Od bodrého sedláka k politickému šíbrovi, aneb Vidlák

Daniela Sterzika, Vidláka, jsou teď plná média. Nejen kvůli dnešní tiskové konferenci hnutí Stačilo! (Ukázky zde a tady). V úterý 25. března se na ČT2 vysílal dokument o novinářce Ivaně Svobodové Reportáž psaná na benzince, v němž kontakt s Vidlákem tvořil hlavní dějovou linii. O den později web Neovlivni.cz se táže: Vidlák, Konečná nebo Filip. Kdo má hlavní slovo v hnutí Stačilo!. Dnes Vidláka představil čtenářům web Seznam Zprávy. A to se ještě můžeme těšit na setkání s Vidlákem v pořadu Reportéři ČT, který se – jak uvádí Vidlákův blog – teprve připravuje na dnešní večer. (Dodatečná poznámka po zhlédnutí: klasický příklad aktivistické žurnalistiky.)

Svým způsobem je to pochopitelné, neboť v okamžiku, kdy se Daniel Sterzik stal předsedou překabátěné koalice Kateřiny Konečné do politického hnutí Stačilo!, a tím vstoupil do celostátní politické arény, je o něj větší zájem, než dříve, kdy byl jen hrdinou svého stotisícového čtenářského klubu blogu Vidlákovy kydy, občasným řečníkem protivládních shromáždění a častým hostem Rádia Universum.

Překvapuje mě, že zájem liberálních médií o Vidláka přišel tak pozdě, vlastně až od loňské reportáže Ivany Svobodové v Respektu Pan Vidlák zaklíná slova a svolává lid proti novinářům, přestože na alternativní scéně je už řadu let známou osobou. Navíc některé informace o jeho osobě jsou poněkud zkratkovité nebo nedostatečně vyzdrojované. Mám na mysli nejen narychlo spíchnuté Sterzikovo heslo na Wikipedii, nebo konstatování autorů Neovlivni.cz, "že Sterzika před vstupem do politiky platil Andrej Babiš, pracoval pro něj přímo v rámci jeho holdingu Agrofert" snažící se přilepit na Sterzikovo čelo Babišovu nálepku. Ale i dosud nejúplnější portrét Sterzika na Seznam Zprávy Vidlákova cesta z chlívku do politiky je neúplný.

Není tak zcela pravda, že "Základy Sterzikovy politické kariéry se datují do roku 2017, kdy pod pseudonymem Vidlák začal publikovat své politické názory na sociálních sítích". Už před rokem 2013 byl Sterzik aktivní v nejrůznějších diskusích na internetu, kde vystupoval s nickem Vidlák. V červnu 2013 se pak stal oficiálním autorem na blogu Kosa Nostra a hned jeho první výstup byl politický - týkal se církevních restitucí.

O dva týdny později Nečasova vláda podala demisi, a když se očekávaly předčasné volby, Vidlák vyvolal politickou diskusi blogem Nač si chce počkat Vidlák. Vyjádřil v něm nespokojenost s tehdejším stavem věcí z perspektivy občana žijícího na moravském venkově (vláda krade, daňový poplatník je ždímán, velcí daňově optimalizují, investoři uplácejí apod.) s tím, že si při volbách vyčká, co nová garnitura po Nečasovi přinese. Následovala série blogů Co bude pak?, Křikem se hradby postavit nedají, Kdo jsou ti správní? a Vidlákovy teze. To vše během měsíce července 2013.

Z dnešního hlediska je to zajímavé čtení, neboť při diskusi "Co bude pak?" zde Vidlák oznamuje, že "zvysoka kašle na nějaké demonstrování a změnu vlády! Jsme totiž všichni stejní a máme ten náš systém zažraný tak hluboko, že ho žádná revoluce nevypálí.... Také se neobjeví žádní noví politici, protože ti se rekrutují přímo z nás, nikdo nám je nedosadil z Bruselu..."

Nápravu vidí v apelu na změnu chování každého z nás - být poctivý, chovat se slušně, zodpovědně, starat se o své bližní. Doslova: "Dokud prostě v téhle zemi nebude fungovat dobrovolná solidarita na základě obyčejné lidské slušnosti, nebude nikdy fungovat ani na státní úrovni..."

Tedy nic, s čím by se dalo nesouhlasit. Připomeňme, že Daniel Sterzik je aktivní evangelík, k čemuž se vícekrát přihlásil, poprvé už v životopise se zajímavým rodinným pozadím na blogu Kosa Nostra z roku 2013. Zde například stojí za citaci jeho věta: "Nechci adorovat žádný režim, ani nechci žádný režim zatracovat. Protože kdo zatracuje, ten také na to zatracené svádí své vlastní prohry."

Není divu, že jeho texty psané lehkým srozumitelým jazykem, nacházely poměrně velký ohlas. Popularita jeho příspěvků narůstala tak, že Sterzik opustil Vlkovu Kosu Nostru a s pomocí svého bratra si v roce 2017 zřídil vlastní blog Vidlákovy kydy, v němž ironicky komentoval příhody svého života a denní politické události; v prvních letech dával prostor i externím autorům. Na jaře 2022, po ruské agresi na Ukrajině svůj blog na tři měsíce opustil, aby se na něj vrátil s novou energií vyjádřenou titulkem Make Kydy great again. A také s novou ambicí být "Benjaminem Franklinem české alternativy a českého vlastenectví". Od té doby Vidlákovy kydy plní především a pouze jeho politické komentáře, zpočátku převážně o Ukrajině, později také o covidu. Postupně se tón těchto komentářů měnil - od ironického glosování k útočné kritice.

Co se tedy stalo s moralizujícím evangelíkem Vidlákem, jehož texty dnes překypují negováním všeho, co je spojeno s establishmentem, ať už jde o politiky, vládu nebo média, a pro hrubé slovo a sprostotu nejdou daleko? S Vidlákem, který opustil své teze a tvrdil, že "se nikdy nespojí s nikým, kdo svoje úsilí o šťastný zítřek odkazuje až na změnu vlády, ústavy či režimu". S Vidlákem, který den co den na blogu Vidlákovy kydy a na Facebooku, nám sděluje, jak je všechno špatné a jak se vše hroutí.

Předloni na podzim jsem ze zájmu o Vidlákovu osobu zhlédl sérii šesti rozhovorů, které s ním v srpnu 2023 natočila pro Radio Universum Martina Kociánová. Kdyby si neinformovaný divák pustil jen poslední tři díly tohoto seriálu, myslím, že by neměl jakékoli námitky vůči tomuto sympaťákovi, otci pěti dětí, který zde říká řadu zajímavých věcí o přírodě, o zemědělství, o potravinách, o hospodaření na vlastním záhumenku, a jenž o sobě na svém blogu napsal:

"Nemám doktorát na filozofické fakultě, nemám ani vysokou školu, nemám světový rozhled, nepohyboval jsem se ve vrcholných kruzích, nejsem bohatý, nemám ani geniální hlavu. Ve svém životě hodně dostal a všechno cenné bylo zadarmo. Mám skvělou ženu, pět dětí a tisíc čtverečních metrů, které mi říkají pane. K tomu obdělávám malý štráfek hospodářství a krmím v chlívku trochu dobytka. Moje hospodářství nedýchá dějinami a nijak se nevymyká svému okolí. Přesto mi ten chlívek dal víc, než všechny školy i zaměstnání."

Jenomže Vidlák se dal na politiku. Jak v Seznam Zprávy uvádí politolog Jan Charvát, popularitu Vidlákovi zajistila koronavirová epidemie: "Je to jeden z těch lidí, které do jiné ligy vystřelil covid. Zkrátka se svezl na jeho vlně. Covid mobilizoval a radikalizoval velké množství lidí..." Byl to však nejen covid, ale především Jindřich Rajchl s hnutím PRO, který od podzimu 2022 Vidláka zapojil do protivládních demonstrací jako jednoho z řečníků, což Vidlák později popsal: "nechal jsem se zapřáhnout do politické káry, protože prostě nešlo, jen glosovat z pohodlí domova.".

Daniel Sterzik tak poprvé zažil aplaus na otevřené scéně, popularitu zažitou face to face, nikoli jen online na internetu. Podezřívám ho, že asi tady nastal obrat od bodrého sedláckého rozumbrady k politickému avanturistovi, pro něhož se stala politika vášní a byznysem. Někdejší komentáře věnované farmaření a zemědělství, které převažovaly na jeho blogu do roku 2022 (například seriál Přímo z Vidlákova dvorku, který se pak stal základem jeho stejnojmenné knihy), ustoupily politice, nejprve v souvislosti s covidem, později s farmářskými protesty.

Jindřich Rajchl ho sice zklamal a se stranou PRO "které mě téměř adoptovala" se v listopadu 2023 rozešel (zaznamenáno na blogu Jsem zhrzen...), nicméně bylo jen otázkou času, kdy si Vidláka přisvojí nějaké jiné protestní hnutí. Byl to nově zvolený europoslanec za tehdejší koalici Stačilo! Ondřej Dostál, který mu nabídl místo asistenta a živobytí v Bruselu, jež trvalo šest měsíců. (Zážitky zaznamenány na Rádio Universum Vidlák v Bruseli.)

Už začátkem roku 2023 Sterzik opustil svoje civilní povolání technika na obilných silech a stal se podnikatelem. Založil zapsaný spolek Institut českého venkova, vydal tři knížky, které se dobře prodávaly, z nichž dvě se týkaly zemědělství a tu třetí tvoří sebrané texty publikované od parlamentních voleb roku 2021 až po eurovolby 2024. Každý jeho nový text v závěru žádá o příspěvek, za nějž nabízí knihy, trička, samolepky a odznaky.

Zřejmě to vše na živobytí nestačí a tak Sterzik se dal už plně na politiku, nejdříve ve spojení s Ondřejem Dostálem, nyní jako předseda hnutí Stačilo! Někdejší étos evangelíka se postupem času vypařil. Vidlákovi dnes nevadí fašizující a vulgární volební kampaň Roberta Fica, neboť "svět patří těm, co se neposerou." Je mu jasné, že prezidentka Čaputová byla "dosazená americkým vlivem za americké peníze a pomocí sorosovské podpory," v citacích a příkladech by se dalo pokračovat. Z textů, které produkuje tento někdejší občanský aktivista, kterému sláva a tleskající davy vlezly do hlavy, vyplývá, že je ochoten participovat na hnutí usilující o vládu ulice a likvidaci politické demokracie, protože "Přichází doba opravdových silných mužů, kteří tuto dobu unesou na svých ramenou. Doba, která nebude brát ohledy na zpovykance a sněhové vločky."

Na jednu stranu je svým způsobem obdivuhodná kvantita textů, které každý den Sterzik produkuje. Jenomže od jisté doby se stávají monotónními. Téměř každý je v útočném polemickém tónu. Co blog, to řada příležitostí k oponentuře a uvádění na pravou míru vidlákových zkreslujících, zjednodušujících i nepravdivých tvrzení. Těch nepravdivých je tam sice málo, protože Vidlák - až na výjimky - nepublikuje dezinformace, tím více je však v jeho textech dezinterpretací.

Každou informaci, kterou se Vidlák ten den dozví z médií, dokáže - aniž by důkladně zkoumal její zdroj, kontext a relevanci - opentlit názorem a stanoviskem, jak je všechno špatně. Každá negativní zpráva je pro něj dobrá, i když není ověřená a později se ukáže, že to bylo trochu jinak. Diapazón jeho témat sahá od mezinárodních vztahů, přes českou politickou scénu až k problémům s cukrovarem v Hrušovanech. Farmaření na jeho blogu je už zcela na okraji. Suverénně okomentuje německé volby s titulkem "Dojče Katzenhund", Evropská unie je pro něj jasný Titanic, který nemá perspektivu. O jeho státnické moudrosti svědčí doporučení opustit "žalář národů" EU a "intervenční americké eseróčko" NATO, nejlépe uspořádáním referenda.

V jazykovém stylu se Vidlák postupně transformoval od někdejší ironie a "nevymáchané huby" k vulgaritám a hanlivým přezdívkám, za které by se nemusela stydět za okupace aktivistická Vlajka. Zde jen drobný výběr: Blbuše Nerudová, Markéta Svetrová, Zastrčil, Eva Destroix, hradní guma, Milion chlívek, GangSTAN, PreVítek Rakušan, Blyštivý Péťa, Igor Mříž, Fialajugend, agenda LGBTNSDAP, hytlermarkety, vyjebanky atd. atd. Není divu, že místní evangelická komunita se od Sterzikovy rodiny distancovala.

Když jsem sledoval záznam dnešního představení volební kampaně hnutí Stačilo!, marně jsem v něm hledal vystoupení Daniela Sterzika, který seděl v ústraní a pozoroval defilé volebních lídrů a kandidátů, které mu jako předsedovi hnutí vybrala Kateřina Konečná. Možná, že nejsem daleko od pravdy, když vyslovím názor, že Vidlák v tomto spolku sehrává roli užitečného idiota, na jehož zádech se k parlamentním prebendám vyšplhají ti, kteří by pod hlavičkou KSČM neuspěli, včetně politicky profláknutých existencí typu Jany Bobošíkové. Na druhou stranu, hnutí Stačilo! může být pro Sterzika jako politického nosiče vody perspektivnější spolek než někdejší Rajchlovo PRO, které s ním a jeho kolegy (Rédová) kdysi zametlo.

Může i nadále být v záři reflektorů, kterou tak miluje, což před dvěma roky nechtěně prozradil, když si stěžoval v blogu Co sakra dělám špatně?. Reagoval v něm na článek v Seznam Zprávy s titulkem Přehled těch, kteří v Česku vydělávají na strachu lidí:

"...A mně od včerejška chodí jedna výčitka za druhou. Desítky mailů i telefonátů, že mě na seznamu hledali, ale nenašli. Přitom počtem sledujících patřím mezi dezinformátorskou elitu. Také říkám věci, které se intervjukům nelíbí, v poslední době se ještě víc než do Pětikolky navážím do médií, netajím se, že Západ ztratil své kouzlo a jsme upadajícím kusem světa, myslím si, že válku na Ukrajině Západ prohraje a považuju za dost pravděpodobné, že ji Rusko vyhraje, v posledních měsících se moje texty objevují i na Sputniku, tykám si s šéfredaktorem Parlamentních listů i s tvůrci rádia Universum, Jindra Rajchl a strana PRO mě téměř adoptovali, teď jsem dělal živý rozhovor na KTV, občas se objevím na Svobodném rádiu, mám profil na proruském Telegramu i na libtardím Twitteru, neustále si vymýšlím návštěvy, které podle pravdomluvných novinářů neexistují, čtou mě ve všech líbodémo redakcích i na všech ministerstvech, seřval jsem Svobodovou z Respektu, vysmál se Bartkovskému z Reflexu, poslal jsem do prdele Moláčka z Deníku N, Jan Cemper mi dělá každou chvíli reklamu… A furt nic!".

Od té doby Daniel Sterzik může k tomuto samožernému textu přidat řadu dalších událostí, v nichž figuruje jako politická celebrita. Počínaje přijetím u exprezidenta Zemana, přes bruselské úřadování až k současnému účinkování v televizních dokumentech a šéfování pravděpodobně pětiprocentního hnutí Stačilo!. Budiž mu to přáno. Jenomže kam se vypařil ten empatický evangelík, který kdysi apeloval na základní obyčejnou slušnost a dobrovolnou solidaritu, a který zvysoka kašlal na nějaké demonstrování a změnu vlády?