat nové cesty. Když se něco povede, tak už to klidně věnovat těm komerčním, ať si to fruktifikují, ať si to zpeněží, ale tahleta dílna budoucnosti je něco, co by asi ta média podle mého soudu měla mít.

Když už jsem si vzal slovo, tak ještě promiňte jednu drobnost. Myslím si, že bychom měli jít v těch debatách, které vedeme, o úroveň níž v konkrétnosti. Předvedu na příkladu, co tím myslím. Všichni, jak tu sedíme a už na mnoha besedách dřív, se shodneme na tom, že spojujeme ta média s nějakým vzdělávacím aspektem. Jak se řekne, že jejich funkce je vzdělávací, tak nikdo neřekne, že ne. To je takový téměř fetiš. Ale už si neřekneme, co to je. Co je tedy vzdělávací funkce. Já si můžu představovat, že to nějakým způsobem souvisí třeba s tím kulturním dědictvím. Plní to Česká televize? Kdy jste naposledy viděli inscenaci, která by byla adaptaci nějakého literárního díla z české klasiky? Mnoho toho nenajdeme, což se úplně netýká rozhlasu. Ten pořád tu tradici rozhlasových her nějakým způsobem kultivuje, rozvíjí, ale je to něco, o čem bychom měli vést debatu. My jsme nikdy nevedli seriózní debatu o tom, co to je vzdělávací funkce médií veřejné služby, ale myslím, že nám to chybí.