[30.7.2018]    Jak dál s Německem a EU? - závěr seriálu Německo a my

Jestliže někdo náhodou zabloudil na tuto stránku, měl by si přečíst úvod k seriálu, který nyní uzavírám. V úvodu totiž vysvětluji, co mě vedlo k sepisování textů o Německu a našich vzájemných vztazích (viz seznam pod čarou). Hlavním účelem bylo připomenout některá fakta těm, kteří jako jeden z argumentů proti našemu členství v Evropské unii vytahují německého strašáka. Podle nich současné Německo využívá EU jako nástroj k ovládnutí Evropy, a neváhají srovnávat současné Německo s Německem nacistickým, když vytvářejí paralely současného stavu s německou expanzí v druhé světové válce.

Bohužel tak činí nejen politik, který loví v kalných vodách davu slyšícího na úderné jednoduché a nepřátelsky zaměřené slogany, politik, který nemá páru o tom, jak EU vlastně funguje, když si plete Soudní dvůr EU s Evropským soudem pro lidská práva, a který v zájmu svého politického podnikatelského projektu slibuje lidem vzdušné zámky (konec „diktátu Bruselu“ a odchod z EU při zachování všech výhod volného pobytu zboží, služeb, osob a kapitálu). Bohužel s kritikou Bruselu spojenou s obrazem německé hrozby či německého nepřítele přicházejí někdy i tzv. seriózní politici, když se chtějí pochlubit svým vlastenectvím a hájením českých národních zájmů. Otázka však zní: jaký je a jaký bude zájem českého národa a státu v době krizí, změn a nejistot? Jaké jsou perspektivy naší existence v Evropě?

Moje teze zní: v zájmu českého národa a státu je naše členství v Evropské unii, a to nejen kvůli obchodu a materiálním výhodám, které nám to v současné době přináší, ale také a především z důvodů geopolitických. Členství v EU je, může být a věřím, že i nadále bude, zárukou naší bezpečnosti a prosperity v prudce měnícím se okolním světě. Naivní představy o odchodu z EU, o nezávislé existenci typu Norska nebo Švýcarska, neberou v úvahu naši polohu a rozložení sil v Evropě a specifické postavení obou zemí. Nehledě na to, že ve dvoustranných smlouvách se obě zmíněné země podřizují některým pravidlům EU, aniž mají šanci o nich spolurozhodovat, což nyní v Británii někdejší zastánci brexitu dodatečně zjišťují. Kromě toho jedním z důvodů, proč bychom měli v EU být a aktivně participovat na celoevropské spolupráci, je existence našeho silného souseda Německa. Proč? Pokusím se to vysvětlit.

x x x

Závěr minulého století a tisíciletí zamíchal evropskými kartami; politicky i geopoliticky. Politicky tím, že někdejší blok zemí střední a východní Evropy se zbavil jha sovětské nadvlády a nesvobodných politických režimů jedné strany. Geopoliticky tím, že se překreslila mapa Evropy. Německo se spojilo, Československo se rozdělilo, Jugoslávie se v krvavé lázni rozdrobila na etnické státy, Sovětský svaz zanikl, zbylo Rusko tesknící po někdejší velmocenské slávě.

Statistická data mluví jasnou řečí. Dřívější poměr patnáct milionů obyvatel ČSSR versus šedesát tři milionů obyvatel NSR se po roce 1993 změnil na deset milionů obyvatel ČR versus osmdesát dva milionů obyvatel SRN. Někdejší čtvrtina se změnila na osminu. Německo posílilo, Česko oslabilo. Nerovnost mezi dvěma sousedy Německem a Českem se zvětšila a bude tomu tak i kdykoli v budoucnu. Z toho je třeba vycházet.

Mají tedy pravdu ti, kteří nás straší Německem, jež svoji sílu dříve či později použije proti svým slabším sousedům? Jak je to s údajně expanzivními plány Německa na ovládnutí Evropy prostřednictvím Evropské unie a s jinými podobnými nesmysly? Ne náhodou podobným katastrofickým vizím věří většinou lidé, kteří nevytáhnou nos za humna české kotliny a pokud se vydají do ciziny, tak bez znalosti cizích jazyků a v režii cestovních kanceláří. Zahraniční politika k nim doléhá jen z titulků česky psaných médií, většinou těch internetových, jako jsou Parlamentní listy. Většinou netuší, že jejich představa o Německu, v němž údajně stále většinově dříme duch revanše za prohranou válku, což je představa po desetiletí živená propagandou bývalého režimu, je beznadějně zastaralá a nefunkční.

Poválečné Německo se stalo demokratickým státem, kterému západní vítězné mocnosti dali do vínku ústavu a politický systém, jenž byl konstruován tak, aby se nemohla opakovat situace z minulosti, při níž obyvatelé rozmanitého Německa byli s pomocí centrálního řízení státu seřazeni do jednoho šiku a ovládáni z jednoho silného mocenského centra. Do ústavy byl vložen federalistický princip organizování státu. V duchu historických tradic z 19. století spolkovou republiku vytvořilo deset, po sjednocení šestnáct spolkových zemí, z nichž tři (Severní Porýní-Vestfálsko, Bavorsko, Bádensko-Württembersko) mají více obyvatel než celá Česká republika.

Podle německého základního zákona mají spolkové země řadu pravomocí, zvláště co se týče vnitřní správy (policie, soudy, místní hospodářství, kultura, školství apod.). Federalistický princip, který je uplatňován všude, kde základní zákon výslovně nevyhrazuje kompetence pro spolkovou vládu, nutí politiky k vyjednávání, ke kompromisům, k uzavírání konsensuálních státních smluv mezi spolkovými zeměmi, což je svým způsobem škola demokracie. Rovněž volební systém, který kombinuje prvky poměrného a většinového systému, a při němž volič odevzdává dva hlasy, první jmenovitému kandidátovi a druhý politické straně, posiluje vztah občana k reprezentativní demokracii.

Není pochyb o tom, že v průběhu několika generací principy a hodnoty politické demokracie pronikly pod kůži německého obyvatelstva, zvláště v té západní části, a staly se součástí zdejší politické kultury. (Jednou z prvních zkoušek mladé demokracie, v níž německá společnost obstála, byla aféra Spiegel v roce 1962). Odsouzení nacistické minulosti a vyrovnání se s ní bylo důkladné. Nikdo si v poválečných generacích netroufl zlo Hitlerovy třetí říše relativizovat, popíračům holocaustu dodnes hrozí tresty. Naopak, v 60. letech generace synů se spontánně opřela do generace otců za to, že se nechali Hitlerem zmanipulovat, že o některých věcech mlčeli, i za to, že některé exponenty nacistického režimu po válce ponechali ve státní správě. Ještě v roce 2011 musela vláda odpovídat poslancům strany Die Linke na otázky, jakým způsobem byla provedena denacifikace v Německu. Rozsáhlá zpráva o tomto historickém procesu včetně uvedení členství v NSDAP u všech ministrů od roku 1949 je k dispozici jako sněmovní tisk 17/8134.

Nyní se však do aktivního politického života zapojuje generace vnuků, kteří se cítí být především občany německého státu se sedmdesátiletou demokratickou tradicí. Jejich pohled je obrácen spíše na Západ, do anglosaského světa, odkud přišla demokracie a prosperita, než na Východ s touhou po ztracené domovině či ztracených územích.

Pokud se zbavíme úzkého zaměření na názory minoritní skupiny obyvatel, kteří si pěstují identitu národnostní skupiny Volksgruppe zvané sudetští Němci, pak zjistíme, že nějaká Česká republika naprostou většinu Němců nezajímá. Nemůže být lepší příklad tohoto nezájmu, než vybudování rychlostní železnice Norimberk – Erfurt – Berlín, která od letošního podzimu propojí Vídeň a Berlín v čase necelých osm hodin, zatímco Vindobonou přes Prahu to trvalo hodin jedenáct. Oni Českou republiku a její území nepotřebují. Stejně jako němečtí vydavatelé českých médií (Rheinisch-Bergische Verlagsgesellschaft, Axel Springer, Neue Passauer Presse), kteří se stáhli z Česka a přenechali většinu českých deníků českým oligarchům, když zjistili, že se tady v dohledné době vybudování všeobecně dostupného a levného vysokorychlostního internetu, který je tak nezbytný pro prosperitu digitálních médií, nedočkají.

Nedělejme si ve své sebestřednosti iluze, že průměrný Němec vstávaje lehaje, myslí na nějaké Česko, které chce ovládnout. Průměrný Němec má dnes dost jiných zájmů a dost svých vlastních nezáviděníhodných starostí, se kterými se musí potýkat, migranti a úpadek tradičních stran na předním místě. Německá domácí politika prochází krizovým vývojem, při němž musíme doufat, že demokratické mechanismy naoktrojované Německu po roce 1945 budou fungovat. Zatím fungují. Mám na mysli, jakým způsobem politická scéna reaguje na růst protievropských nacionalistických nálad v Německu, jež stojí za úspěchem nové pravicově populistické strany Alternativa pro Německo AfD. Hesla AfD: „naše Německo, naše vlast, naše budoucnost“, připomínají nejen Trumpovo heslo „America First“, ale také vzbuzují nepříjemné asociace s heslem „Deutschland über alles“, které se naštěstí natolik zdiskreditovalo, že je nepoužitelné.

Při posledních spolkových volbách se AfD na území bývalé NDR stala druhou nejsilnější stranou (21,9%), hned po CDU. Ve starých spolkových zemích však získala „jen“ 10,7 procent, takže celostátní síla této strany kolísá mezi 13-15 procenty. Příchod AfD a její ohlas ve veřejnosti by měl být pro nás signálem, že atmosféra a nálada v Německu se mění.

Pro současnou generaci vnuků je válka vzdálenou minulostí a nelze se jí divit, že už ji unavuje být stále obtížena pocitem viny za zločiny svých dědů, neustále se někomu omlouvat, pokorně snášet protiněmecké stereotypy se svastikami, a při vědomí minulých hříchů být připravena pomáhat kdykoli a komukoli. Zatímco dřív politická korektnost zabraňovala zdůrazňovat utrpení německých civilních obyvatel na konci války, aniž by dotyčný nebyl nahlížen jako někdo, kdo odmítá nést vinu a spravedlivý trest, dnes už to není problém, což se promítá třeba do nového vzpomínání na bombardování Drážďan nebo do vzpomínek na útěk a odsun německého obyvatelstva z Východu.

Německá vláda na tyto nálady nemůže nereagovat. Výsledkem je snaha svést některé radikální nálady a pokusy vyvolávat emoce do nekonfliktních a přijatelných hranic. Příkladem může být případ předsedkyně Svazu vyhnanců Eriky Steinbachové a jejího projektu Centra proti vyhánění, který se podařilo vládě v roce 2008 svést do přijatelného řečiště ve formě nadace „Útěk, vyhnání, smíření“ a do zvláštního pracoviště v rámci Německého historického muzea. Nebo když některé spolkové země začaly vyhlašovat památné dny obětí vyhnání a chtěli se vracet k Chartě vyhnanců z roku 1950, vláda se rozhodla vyhlásit celostátní Památný den obětí útěků a vyhánění na 20. červen a spojit ho s oficiálním Světovým dnem uprchlíků OSN.

Když se v roce 2015 tento nový památný den slavil poprvé, promluvil zde Joachim Gauck, mj. první německý prezident, který navštívil Lidice, a svůj projev nechal přeložit do polštiny a do češtiny. Po dvou dalších letech, při nichž se oslavy Památného dne obětí útěků a vyhánění musely spokojit s účastí ministra vnitra, letos zde vystoupila kancléřka Angela Merkelová, která po konstatování, že „Vyhnání a útěk Němců byly přímým důsledkem druhé světové války, zahájené Německem, důsledkem nevýslovných zločinů, k nimž došlo během nacistické diktatury“ přišla s tezí, pro nás obtížně stravitelnou, že pro poválečné vyhnání Němců „neexistovalo ani morální, ani politické ospravedlnění.“

O tom, že uplatnění kolektivní viny nelze ničím ospravedlnit, a z hlediska morálky je třeba se od něj distancovat, není žádných pochyb. Ovšem ospravedlnění politických rozhodnutí je třeba hledat v kontextu doby a ve zcela konkrétní historické situaci, nikoli sub specie aeternitatis nebo z pohledu doby zcela odlišné. Proto mám problémy se s tím druhým adjektivem ztotožnit.

Angela Merkelová zde však neřekla nic nového, než co obsahovalo vládní prohlášení k vyhnancům, které 1. června 1995 v souvislosti s padesátiletým výročím konce války předložila spolkovému sněmu Kohlova vláda, a které kancléř Helmut Kohl doprovodil emotivním projevem, v němž několikrát opakované slovo „bezpráví“ mělo prominentní místo. Budiž tyto projevy ilustrací proměn Německa a jeho postojů, ke kterým došlo a dochází po sjednocení.

x x x

Tím se vracím ke své úvodní tezi, podle níž hlavním důvodem, proč zůstávat v Evropské unii a aktivně spolupracovat na jejích reformách, které by z ní udělaly méně byrokratickou a efektivnější instituci, je právě náš soused Německo. Připomeňme si, že jedním z argumentů, kterým Helmut Kohl v roce 1990 přesvědčil velmoci, aby nebránily sjednocení Německa, byl jeho projekt evropské integrace a spolupráce, při níž Německo bude hrát významnou, nikoli však rozhodující roli. Německo se zavázalo, že upřednostní zájmy integrující se mírové Evropy před zájmy Německa, a jako důkaz, že to myslí vážně, se kvůli politickému projektu jednotné měny eura vzdalo své silné německé marky. Na jedné straně se Německu vyčítá, že je až příliš silné, a že v tandemu s Francií EU ovládá. Na straně druhé je kritizováno za to, že vzhledem ke své síle není dostatečným vůdcem při hájení evropských zájmů. Němečtí politici to v EU tedy nemají lehké. Vždy budou na ráně, ať udělají cokoli.

Zatím se v Německu nevyskytla žádná vláda, která by nedeklarovala své proevropské zaměření. Ovšem svět se mění. Růst politického populismu jako reakce na krizové jevy současného světa, který v Británii vyústil v brexit, a v USA přivedl do prezidentského úřadu Donalda Trumpa, nevylučuje, že by také v Německu mohly postupně po americkém vzoru převážit nálady „Germany First.“

V případě Německa jsem sice optimista, protože si myslím, že zdejší mechanismy politické demokracie budou schopny zvládnout problémy, do kterých se Německo dostalo. Stačí sledovat postupné změny postojů k migraci u vládnoucích politických stran, které se následně promítají do legislativních změn, jimiž vláda se snaží brát vítr z plachet AfD. Nikdy však neříkej nikdy. Nikdy se nedá vyloučit situace, při níž nějaká závažná domácí krize či dramatická událost na světové scéně (příklady z minulosti: teroristický útok 11. září, islamistické popravování rukojmí na internetu, řecká krize, brexit, zvolení Trumpa) nezapůsobí natolik, že postupně změní nálady německých občanů, posílí u našeho souseda izolacionismus a probudí v myslích části jeho obyvatel již zapomenutý velkoněmecký nacionalismus.

Pak jedinou naší obranou proti silnému Německu, které by chtělo zapomenout na své závazky vůči Evropě, může a musí být členství v kolektivu států, které tvoří zbytek Evropy, a jehož pravidla ukládají těm velkým, aby se k těm malým chovali slušně. Nedokážu si představit, že by Česko existovalo bez spojeneckého zakotvení do EU, neboť geopolitika je neúprosná a bez EU by se český stát ocitl stejně jako vícekrát v minulosti bezbranný v mlýnici mocenských zájmů.

x x x

Často se cituje Bismarckův výrok o tom, že ten, kdo ovládá Čechy, je pánem Evropy. Problém je v tom, že Bismarck nikdy nic podobného nevyslovil, lépe řečeno, takový citát se u něj nepodařilo dohledat. T. G. Masaryk ho však několikrát použil, například v knihách Nová Evropa a Světová revoluce. Zvláště v textu knihy Nová Evropa, započaté v roce 1917 a vydané v angličtině na podzim 1918, se nelze ubránit pocitu, že šlo o citaci účelovou, zdůrazňující význam budoucího československého státu pro Evropu. Doslova: „Čechy se Slovenskem překážejí plánu Berlín-Bagdad: nejkratší cesta z Berlína do Cařihradu, do Soluně a do Terstu jde přes Prahu anebo přes Bohumín (z Vratislavě); také do Vídně a Budapešti z Berlína je nejkratší spojení přes Prahu nebo Bohumín – Čechy a Slovensko překážejí Prusku v přímém, nejkratším spojení s Rakouskem a Maďary. (MASARYK, Tomáš Garrigue. Nová Evropa [online]. V MKP 1. vyd. Praha: Městská knihovna v Praze, 2014. Str. 95. Dostupné z http://web2.mlp.cz/koweb/00/03/99/99/13/nova_evropa.pdf

Letmý pohled na heslo Bismarck v Ottově slovníku naučném nám však sdělí cosi jiného. Podle zdejší rozsáhlé statě o železném kancléři jeho politika nesměřovala k ovládnutí Česka jako součásti rakousko-uherské monarchie. Uvádějí se zde slova, která o Čechách Bismarck krátce po uzavření rakousko-německé smlouvy roku 1879 sdělil francouzskému vyslanci Chaudordymu: „Tuto vysočinu, z které pramení všechny řeky zavlažující severní Německo, tento rozsáhlý opevněný tábor, jejž sám Bůh zbudoval uprostřed evropské matky země: Čechy abychom nechali Rusku? Toť by znamenalo věčné porobení Německa. A my Němci abychom si je vzali? Toť by znamenalo pro nás Němce nemilosrdnou, nesmiřitelnou válku s Ruskem."

Nejsem historik, a proto přenechávám výklad a zasazení Bismarckových slov do kontextu tehdejší velmocenské politiky a německých a rakouských vztahů odborníkům. Při jejich čtení mne však napadla otázka: Jaký je dnes, v době moderních komunikací, v době dopravních prostředků a zbraní snadno překračujících hranice, v době, kdy hraniční hory již nejsou zárukou ochrany „Bohem zbudovaného“ „opevněného tábora“ české kotliny, jaký je její geopolitický význam v Evropě? Zmenšil se? Úplně zmizel? Stala se z Česka nezajímavá evropská provincie? Komu může záležet na tom, aby ji ovládl, případně aby tady získal politický vliv? A také: Kdo by nejvíce vydělal na vystoupení České republiky z EU, případně na oslabení našich vztahů k unii? Ať počítám, jak počítám, tak se mi na prvním místě neustále objevuje Rusko.

Není pochyb o tom, že Evropská unie by náš odchod v pohodě přežila, ekonomicky i politicky by ji to příliš neoslabilo. Totéž platí pro Německo, které by zřejmě i nadále využívalo výhodu geografické blízkosti pro rozvoj vzájemných vztahů. Ty by však měly poněkud jiný charakter, postavené na dvoustranných dohodách silnějšího se slabším, bez záruk a pravidel stanovených unijními předpisy.

V případě, že bychom opustili Evropskou unii, bylo by to Rusko, které by z naší slabosti mohlo nejvíce vytěžit, zvláště kdyby se mu podařilo vytvořit při využití slavjanofilských nálad mocenské předpolí, ať už z vlastních lidí nebo z našich spoluobčanů zklamaných kapitalismem a svobodou, jejíž tíhu a odpovědnost nebyli schopni unést.

Při odpovědi na otázku, zda takové řešení je v zájmu českého státu a národa, by všichni, kteří brojí proti Evropské unii jako takové, ať už tak činí z neznalosti a neinformovanosti (občan krmený médii báchorkami o zakřivených banánech a balených koblihách), nebo z politické vypočítavosti (Okamura) či akademické ješitnosti (Klaus), by měli tuto variantu vzít v úvahu.

x x x

Můj generační současník, spisovatel Jaroslav Čejka, který měl tu smůlu, že se nechal v březnu 1989 přemluvit k perestrojkové angažovanosti v aparátu KSČ, už v roce 1991 v knize „Aparát – soumrak polobohů“ popsal, jak jeho nadřízený tajemník ÚV KSČ Jan Fojtík po návratu z porady v Berlíně konané v září 1989 mu vyprávěl, co řekl mezi čtyřma očima tajemníkovi ÚV KSSS Vadimu Medvedědovi:
„Co po nás vlastně chcete? Chcete nás hodit přes palubu? Jestli je to tak, tak nám to řekněte rovnou. My jsme byli vždycky na někom závislí, naše suverenita je relativní pojem. Tři sta let jsme patřili pod Habsburky, dvacet let jsme byli závislí na Anglii a Francii, a když nás naši slavní západní spojenci nechali ve štychu, zabrali nás Němci. teď jsme byli čtyřicet let závislí na vás, a ale jestli se nás chcete zbavit, stačí říct. Ale vemte na vědomí, že pak vezmeme svatováclavskou korunu a půjdeme s ní za západními Němci…“ (Čejka, Jaroslav: „Aparát – soumrak polobohů“. Praha 1991, str. 140. Tuto scénu Čejka převyprávěl i ve svém autobiografickém románu „Most přes řeku zapomnění“ 2015).

Dokážu si představit, jak po přečtení předchozího odstavce řada čtenářů začne souhlasně pokyvovat hlavami. Jenomže dá se naše prozápadní orientace, pro kterou jsme se po listopadu 1989 rozhodli, redukovat na česko-německé vztahy, navíc líčené v pokřiveném zrcadle národovecké protiněmecké propagandy, pramenící z obav a uměle vyvolávaného strachu? Tenhle zjednodušený pohled, jehož kořeny sahají do hloubi 19. století, jenom zastírá realitu současného globalizovaného světa 21. století, v němž Česká republika zaujímá postavení středně velké, dnes díky naší politické reprezentaci svým významem spíše malé evropské země, žijící ve společenství dalších evropských států, které se po ničivých válečných konfliktech minulého století rozhodly spolupracovat a přes sedmdesát let žijí v míru.

Svatováclavskou korunu nám nikdo nebere. Odešli jsme nikoli za západními Němci, ale do Evropy. Omezení suverenity, které jsme dobrovolně přijali při vstupu do EU, platí jak pro malé, tak pro velké země, tedy i pro Německo. Někdo může namítnout, že ve společenství EU jsou si všechny členské státy rovné, ale některé jsou rovnější. Připouštím, že Unie v minulých letech zažila i takové situace, kdy se velkým promíjelo to, za co byli malí trestáni, mám na mysli například dočasné porušení Paktu stability ze strany Francie a Německa. Tlak těch malých však zapůsobil natolik, že se Pakt zpřísnil a hříšníci byli donuceni k nápravě.

Je jasné, že síla velkého se nemůže rovnat síle malého. Náš vztah k Německu je a bude vždy poznamenán nerovností. Naštěstí tento vztah je dnes podmnožinou významnějšího a důležitějšího vztahu České republiky k Evropské unii. Právě zde se při hájení vlastních zájmů dají uzavírat aliance, kterým se v případě kvalifikované většiny musí podřídit i ti velcí, včetně Německa.

Když jsem prováděl rešerše pro tento cyklus, narazil jsem na komentář Zdeňka Mlynáře (kdyby mladší generace nevěděla, o koho jde, přidávám odkaz na Wikipedii), napsaný v září 1995, tedy po únorovém projevu prezidenta Václava Havla k česko-německým vztahům v Karolinu a v době intenzivní výměny názorů k přípravě česko-německé deklarace.

Mlynář v něm kritizuje českou zahraniční politiku ve vztahu k Německu, o níž napsal: “V představě vlastní slabosti a německé síly v EU i NATO má naše vládní politika sklon spíše k hysterii než k historii.“ Zaujalo mne, jak ještě před tím, než se Česká republika dostala do NATO a stala se členským státem Evropské unie, Mlynář definoval naši situaci ve vztahu ke sjednocenému Německu, včetně navržených východisek:

„Bylo by ale lepší podívat se bez paniky a hysterie, zda je právě z hlediska integrace a bezpečnosti celé Evropy česká pozice opravdu tak beznadějná a německá tak všemohoucí. V evropské integraci nejde totiž jenom o to, zda Německo usoudí, že ČR už má předpoklady vstupu do Evropské unie. Jde také o to, zda celá Evropa bude souhlasit, aby v ní Německo hrálo vedoucí roli bez ohledu na jeho politické chování.

V evropských souvislostech není tedy česká pozice vůči Německu tak beznadějná, jak si to naši dnešní vládci myslí. Můžeme však mít spojence, jen když se budeme chovat jako aktivní spolutvůrci jednotné Evropy, a ne jako izolovaní trhovci, usilující o "malou domů" bez ohledu na ostatní. Možné spojence máme na západě i východě, na severu i jihu Evropy. Ale dokud je přehlížíme a po některých občas i plivneme, zůstaneme v tradičně nerovných německo-českých vztazích izolováni se všemi důsledky.“

Citátem, jehož obsah je i dnes po třiadvaceti letech aktuální, končím seriál textů, v nichž jsem se pokusil o shrnutí některých historických faktů o Německu a o vývoji česko-německých vztahů. Nedělám si iluze, že moje předlouhé texty se stanou masovou četbou. Jsem si vědom, že se k tématu vyjadřuji z pozice publicisty novináře či blogera, tedy jako amatér a poučený laik, a že moje texty mohou být zcela právem podrobeny kritice z pera historiků či politologů či jiných profesionálů. Kromě toho poslední díl seriálu je spíše shrnutím subjektivních názorů než popisem a politologickou analýzou současných turbulentních procesů v EU a v samotném Německu.

Ale jak jsem napsal v úvodu, šlo mi o to "vyplnit informační proluky v pohledu na našeho největšího a nejbližšího souseda Německo" zvláště u těch příslušníků mladší generace, kteří se zapojují do veřejného života, a na nichž bude záležet, jak se postaví k současným změnám v Evropě i u našeho souseda. Zda se to alespoň částečně podařilo, ponechávám plně na úsudku čtenáře, který - jestliže došel až k tomuto závěru - získává můj obdiv za výdrž a svatou trpělivost.