Název: Vypnuté ledničky, cizí kalhotky, kukající stěna. Velvyslanec v Rusku popisuje, jak ho deptaly tajné služby
Autor: Petra Procházková
Zdroj: Deník N 23. 10. 2024

Do letošního června velvyslanec v Rusku Vítězslav Pivoňka měl za úkol „dobýt ambasádu v Moskvě zpět“. Vrátit ji do českých rukou. Protože, jak říká, ji ovládaly ruské uklízečky, kukačky a štěnice. Přijel v časech přítele Ruska prezidenta Zemana a odjel v roli představitele „nepřátelské země“. A s posttraumatickým syndromem a pocitem, že na Čukotku se už nepodívá.

Odjížděl do Moskvy v květnu 2018. Tehdy byl českým prezidentem Miloš Zeman. Vítězslav Pivoňka měl za sebou působení na Ukrajině a v Ázerbájdžánu. Myslel si, že je na to nejtěžší ve své profesní kariéře dobře připraven.

Když je nepřítel ve zdi

PP: Říkáte, že jste dobýval českou ambasádu zpět – copak ji do té doby ovládaly jiné síly?

- Byla pod velkým vlivem místních. Ruských občanů, kteří pro nás pracovali.

PP: Jednoduše řečeno, vy jste je měl vyházet?

- Měl jsem za úkol s pomocí určitých technických opatření zamezit jejich vstupu do určitých prostor, pak je vytlačit mimo veškerá úřední teritoria a nakonec i vyházet.

PP: Takže uklízečky na velvyslanectví byly ruské špionky?

- Počítáme s tím, že každý Rus, který pracuje nejen na české, ale jakékoliv západní ambasádě, je buď pracovník, nebo spolupracovník kontrarozvědky.

PP: My Rusům nepodstrkujeme své špiony převlečené za údržbáře?

- Nemůžu prozrazovat, jak to děláme my.

PP: Prozraďte alespoň to, čím jste to „dobývání ambasády zpět do českých rukou“ začal…

- Začal jsem postupně vymezovat prostory, kam nesmí vstoupit ruská noha. Například zakázanou zónou se stalo patro, kde seděl velvyslanec. Řekli jsme ruským zaměstnancům: Sem už nesmíte.

PP: Kdo vám tam pak uklízel?

- Pokud museli do zakázaných prostor přece jen jít, byl jim přidělen český doprovod. Celou dobu je hlídal náš člověk. I uklízečku.

PP: Dostavil se nějaký výsledek?

- Vcelku rychle. V září za mnou do Moskvy přijela manželka. Pamatuju si první ráno. Spíme v ložnici v rezidenci. S balkonem. V osm hodin deset minut v rohu směrem ven začne ve zdi kukat kukačka. Na vrány jsme byli zvyklí, ale kukačka? Kukala i druhý den. Šli jsme ji hledat. A zjistili jsme, že v té zdi není pták, ale štěnice. Skoro dva měsíce nám každé ráno kukala. Mezi 8.10 a 8.20 nám kukáním vysílali signál.

PP: Co vám podle vás chtěli naznačit?

- Chtěli říct: „Nemáte to pod kontrolou.“ Vytvořili nám diskomfort. Mně a mojí manželce chtěli způsobit stres. A nejen nám. Moji kolegové se třeba vrátili z dovolené a měli radiátory omotané zauzlovanými igelitovými taškami. Vypnuté ledničky plné jídla…

PP: Povedlo se jim vás rozhodit?

- Mám za sebou diplomatickou službu v Kyjevě, když Ukrajině vládl prezident Viktor Janukovyč (člen proruské Strany regionů, dnes žije v Rusku, pozn. red.). Tehdy jsem zažil obrovský tlak ze strany ukrajinské kontrarozvědky. Včetně toho, že mi lezli do bytu a rozsvěcovali mi světla, otevírali okna, rozbili mi skla u auta. Takže jsme dost odolní.

PP: Neřekla vám manželka nikdy „kukačka už je na mě moc, jedeme domů“?

- Neřekla. Moje žena má vysoký stupeň odolnosti.

PP: Bál jste se tam někdy o život?

- Já jsem hodně otrlý. Bezpečnostní práh se mi posouval a posouval…. Pak mě na ulici oslovil neznámý chlap a ptal se, co si myslím o válce. Ze všech stovek lidí na Majakovského si vybral mě? Zvýšený stres se pro vás stane normálem. Pro diplomaty je míra diskomfortu určená dotekem. Fyzickým dotekem. V tomto směru Rusové nepsaná pravidla dodržují.

PP: Byl někdy náš diplomat napaden?

- Byl v blbou dobu na blbém místě. Rizikové jsou bary. Jak se postupně situace v Moskvě zhoršovala, chodilo se už jen do Českého domu. Naši lidi věděli, že jinam nemohou. I proto jsme měli na ambasádě posilovnu a bar. Protože ten stres byl obrovský a každý potřebuje nějak vypustit páru. Chodil jsem tam i já.

PP: To, co jste popsal předtím, musel dělat někdo, kdo se po české ambasádě v Moskvě mohl pohybovat…

- Místní síly. Postupně nám docházelo, že mají k dispozici klíče, o kterých jsme nevěděli.

PP: Takže jste jim je vzali?

- Klíčová akce byl krok číslo dvě. Vyměnili jsme všechny zámky.

PP: Takový rozvod…

- Přesně tak. Rozvod. Přemýšlel jsem, proč to dospělo až tak daleko.

PP: Přišel jste na to?

- Ano. On už jeden takový rozvod s Rusy proběhl – v roce 1989. Jenže jsme ho nedotáhli. Tvrdý rozchod proběhl až teď.

Vrbětice nikdo zamlčet nechtěl

PP: Výbuchy ve Vrběticích v roce 2014, ze kterých byli obviněni ruští agenti, znamenaly hodně prudký obrat. Než jste dokončil akci klíče a vytěsnění ruského personálu do příslušných mezí, vstoupila do rusko-českých vztahů diverze?

- Nastalo něco, čemu říkám období bílé vrány – na seznamu nepřátel Ruska byli tehdy jen Američani a my. Když jsem přijel na jednání evropských delegací, byl jsem mezi všemi jediný, jehož země neměla s Ruskem žádné vztahy. Všichni stále ještě měli snahu je budovat. My jsme jim říkali, aby se podívali na nás… Jak jsme dopadli.

PP: Bylo rozhodnutí o vyhoštění ruských diplomatů po Vrběticích přiměřené? Zachovali jsme se důstojně?

- Myslím, že ano.

PP: Pro tehdejšího prezidenta Zemana a jeho tým muselo být těžké stát se přes noc nepřáteli Rusů. Nechtěli to spolu s Moskvou nějak zamést pod koberec?

- Já bych spíš řekl, že jsme si z toho sami udělali součást vnitropolitického boje. Mě se na tohle pořád všichni ptají, ale já jsem ani v republice v tu chvíli nebyl. To, co následovalo, je největší hrdinský čin naší zahraniční politiky od roku 1989. A je úplně jedno, jaká politická elita to začala a jaká dokončila. Domácí bojůvky mě opravdu nezajímají. Víte, existuje kategorie, které se říká státní zájem. Někdy se dokonce i lze domluvit s mediálním prostředím a něco na nějaký čas odložit. Ano, vše špatné musí být potrestáno. Ale v danou chvíli zveřejnění informace může uškodit nám samotným. Nemůžeme si vrtat díru do vlastní lodi…

PP: Máte na mysli něco konkrétního, co se bývalo mělo zamlčet?

- Nic zamlčovat nešlo. Vždyť my jsme jim pak úplně rozbili rezidenturu.

PP: Tak alespoň jsme je překvapili, ne?

- Bylo to hrdinství. Rozhodně nesmíme teď pochybovat o tom, zda jsme to nepřehnali. Když už jsme se odhodlali k úderu, nesmíme se sehnout, ale naopak pokračovat. Jen tak nás začnou respektovat. Sláva stromu národa je zalévána krví hrdinů, říkají Rusové. Ani my ale nejsme švejci.

PP: Oni si to o nás ale myslí…

- Švejk je první sovětský hybrid použitý proti nám. Legionářská tradice byla Sověty cíleně překrytá švejkovskou. To udělali schválně. Mluvit o legionářích bylo zakázáno, Švejk byl veleben.

PP: Už ale asi nejsme švejci. Přeřadili si nás z kategorie mladší, trochu legrační bratr do kategorie nepřítel?

- Mocnosti nepřemýšlejí jen v kategoriích přítel a nepřítel. Mají celou škálu vztahů: kooperace, komunikace, kontakty, konfrontace, válka. Hrají vysokou hru. Nejde v ní o emoce, ale o cíle. Rusové jsou prostě nastaveni jinak než my.

Kalhotky i prázdné láhve

PP: Jak funguje slavná ruská diplomacie? Je opravdu tak specifická?

- Je. Typické například je, že když tam dorazíte, oni se na vás „kouknou“. Po dobu tří měsíců je člověk detailně monitorován. Kde a jak se pohybuje, jak se chová, na co se dívá na internetu, jestli nesleduje něco choulostivého, zda jezdí autem jen ve dne, nebo v noci, jestli si připravuje určité trasy, třeba i únikové, a kudy vedou…

PP: … a pečlivě si vše zapisují?

- Každý u nich máme šanon. Když shromáždí dostatek informací, teprve si vyhodnotí, zda je člověk čistý diplomat, nebo zpravodajec s diplomatickým krytím. Rusové takto sledují všechny ambasády a v Moskvě jsou ambasády všech států světa – přes dvě stě.

PP: Co následuje po třech měsících monitoringu?

- Když vás budou i pak chtít „dělat“ – tak se v odborné hantýrce říká sledování –, tak si toho rozhodně nevšimnete.

PP: Vás „dělali“?

- To, co se stalo nám, bylo něco jiného. Byla to jiná operace: to vás takhle někdo osloví jménem ve výtahu. Nebo na ulici. Nebo se vám najednou za hodinu nečekaně vybije telefon. Nebo vám na dálku rozsvítí světla v sekretariátu velvyslance.

PP: To se vám dělo?

- I horší věci. Мěli jsme na ambasádě pár. Ten pár měl manželskou krizi. Manželka odjela do republiky. Pak se vrátila a ve svém prádle našla kalhotky jiné velikosti. V areálu velvyslanectví. Jsou to staré praktiky. Za socialismu místní ruské síly třeba počítaly flašky alkoholu a sledovaly, kdo kolik na ambasádách vypije, kdo koho pouští do dveří, aby pochopily skutečnou hierarchii a věděly přesně, kdo je kdo.

Střídání stráží na Hradě

PP: Svou velvyslaneckou misi v Rusku jste zahájil za prezidenta Miloše Zemana a zakončil za prezidenta Petra Pavla. Z toho mi vychází, že jste se někdy nutně musel dostat do rozporu se svým svědomím. Zkrátka, jedno z těch období pro vás muselo být hodně nekomfortní, ne?

- Přijel jsem do Moskvy v roce 2018, nedlouho po návštěvě prezidenta Zemana v Moskvě. Poslední návštěva českého premiéra v Rusku byla v roce 2013. Poslední ministr tam byl v roce 2005. Dialog na úrovni vlády tehdy neexistoval. Jednalo se jen o byznysu. My jsme museli dokázat odhadnout, v čem je možné spolupracovat, a v čem ne. Změna na Pražském hradě pro mne neměla tak zásadní význam. Já jsem řešil úplně jiné věci než války na domácí scéně za prezidenta Zemana. Když jedete na takto těžkou misi, jakou ruská mise je, musíte mít lvíčka na prsou. Musíte být absolutně ukotvený ve vlastní zemi. Pyšný na to, že jí můžete sloužit. Protože jinak jste ovládána emocemi a zemi, kde jste, začnete buď nenávidět, nebo obdivovat.

PP: Ptám se spíš na to, jestli vás neštvalo, že jste byl obcházen Pražským hradem, který kontaktoval Kreml sám? Že vás opomíjeli…

- Zahraniční politika České republiky je dílem trojnožky. Patří tam prezident – a my jsme oficiálně prezidentovi lidé, ať se nám to líbí, nebo ne –, vláda a zahraniční výbor parlamentu. Ano, vždy mohu ze služby odejít. Zítra řeknu: mám toho dost a jdu.

PP: Stává se, že velvyslanci je proti srsti plnit úkoly, které mu zadávají z domova?

- Když velvyslanec dostane příkaz něco udělat, má právo se dotázat, zda to je opravdu patřičné. Pokud vám to potvrdí, už máte jen dvě možnosti – splnit to, nebo jet domů.

PP: To se týkalo situace, kdy vás z Prahy vyslali na vojenskou přehlídku na Rudé náměstí?

- Ano. Bylo to po Vrběticích. Ty vybuchly v dubnu a vojenská přehlídka je v květnu. Tehdy ale ještě převládala snaha netahat do sporů mezi námi oběti 2. světové války. Tak jsem na tu přehlídku šel.

PP: A teď?

- Teď je nová válka.

PP: Myslela jsem, že vám nemuselo být příjemné, když měl Kreml přímou linku na prezidenta Zemana a vás o tom, co si povídají, ani neinformovali…

- Ale já jsem byl jako na frontě… Víte, ta přímá linka skončila Vrběticemi. Ne Zemanovým odchodem, ale Vrběticemi. Tehdy česká vláda rozhodla, že se tendru na dostavbu Dukovan nebudou účastnit ani Rusové, ani Číňani…

PP: A kdyby Vrbětice nebyly, tak by vyhráli Rusové?

- To nevím. Nebyl jsem tu a netuším, jak to bylo rozdané.

PP: Mohli se Rusové snažit získat před ostatními výhodu přes Zemanova poradce Nejedlého?

- Ale každý stát měl v ČR svého oficiálního lobbistu. Nejen Rusové. Dostavba jaderné elektrárny je vlivový nástroj. Tohle všechno ovšem po Vrběticích padlo. Když přišel na Hrad prezident Pavel, už s námi v Moskvě nikdo nemluvil. Děly se jiné věci: hozená dýmovnice, demonstrace proti nám s plakáty „Stop fašismu“… Žili jsme tehdy už nejen pod tlakem tajných služeb, ale poštvali proti nám i část společnosti.

PP: I za této situace jste zůstával v Moskvě s rodinou?

- Moje dcera onemocněla a s manželkou po Vrběticích odcestovaly domů. Syn se mnou zůstal, než začala válka (nová, celoplošná válka proti Ukrajině, pozn. red.). Nakonec jsem tam zbyl sám. Bylo to asi nejtěžší období mého života. Vrátil jsem se s poststresovým syndromem. Trvalo mi dva roky, než jsem se z toho dostal. Teď už se směju a můžu sportovat.

PP: Vrátil byste se do Moskvy, kdyby byla možnost?

- Ne. Pracovně ne. Ale moc bych chtěl vidět Čukotku. Čtyřikrát jsem tam měl jet a zkazil mi to covid. Už se mi to asi nepovede.

PP: Vy si myslíte, že už se do Ruska nikdy nepodíváte? Že se nikdy nezmění? Teď nemám na mysli přerod v demokratickou zemi. Třeba bychom to ani neměli na Rusku vyžadovat. Ale stačilo by, kdyby pro nás přestalo být nebezpečné a šlo si vlastní cestou…

- Souhlasím. Za takové situace bych tam klidně jel.

PP: Je Rusko smutný příběh?

- Ne. Smutný ne. Akorát jsme z něčeho vystřízlivěli. Když mi někdo, kdo byl v Rusku střílet losy, začne vyprávět, jaké to tam je nádherné, respektuju to. Ale prožil jsem v postsovětském prostoru šestnáct let a vím, jak se Rusko mění. A vím, že narodit se v České republice je za odměnu. Musíme si tuhle svoji výsadu umět ubránit. Nemyslím zbraněmi, ale musíme zvyšovat svou odolnost vůči hrozbám.

Rusko není buran

PP: Nejsme při hodnocení Ruska ovládáni klišé?

- Vidíme ho romanticky…

PP: Myslela jsem spíš, že se na Rusy díváme jako na burany. Jako na stádo opilých mužiků…

- Česká společnost naplňuje teorie o kulturní válce. Společnost je rozdělená, a to i vztahem k Rusku. Jedna část ho přeceňuje, což má historické kořeny, druhá podceňuje. Vidí Rusy jako opilce, pochybuje o tom, že dokáží létat letadly a podobně. Obě pozice jsou velmi škodlivé a brání nám vidět Rusko takové, jaké je.

PP: A jaké je?

- Nepřátelské vůči západnímu světu a jeho hodnotám.

PP: Ruský režim. Ale co běžní Rusové?

- Jsou součástí systému. Rusko funguje jinak. Na každého tam existuje šanon. A všichni to vědí. Třeba korupce: je všudypřítomná a systém to monitoruje. Putin tak může zavírat až pět procent svých nejvyšších úředníků ročně. Oni netuší, kdy jim kdo zaklepe na dveře. Platí ale jedna zásada – existuje úplně nejužší kruh kolem Putina a na ten on nesáhne nikdy. Na nikoho. Slovo drží. Když slíbil svému předchůdci Borisi Jelcinovi, že jeho rodinu nechá být, nikdo se jí pak ani nedotkl.

PP: Pro nás je ruské samoděržaví, které tam přetrvává, něco nepřijatelného. Ale části ruského obyvatelstva to třeba vyhovuje?

- Nejužší kruh kolem Putina je jako sekta. A to je pro ruskou spirituální duši strašně přitažlivé. Jsou příhody, které jsou pro nás doslova šílené. Třeba když Putin pozval na lov jelenů italského premiéra Berlusconiho a ze skoleného zvířete vyřízl nožem srdce, které mu podal v dřevěné krabičce. Berlusconi se pozvracel. Věděli, že se to stane, měli ho načteného. Stejně tak Putin věděl, že má na Angelu Merkel pustit psa, když ji chce vyvést z míry.

PP: Takže nic nedělají náhodně, vše mají promyšlené?

- Nesmíme je podceňovat. Ruská elita je zpravodajsko-bezpečnostní. Hlavní představitelé ruského státu jsou zpravodajci, kteří vyrůstali v určité sociální skupině. Ta je vychovala, ta je determinovala. Oni přijali myšlenková pravidla své skupiny. Tou hlavní je konspirace. Náhoda neexistuje. Za vším něco vidí. V kombinaci se strachem, řízenou korupcí a udavačstvím je ten systém neuvěřitelně stabilní.

PP: Opakování chaosu z 90. let nehrozí?

- Ti, co zažili rozpad SSSR, udělají všechno, aby je to nepotkalo podruhé. Dnes je vládnoucí elita úplně jiná. Kolem Jelcina byli tehdy samí intelektuálové s brejličkami. Dnes nikdo z elity nenosí brýle, protože je to u nich symbol slabosti.

PP: Zdá se, že ani rozpad Ruska, který si někteří na Západě přejí, není na pořadu dne…

- Rusové nám tohle podsouvají – prý chceme strategickou porážku Ruska, jeho rozpad na osm částí podle nějakých map.

PP: A chceme?

- Rusko má teď 4223 jaderných hlavic a přes 1500 jaderných nosičů. Asi nemáme zájem na tom, aby vzniklo dvacet malých autoritářských států s přístupem k těmto zbraním…

Legionáři, my a památník

PP: Vy jste se hodně zabýval československými legionáři. Moc pochopení jste na ruské straně nenašel…

- V historii existuje jen jedna jediná armáda, která opustila území Ruska neporažena. Jinak „kdo s mečem přišel, mečem padl“ – Poláci, Němci… Jen Čechoslováci odjeli z Vladivostoku neporaženi.

PP: Štve je to? Nebo o této historické etapě moc nevědí?

- Ale vědí. Jednou za mnou přijel do Ruska náměstek našeho ministra obrany. Jeli jsme do Samary – podle smlouvy jsme měli právo na památník stojící na kostech našich legionářů. A přijal nás zástupce ředitele kulturního odboru radnice. To je ponížení. A ještě nám vysvětlili, že už mají památník Švejkovi, tak jacípak legionáři – Češi už jsou přece ve městě přítomni prostřednictvím Švejka. V sousedním městě Pripjagi už byl památník legionářům hotov. Zaplatili jsme ho a chtěli jsme ho umístit. Jenže na tom památníku byl tento nápis: „Stavte si památníky Němcům v Lidicích.“ Je plno písniček o Češích, a také jsou dodnes místa, kde se dětem říká: „Nezlob, nebo přijde Čech!“ Nikoliv čert, ale Čech.

PP: Švejka si považují?

- Je to symbolické. Vždyť Švejkův „otec“ spisovatel Jaroslav Hašek byl rudý komunistický komisař! Ze Samary utíkal před našimi legionáři… Těmi, kteří bojovali proti bolševikům.

PP: Vy byste rád, aby si vážili spíš legionářů než Švejka?

- Jenže pro Rusy je právě Švejk představitelem českého národa.

PP: Teď už ale mají švejků plné zuby. Změnili strategii vůči nám během vašeho působení v Moskvě?

- Ano. Za celých pět let pobytu v Rusku jsem nezažil jediné pozitivní jednání na ministerstvu zahraničních věcí. Ani jedno.

PP: Ani v zákulisí? Když jste skončili oficiální část, nepoklepali vám na rameno a neřekli: víš, my musíme…

- Oni pořád hráli svou roli. Dříve se při studiích na MGIMO učili i hrát divadlo. Ministr zahraničí Lavrov píše verše. Jejich diplomacie je umění. Usmívají se, mluví klidně, ale vlastně vám nadávají.

PP: Jsou mistři svého řemesla?

- Nejsou geniální, to ne. Ale mají naučené postupy. Podívejte se na jejich reakci, když jim Ukrajinci vlétli do Kurské oblasti. Nedělají dlouho nic. Mají čas. Týden nebo měsíc… je to carská manýra. Umírají lidi, ale car pozoruje, jak systém funguje. Vždycky platí jedno: car je dobrý, bojarové jsou špatní.

Viděl jsem Volhu a pochopil jsem

PP: Pamatujete si svou první návštěvu Ruska? Nebo ještě SSSR?

- Bylo to v roce 1986. Jsme z Benešova a naším družebním městem byl Klin. Narodil se tam Čajkovskij a ten se kamarádil s Dvořákem, za kterým jezdil často do Prahy.

PP: Já jsem z Poděbrad a byla jsem v 80. letech minulého století sbírat jahody v Mitišči. Tam se vyrábějí vagony pro metro. Vzpomínám si, že mi tam strašně nechutnalo…

- Já jsem tehdy během návštěvy SSSR zhubl osm kilogramů. Dávali nám pořád nějaké kaše.

PP: Co vám ukázali? Nám Lenina v sarkofágu…

- I my jsme stáli tu strašně dlouhou frontu před mauzoleem a nesměli jsme mít ruce v kapsách. Ale co si nejvíc pamatuji, je Volha. Řeka. Mám ji v hlavě proto, že u ní začnete chápat, proč Rusové žijí v jiném časoprostoru.

PP: Stačí zkusit přejít v Moskvě na jeden zátah ulici. Jsou tak široké, že je překonáváte na etapy…

- Když jsem někam jako velvyslanec chtěl jet, trvalo mi autem dvě hodiny, než jsem vůbec opustil Moskvu. Jezdili jsme na kávu tak daleko, jako kdybychom u nás jeli do Brna. I v tomto bych hledal rozdíly mezi námi a jimi. Projevuje se to i v diplomacii. Pracují třeba s pojmem „strategická trpělivost“ – nikdy nereagují hned a přímočaře. Počkají si, nechají vás čekat, uvrhnou do nejistoty, kdy to přijde. Když čtu komentáře v západních médiích týkající se Ruska, vidím, jak mnozí netuší, co to je. Jak podceňují Putina. Nerozumějí mu.

PP: A vy?

- Respektuju Rusko a jeho vlastní cestu.

PP: Máte Rusy rád?

- Rusko mám rád. Odděluji ale režim a zemi. Však víte – když vám Rus začne říkat, že jste „bratr“, pak jste bratr na celý život. Dá vám úplně všechno.

PP: Nemusíte ani telefonovat, když jdete na neohlášenou návštěvu…

- Jenže je rozdíl, když už jsou ti vaši bratři dva nebo tři. Když se v nich začne něco probouzet. Jako diplomat jsem ale mluvil spíš s lidmi z parlamentu. Žádné skutečné přátele jsem v Rusku neměl. Na Ukrajině ano. Tam to bylo úplně jiné.

PP: Ukrajinci vám byli bližší?

- Rusové jsou díky podmínkám, ve kterých žijí, kvůli počasí, historii, kvůli všem těm prožitým bolestem, blíže Orientu. Mají i práh bolesti jinde. Je to krutější společnost a také více spjatá s přírodou, a tím pádem odolnější než my. Roli hraje také pravoslavné náboženství – v jeho pojetí jedinec nemá cenu. Duše patří Bohu a tělo carovi. Komunistická strana s touto tezí pracovala úplně stejně. Rusové čekají, že jim někdo řekne, co mají dělat, Ukrajinci nikoliv. Rusové od nepaměti trpí, Ukrajinci trpět nechtějí.

PP: V 90. letech minulého století byl velvyslancem v Rusku Luboš Dobrovský. Přijel s ambicí donutit české novináře – byli jsme tam tři nastálo – aby nevyhledávali v ruské realitě pořád něco negativního. Aby Rusy občas pochválili. Když odjížděl, museli jsme ho my mírnit v jeho negativních emocích. Nestalo se vám něco podobného?

- Stalo. Bylo by ale hrozně jednoduché celou tu misi takto zahodit. My Češi při hodnocení Ruska činíme jednu velkou chybu. Máme pocit, že vše, co dělají Rusové, dělají kvůli nám. Ale Moskva hraje světovou hru. Činí určité kroky proto, aby to viděla Čína, Indie, šíitský a sunnitský svět, USA. My jsme opravdu nic.

PP: To jste ale přece věděl, když jste tam jel.

- Víte, já jsem pořád měl jakousi jinou představu. Vždyť jsme spolu obchodovali… Každý rok k nám přijelo půl milionu turistů. Živili část Prahy a dalších měst…

PP: Tak jak to, že jsme „nic“?

- Protože my jsme drobní představitelé liberálního individualismu. Oni sami sebe označují za národ kráčející po samostatné, specifické civilizační cestě.

PP: Nemají ale pravdu?

- Mají. My jsme zaměřeni na osobní svobodu jedince. To je pro nás nejvíc. V Rusku jsem se naučil, že to nemusí platit pro každého, a respektuji to. My vnímáme stát jako HDP na hlavu. To je pro nás nejdůležitější ukazatel. Podle toho měříme i Rusko a utěšujeme se, že určitě vykrvácí. Měříme vše podle vyspělosti ekonomiky. To je ale absolutní nepochopení Ruska. Pracují s úplně jinými kategoriemi. Na prvních třech místech v žebříčcích popularity jsou vždy armáda, zpravodajské služby a prezident. Tohle v Evropě nikde nenajdete.

PP: … prezidentova administrativa je takový ústřední výbor strany…

- … a vláda je jen služební orgán, který naplňuje určené cíle. Přesně jako za SSSR. V administrativě mají různí lidé na starosti různé země.

PP: Nás opečovává kdo?

- Českou republiku Alexej Gromov – patří do skupiny „česká mafie“. Jde o diplomaty, kteří pracovali v administrativě Borise Jelcina a předtím sloužili v České republice nebo na Slovensku. Mají nás dokonale zpracované. Od dětství jezdili do Prahy nebo do Bratislavy. Vyrůstali s českou elitou. Naučili se sbírat si na všechny informace, zaznamenávat si je a uchovávat. Dokonale umějí odhadovat charaktery lidí. Tuší, kdo ze sledovaných Čechů vyroste, a kdo ne, kdo je na holky, kdo na kluky. Mají obvykle vystudovanou Moskevskou státní univerzitu mezinárodních vztahů, slavné MGIMO, a diplomatickou akademii.

PP: Rozumějí nám lépe než my jim?

- Ano. Oni na nás pracují strašně dlouho.

Gerasimovova doktrína permanentní války

PP: Je náš hodnotový systém skutečně univerzální? Není pošetilé chtít na Rusku, aby bylo jako my?

- Tuto chybu ale děláme nejen vůči Rusku, ale i vůči Indii, Číně… Naše cesta je pro nás ta správná a jejím vrcholem je svoboda jednotlivce. My si představujeme, že všichni ostatní jdou stejnou cestou, jen jsou kousek za námi. Jenže filozofie, kterou prosazuje nejen Rusko, je založena na multipolárním světě, který bude rozdělen do regionů s vévodícími hegemony. O nás mluví jako o zlaté miliardě. Jsme pro ně bohatá, dekadentní menšina. Kromě euroatlantického světa k nám patří třeba Austrálie, Jižní Korea, Japonsko, Izrael. Proti nám stojí zbývajících sedm miliard. V této skupině Rusko reprezentuje pravoslavnou část světa.

PP: Takže jsme se všichni v 90. letech minulého století spletli, když jsme je chtěli dostat mezi „slušné“, demokratické státy? Nabádali jsme je, ať dodržují lidská práva, radili jsme jim, nabízeli pomoc… Ale oni si šli svou cestou a jen se přetvařovali?

- Sekli jsme se. I já jsem věřil tomu, že období Borise Jelcina je zrodem demokracie v Rusku. Ale pro ně to byl největší chaos v historii. Nejhorší doba. My jsme doufali v koncepci společného evropského domu. Putin dodnes vypráví, že řešil s Clintonem, jak Rusko vstoupí do NATO…

PP: A nebyla to ta správná cesta?

- Jenže to by Rusko nesmělo někam vstoupit a hned začít naplňovat svou vlastní, imperiální vizi. Mají v sobě imperiální pud zakódovaný a bojím se, že nejsou schopni s tím něco udělat. Víte, co je Gerasimovova doktrína? Vyhlášení permanentního konfliktu vojenskými i nevojenskými prostředky. Pro ně skončila období války a míru. Jsou v permanentní válce a my jsme teď zjistili, že jsou ve válce i s námi. My si na to teprve zvykáme, oni už mají zpracovaný plán – říkají tomu Horizont 2040. Mění jadernou doktrínu, počítají se „sibiřizací“ Ruska. Víte snad, že dobytí Moskvy neznamená poražení SSSR, dnes Ruska. Mají celou Sibiř a už Stalin věděl, že vše důležité musí odsunout tam.

Hledá se bod nula

PP: Pokud bude stále u moci Vladimir Putin, dokážeme s ním zase jednat?

- Budeme muset najít nějaký bod nula. A od něj se odrazit.

PP: Co by to mělo být, ten bod nula?

- Třeba nějaká dějinná událost, kterou vidíme stejně. Dnes nic takového nemáme. Rusko ani nerespektuje právo volby svých sousedů. Ukrajina podle nich nemá právo volby, protože to je ruská nárazníková zóna a my jsme do ní vlezli, a tak vyprovokovali válku.

PP: Obstál jste v ruské misi, tak těžké, specifické a náročné?

- Musel jsem se hodně naučit. Vůči sobě jsem obstál. Ale obstál jsem?

PP: Tak jinak. Měl jste při jednáních vždy pocit, že jste důstojný soupeř absolventům velké ruské diplomatické školy?

- Myslel jsem si, že jsem na ruskou misi dobře připraven. Přesto mi v Rusku chvíli trvalo, než jsem se naučil tím důstojným partnerem být. Popíšu vám jednání s mým ruským protějškem, ředitelem 3. teritoriálního odboru Olegem Ťapkinem. Diplomat, specialista na Rakousko a německy mluvící země, i Visegrádskou čtyřku. Hlavní pro něj byli Němci a Poláci, my jsme takový přívažek.

PP: Dávali vám to najevo? Když jsem předložil jakýkoliv návrh za naši stranu, nikdy ho nerespektovali. Nikdy. Protože se stále řídí Brežněvovou doktrínou omezené svrchovanosti některých států. Oni jsou velcí a přece vědí nejlíp, co je pro nás dobré… Jejich zpravodajsko-bezpečnostní elita má státy rozdělené podle několika kategorií. Například: máte jadernou bombu? A kolik? A máte nosiče? Země, vzduch, voda? Máte schopnou armádu a dokážete ubránit sami sebe jako stát? A máte vůli? Protože vůle je víc než kapacita. Máte dostatečný bezpečnostní vlivový aparát? Kontrolujete mezinárodní organizace? Ne. Takže nic.

Diplomacie na cestě k výtahu

PP: Jaké tedy bylo jednání s panem Ťapkinem?

- Přišel jsem k němu nahoru, sedl jsem si a Ťapkin řekl: „Nazdar Víťo! Jak se máš?“ Já na to: „Olegu, dobře. Tak jsem slyšel, že jsi měl infarkt.“ On: „No jo, no, to víš, Němci, Poláci, ještě vy… samý starosti. A ty?“ Já na to: „Taky mám s tlakem potíže…“ To byla pravda. Mě ta situace opravdu huntovala. Zdravotně jsem na tom byl hodně špatně. Tak jsme si tak stěžovali na zdraví a žvatlali, až řekl: „Tak začneme.“ Najednou tam seděl někdo úplně jiný. Profesionál. Pak nastala část, která se koná na takzvaném místě sdělování. Jednání skončí a on řekne: „Pojď, já tě doprovodím k výtahu.“ Jdete a on povídá: „Na rovinu ti řeknu, vztahy se horší. Míříme do slepé uličky. Řekni doma, zda to opravdu tak chcete…“ Já odpovím: „Ale co vaše ambasáda v Praze? Ta štve úplně všechny…“ Pak odcházím. Oba víme, že my, diplomati jsme ti, kteří udržují poslední komunikační kanály. Aby se předešlo obrovským nedorozuměním.

PP: Přesto jste byl z Moskvy povolán domů…

- Moje stažení bylo gesto. Do letošního června jsem zůstal velvyslancem. Ale už jsem úřadoval z Prahy.

PP: Mají taková gesta smysl? Všimne si jich Rusko vůbec?

- S Rusem se musíme prát, abychom ho zastavili. Musíme mu přidělávat starosti, ale ne kopáním do kotníku…

PP: Tak čím?

- Třeba zákazem pohybu ruských diplomatů po EU.

PP: Nehrozí, že Moskvu naštveme moc?

- Ne. Jestli by opravdu Rusy něco naštvalo, pak jsou to zbrojní iniciativy jako ta naše muniční. To je opravdu nakrklo a oni o nás začali mluvit jinak. Neřeknou, že ukrajinská armáda českými vampiry zabila… ale že české vampiry zabíjely (český salvový raketomet RM-70 Vampire na podvozku Tatra 815, pozn. red.). A já vím, že Rusko nám tohle bude chtít vrátit a pomstít se nám.