(pilotní vydání, další bude následovat až v srpnu)

Na okraj týdne 24.6-1.7.2000

* Podezření se stalo jistotou - deník Právo "kope" za neprůhlednou finanční a hospodářskou skupinu lidí, kterou komentátor týdeníku EURO Pavel Páral nazval "hoši z IPB". Titulky na prvních stranách Práva tento týden byly nepřehlédnutelné: strategický partner ČSOB je prý podezřelý, zavedení nucené správy v IPB "provázely nejasné okolnosti." Na rozdíl od titulků, text zpráv již není tak předpojatý - naštěstí. Nicméně tímto způsobem se čtenář Práva dostává do situace televizního diváka někde v pohraničí před rokem 1989. Ten se během jedné večerní hodiny setkal se stejnými obrazovými záběry událostí ze světa, nicméně jejich interpretace na ČST a na rakouské ORF nebo německé ARD byly dosti rozdílné...

* To, že vlastník média jej zneužívá ve svůj vlastní prospěch, není u nás nic neobvyklého a co hůře, bere se to jako normální a legitimní věc. V této souvislosti je možné připomenout známý výrok Vladimíra Mlynáře o tom, že soukromé médium si prý může publikovat, co chce. Doufám, že to pan poslanec tak doslova nemyslel, protože pak by někdejší Stehlíkův deník Práce byl standardním produktem svobodné demokratické společnosti, zatímco podle mého názoru to byla ostuda naší mediální scény. Minulý týden mne zaujal pořad TV NOVA Občanské judo, jenž líčil zamotanou historii nábřežního bytu Jiřího Krampola, který jeho rozvedená manželka - údajně ilegálně - směnila s ředitelem Národní galerie Milanem Knížákem. Vyústění bulvárně laděné reportáže ukazující známé osobnosti v nedbalkách bylo jednoznačné - Milan Knížák prý káže morálku a sám jedná sobecky a protizákonně. Tomu, kdo zná historii prohrané bitvy Marty Železné s Národní galerií ve věci prodejny v Kinském paláci, je všechno jasné. Když vy do nás, tak my do vás také, pane Knížáku. Co mě však dost překvapilo, byl fakt, že tohle téma na objednávku se objevilo nikoli v cyklu Na vlastní oči, který je svoji bulvárností proslulý, ale v pořadu, který až dosud plnil veřejnou službu divákovi tak, že by se od něj ČT mohla někdy učit.

Co mne napadá před obrazovkou...

Balzámem na duši byl přenos sokolského sletu v sobotu 1.7. odpoledne. Vždyť jaké blaho vidět na obrazovce normální lidi s radostí ze života ochotné se podílet na něčem společném. Pod vlivem televize by člověk už málem podlehl dojmu, že tato společnost se skládá jen z hádajících se politiků, zkorumpovaných úředníků, nadávajících občanů, sobeckých individualistů ochotných za peníze učinit cokoli, to vše okořeněné vousatými intelektuálskými karateli, kteří neznajíce život za hranicemi svých hospod a kaváren své subjektivní soudy prosazují jako celospolečenskou normu.

V souvislosti se sletem mne napadla úvaha o pochodování. Když pan Čáslavský ukazuje na ČT staré filmové dokumenty z veřejných shromáždění na začátku století, je na nich vidět, jak se lidé snaží srovnávat svůj krok. Ať už jsou to sokolové nebo baráčníci či hasiči, ale i neorganizovaný dav v průvodu, ti všichni se snaží jít jednotným krokem. Druhá polovina dvacátého století, zřejmě po zkušenostech s vojenskými parádemarši, kladný přístup k pochodování změnila.

Na sletu bylo sympatické právě to, že člověk věděl, že nikdo nikoho do ničeho nenutil, že i to pochodování bylo dobrovolné, a když se někdo rozhodl jít svým vlastním krokem, svět se kvůli tomu nezbořil.

Na sletových přenosech mne pak zaujalo ještě obcházení po špičkách kolem slova "spartakiáda". A přitom nejen autoři četných skladeb, ale zřejmě i mnozí cvičenci staré gardy si řadu spartakiád prožili a užili. Nikdy jsem nepochopil, proč se těmhle přátelům pohybu a společných cvičení rozesetých v bývalých sokolovnách po celé republice ty spartakiády stále tolik vyčítají. Ano, režim je zneužíval pro svoji propagandu. Ale ti lidé chtěli cvičit a jednou za pět let se podívat do Prahy. Slety nebyly, byly tu spartakiády, využili tedy spartakiády. Ti lidé měli potřebu cosi pozitivního dělat a nebyla jejich vina, že to nemohli dělat jinde, než v rámci státem schválených organizací.

Televize, která je, aby byla, až něco bude?

Televize s novým logem TV 3 je v éteru už více než měsíc (zahájení 25.5.) a zatímco koncem května se mohli novináři přetrhnout s otázkami, co si kdo o nové televizi myslí, dnes po TV3 pes neštěkne.

A přitom by tady bylo o čem psát, a netýkalo by se to jenom programu. Ten je víceméně standardní, odpovídající kapacitním i lidským možnostem nízkorozpočtové regionální televize. Nová vize televize to sice není, ale u diváků by mohla TV3 zabodovat pestrostí místního zpravodajství a sympaticky vypadající relací ekonomického zpravodajství, která se snaží jít nad rámec nudných ekonomických informací ČT.

Nicméně i kdyby byl program sebevíc přitažlivý, nebude-li k mání v dostatečném počtu antén a kabelových přípojek, nikdy nedosáhne masové sledovanosti, což se samozřejmě musí projevit v cenách prodávaného reklamního času.

Takže jako analytika médií mne pochopitelně zajímá, jak si investoři TV3 představují návratnost svých investic. A tady je jeden velký otazník. Všimněme si pozorně licence (www.rrtv.cz/licencni_rizeni/lr002.htm). TV3 vysílá jen v Hradci Králové a v Praze na základě licence pro terestrické vysílání udělené fyzické osobě Martinu Kindernayovi, dále pak vysílá jako TV3/Galaxie přes satelit na základě registrace pro satelitní vysílání, což jí umožňuje zásobovat celostátně kabelové systémy. Ta licence pro terestrické vysílání vyprší 9.9.2001, tj. za rok a něco. A moje otázka zní: Kdo a proč je ochoten investovat stamilióny korun do něčeho, co závisí na jedné fyzické osobě a je to jisté jen na 18 měsíců?

Na otázku, kdo je investorem, získal Jaroslav Plesl z týdeníku Euro (č.24) od ředitele Jana Obrmana odpověď: "Jsou věci, na kterých jsme se shodli, že je nebudeme přehnaně ventilovat. Když říkám přehnaně, tak myslím, že vůbec. Můžu vám říct, že největším, ale nikoli majoritním akcionářem je Peter Gerwe, což je relativně transparentní osoba. Druhý velký akcionář je Argus Capital. Potom jsou tam dva další větší akcionáři. Jeden z nich je držitel licence Martin Kindernay. Další jsem já jako generální ředitel a pak je tam skupina akcionářů, kterých je asi šestnáct. Ti mají dohromady podíl okolo jedenácti procent." (www.euro.cz)

Takže vedle TV Nova (neprůhledný MEF Holding), Prima TV (Domeana, dnes rovněž ve vlastnictví MEF Holdingu) tu máme třetí komerční a celostátní televizi, o níž nevíme, kdo ji má vlastně pod kontrolou. Lecos napovědělo slavnostní zahájení TV3 ve Kbelích a její personální obsazení. Karel Schwarzenberg byl na večerním routu nepřehlédnutelný, jakož i vazby programové ředitelky Dany Bérové na skupinu Dřevíč a spol. Navíc 22. června ČTK oznámila, že představenstvo a.s. TV3 opustil Zdeněk Bakala z Patria Finance. (Jen tak mimochodem - akciovku TV3 nelze v obchodním rejstříku najít, možná se jedná o Českou mediální společnost a.s., což by svědčilo o tom, že se tu - podobě jako u TV NOVA - směšuje název televizního programu se společnostmi, které je provozují.)

Ale vraťme se k naší otázce, kdo a proč a s jakým záměrem tady investoval. Mohu posloužit jenom hypotézou vycházející z teze, že TV3 je televizí, která tady je, aby byla, až něco bude. Co by to mělo být? Nevím, a TVR slovy Jana Obrmana nechce věci "přehnaně ventilovat."

Do tohoto míchání karet může zasahovat ze své zákonné pravomoci také regulační orgán Rada ČR pro R a TV vysílání. Pro sedm z jejích třinácti členů byla schůze Rady v úterý 27.června schůzí poslední, neboť 9.července vyprší jejich šestiletý mandát. Tři z nich, předseda Josef Josefík, bývalý předseda Bohuslav Hanuš a Oldřich Tomek, už nemohou být znovu zvoleni.

Současná 26. schůze Poslanecké sněmovny má jako 106. bod své schůze (viz www.psp.cz) návrh na volbu členů Rady ČR pro R a TV vysílání. Jména některých kandidátů - vedle bývalých členů rady s možností znovuzvolení je mezi nimi mj. Jana Bobošíková - uvedl týdeník Media a Marketing (www.mam.cz) minulý týden.

Bude zajímavé sledovat, jak o nich budou poslanci hlasovat. Já se dokonce domnívám, že tato volba může ovlivnit budoucnost naší televizní scény významněji než nedávná volba Rady ČT, kolem které se nedávno tolik diskutovalo.

…Nesčetná malá i velká rozhodnutí, která jsou při práci v médiích vždy nezbytná, ukazují jeden, pro někoho možná dost překvapující, fakt: navzdory matoucí komplikovanosti nových technických zařízení se všechna rozhodnutí musejí přijímat na základě všeobecně známých etických principů. Ta se pohybují v rámci konfliktů moci, peněz, odpovědnosti vůči veřejnosti i vůči bližním, vynášejí tedy na povrch etické problémy, o kterých psal a které promýšlel již Seneca, otrok Epiktetos, Kant, stejně jako Hartmann a Max Scheler. Příval nových vynálezů, společenské a organizační změny v žádném případě nenabízejí únik od základních etických úvah, které následně určují všechna další rozhodnutí.

V křesťanství a jeho židovských základech byla příroda poprvé dána do rukou člověka k naplnění jeho poslání. V první Mojžíšově knize se praví: "Ploďte se a množte se a naplňte zemi. Podmaňte ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nade vším živým, co se na zemi hýbe".

Tím zmizelo tabuizování přírody a v tomto nově vznikajícím vztahu se mohly začít rozvíjet ony myšlenkové síly, které působily na proměnu přírody a světa: přírodní vědy, fyzika, technika.

Nebezpečí lidské zpupnosti a nebezpečí zničení přírody však vyžaduje vymezení jistých hranic a ty se dají stanovit opačně působícími silami, které křesťanství rovněž prosazuje: láskou k bližnímu a právy člověka. Těmi lidskými právy, ke kterým patří liberalita, svoboda názorů a ochrana osobnosti (..)