[16. 8. 2024]     Jan Petránek o Milanu Weinerovi

Svého šéfa, vedoucího zahraniční rubriky Milana Weinera, jsme si velice vážili. A měli jsme ho hodně rádi. Byl to chlap a kamarád. Byla-li radost v rubrice pracovat, pak to byla jeho velká zásluha. Podpořil každý dobrý nápad. S mnohými přicházel sám. V rádiu byl bez nadsázky zosobněním pražského jara. Komentáře, které psal a které s jeho hlasem zazněly ve vysílání, měly sílu, protože Milan toho v životě moc zakusil. O sobě však nikdy nemluvil. Mluvil logikou faktů, slovy prosycenými člověčinou. Těm se dalo věřit a taky věřilo. Večerní pořad Písničky s telefonem kolem dvaadvacáté hodiny byl jeho nápadem. Od samého začátku, během jediného týdne se stal hitem.

Začínal dobře vybranými zprávami. Už je nečetli hlasatelé, ale přímo členové naší redakce. S nadšením jsme se na tom pořadu střídali. Vysílal se živě. Telefonní rozhovory byly jak s domácími, tak se zahraničními osobnostmi. Samozřejmě že do debaty se s náramnou chutí zapojovali běžní posluchači. A padaly názory, nad nimiž se tajil dech. Dnes to je běžné v rádiu i v televizi. Tehdy to byly orgie mediální revoluce.

Organizačním fámulem rubriky byl Čestmír Suchý, Weinerův zástupce. Milan nemohl mít nikoho lepšího. Čestmír nikdy na nic nezapomněl. Nikdy ho nic nepřekvapilo. Mluvil anglicky, německy, francouzsky a italsky stejně znamenitě jako česky a ještě velmi dobře rozuměl rusky. Měl právnické vzdělání, ale jak sám říkal, nepřipustil do své mluvy „paragrafované výrazivo", na rozdíl od Dušana Ruppeldta. Jeho čeština zurčela. A pokud někdo z redakce urazil mikrofon nějakou kostrbatinou, nepromíjel to. Sice taktně, ale svědomitě. Nacházel chvilku pro svou výtku, když byl s hříšníkem sám, mezi čtyřma očima. Zcela ve Weinerově stylu. Byl to gentleman každým coulem, nesporně se smyslem pro anglický humor. Jeho samého nikdy neurazil žádný špílec, spíš ho potěšil. V každé debatě zůstával věcný. Oponentovi nanejvýš řekl: „V tom nemáš pravdu, starý ďáble." Na to oslovení měl monopol.

Krátce poté, co osud pražského jara už byl zpečetěn, jsme se ráno potkali před rozhlasem. Ještě jsme tam mohli pracovat. Šli jsme vedle sebe a já mu u vchodu do budovy dával přednost. Česťa zavrtěl hlavou, vzal mne za loket a vedl mě kousek dál po ulici. Tvářil se tak zachmuřeně, že jsem očekával krajně zlé zvěsti. Třeba že už v rozhlase řádí parta českých estébáků v režii KGB, tedy že už začaly čistky. Bylo to však horší. Čestmír vzdychl: „Milan odchází. Nevím, jak to mám lidem v rubrice říci." Strnul jsem. Pravý význam Čestmírova sdělení jsem si nechtěl připustit. Ale pak jsem slyšel sám sebe, jak říkám: „Srdce?" A můj kolega a přítel smutně přitakal. Milan Weiner měl hodně podlomené zdraví. Šedesátý osmý rok mu hodně sil ubral, ale psychicky ho velmi pozvedl, odvážím se to říci, do hvězdné výšky. Jenže sovětská okupace mu zbytek chatrného zdraví definitivně zničila, protože jeho zdraví na tuhle osudovou ránu žádnou rezervu sil už nemělo.

Kolik přátel se tehdy přicházelo rozloučit před odchodem z vlasti! Odcházeli z republiky dřív, než úplně spadla klec - pro budoucnost svých dětí, nebo aby mohli za hranicemi pokračovat v kvalifikované práci, když jim to doma bylo režimem znemožněno. (...)

(...) Karel Jezdinský se rovnou rozhodl, že zůstane v USA. Můj synovec Ivan Navara s ženou a synem také. Jejich útěk byl hodně dramatický, přes rozvodněnou řeku z Jugoslávie do Rakouska.

Náš vynikající historik, vědec světové třídy Karel Durman, autor mnoha publikací, mimo jiné skvělých knih Popely ještě žhavé a Útěk od praporů, taky zakoušel velmi nesnadnou emigraci. Byl nějakou dobu v Kanadě a pak zakotvil ve švédské Uppsale. S ním odjela jeho žena, kterou jsem dobře znal z její práce v Československém rozhlase. Jarmila Durmanová, rozená Jarůšková, byla a je Karlovi skvělou oporou, hlavně v posledních letech, kdy se do něj opřely mnohé neduhy. Sama byla dlouhou řadu roků knihovnicí Uppsalské univerzity. Osobně jí vděčím za neocenitelnou při seznamování se s internetem. Rychle mne zasvěcovala, kde mohu najít nejcennější mailové adresy, abych v orientaci neztrácel čas. A díky ní jsem dostal spoustu v Praze nedostupných publikací. Prostě mi rychle a nezištně otevřela řadu oken do světa.

Nepřestávám myslet na mnohé přátele, které jsem jejich odchodem ztratil, a říkám si smutně pravdivé verše Josefa Hory, které miluji. Nejvíc ty z Jana houslisty:

Jak kapky jsme se rozpršeli po široširém světě tom, dny doma byly bez nedělí, chléb se slzami, v lásce zlom...

V letech 1969 a 1970 jsem dostal dost nabídek ze světa na práci v emigraci. Nejvíc jsem si cenil pozvání Kalifornské univerzity v Berkeley, abych přijel do San Franciska učit dějiny Evropy. Poslal mi je profesor Louis Wasserman, dlouholetý přítel celé rodiny. Jiná nabídka přišla ze švédské Uppsaly v době, kdy tam ještě Durmanovi nebyli. Tato slavná univerzita mi rovněž nabízela práci přednášejícího nejméně na tři roky včetně domku pro mne i mou rodinu. Za všechny nabídky jsem ze srdce děkoval, ale emigrovat jsem nechtěl. S hlubokým porozuměním jsem chápal ty, kteří překračovali hranici, aby šli vstříc svobodě. Měli na to svaté právo. Ale já nemám duši pro život jinde než v Čechách. Vždy jsem chtěl poznávat svět. Ale tady jsem doma.

To jsem řekl i Milanovi Weinerovi. Jeho zdravotní stav se rychle zhoršoval. Utěšoval jsem ho: „Milane, dostaneš se z toho, jed' se léčit ven, třeba do Švýcar, to se dá přece zařídit!" Odpověděl mi: „Ty bys mohl odjet ven. Ale já už jen..." a ukázal palcem dolů.

Ještě byl u zlámaného vesla Alexandr Dubček, když jsme s Čestmírem Suchým stáli u nemocničního lůžka, na kterém Milan dodýchal. Nepřežil příliš dlouho smrt pražského jara. Bylo to na výročí „Vítězného února" 1969. Odešel jeden z největších českých novinářů. Ve stejné rovině moudrosti a chrabrosti vidím trojici mimořádných novinářských osobností: Havlíčka-Peroutku-Weinera. Všichni měli schopnost jasného myšlení i neochvějnou odvahu postavit se proti zlovůli mocných. A zůstali nezlomeni až do konce svých dní. Naše malá země není zemí malých duší.

Petránek, Jan: Na co jsem si ještě vzpomněl. Radioservis Praha 2014, str. 242-247, Kapitola dvacátá první

16. 8 .2024 (zpět Louč)

archiv