* Když předseda vlády Miloš Zeman po zasedání předsednictva ČSSD v sobotu 26.srpna rozdal novinářům kopie žaloby Úřadu vlády ČR na deník MF DNES ve věci zveřejnění operace Olovo, vzpomněl jsem si na motto, které mají ve své hlavičce noviny Daily News v Aspenu, stát Colorado: "If You Don't Want it Printed, Don't Let it Happen", což lze přeložit: "Nechcete-li, aby se to tisklo, tak to nedělejte" (nedopusťe, aby se to stalo).

* Požár Ostankinské věže v neděli 27.srpna, který bude mít na ruské veřejné mínění možná větší dopad než utopená jaderná ponorka. Jsem již stár, takže si vzpomínám na televizní reportáž o její stavbě. Stabilita té věže je zajištěna systémem dětské hračky Vaňka-Vstaňka, česky Vstaváček Těžiště tvoří obrovský betonový blok pod zemí, jehož váha svoji setrvačností automaticky vyrovnává výkyvy horní části půlkilometrového stožáru. Aby to fungovalo, stěny věže jsou protkány napnutými ocelovými lany, jež tvoří skelet konstrukce z předpjatého betonu. A jestli se ta lana teď roztavila v ohni???

Kromě jiného Greg Dyke řekl:

V noci ze soboty 26.8. na neděli 27.8 jsem náhodou objevil na ČT2 reprízu přímého přenosu z Děčínské kotvy v roce 1989. Když už jsem ten pořad zaregistroval, vydržel jsem až do konce před třetí hodinou. A to jenom proto, abych si zdokumentoval to, co se odehrálo v jeho závěru. Tenkrát, ještě před listopadem 1989, Michal Kocáb, když mu moderátor Jan Pokorný dal do ruky mikrofon, aby odpověděl na otázku "Já se tě zeptám, kdyby ses živil jiným povoláním než muzikou, byl bys také takový supermaximalista (jako v muzice)?" v přímém přenosu pronesl tato slova:

Tato sekvence pořadu je pro mne jedním z důkazů toho, že moc médií není něčím, co existuje samo o sobě, a že účinek mediálního sdělení je významně ovlivňován celkovým komunikačním kontextem, a tedy i způsobem, jakým sdělení vnímá jeho příjemce - publikum masové komunikace.

Dnes však tahle slova znějí nevinně až krotce a možná, kdybych ten záznam pustil svým studentům, zeptali by se mně: "No a? Co má bejt?" Dnes už se přece nikdo nepozastaví nad tím, když v tisku, rozhlase či televizi se objevují disentující, opoziční nebo i útočná prohlášení na adresu vlády a státní moci. Komunikační kontext se změnil. Změnila ho demokracie a svoboda slova.

24. srpna ve 14.10 na stanici ČRo1 Radiožurnál jsem zaslechl rozhovor s Václavem Marhoulem, kterého se ptali, co říká definitivnímu odstranění tzv. zlaté akcie ze stanov akciové společnosti AB Barrandov. Protože nemám přístup k databázi, která monitoruje i rozhlasové zpravodajství, cituji z poznámek a po paměti.

Navíc deník Právo tentýž den 24. srpna v rámci celostránkového materiálu "Mýtus o zlaté barrandovské akcii definitivně padl" publikuje rozhovor Věry Míškové s titulkem "Marhoul: Nic bych neměnil." A opět se zde Marhoul ohlíží za desetiletým vývojem, v němž nevidí chybu a pokud (zástava Barrandova za úvěr pro Třinecké železárny), tak s dovětkem: "Nejsem z toho šťastný, ale je to tím, že u nás se prostě normálně podnikat nedá."

A na otázku: Co očekávate od příštího majitele, společnosti Kodiak? Marhoul odpovídá: "Já vůbec nevím, kdo to je. Ale modlím se, aby ti lidé byli košér. Nechci být sketa, a tak jako na mě nasazovali lidé z Filmového a televizního svazu, že Barrandov přivedu ke krachu a zašantročím, já nechci jako tehdy oni už dneska řvát, jak mizerně to dopadne."

Já na Václava Marhoula nechci nasazovat psí hlavu, ta nešťastná kauza Barrandova má své kořeny už v roce 1990, kdy Čalfova vláda na popud a nátlak z Hradu a zdejších poradců (Jiří Křižan by o tom věděl více) rozhodla rozpustit k 31.12.1990 ředitelství Československého státního filmu, čímž celá struktura našeho filmového průmyslu se ocitla ve vzduchoprázdnu, což vedlo k divokému a neřízenému hospodaření se státním majetkem až do začátku privatizace filmového průmyslu, jehož průběh se tak moc nelišil od jiných privatizací.

Blíží se začátek školního roku a kdesi jsem zaslechl, že letos jsou na penálech a aktovkách či jiných školních proprietách v módě postavičky ze seriálu South Park. A také, že rodiče a jejich peněženky jsou pod tlakem potomků, kteří ty penály a aktovky chtějí mít, protože chtějí být ve škole mezi těmi, co jdou s dobou. Při této příležitosti jsem si uvědomil, že Česko zatím bylo ušetřeno šílenství, se kterým jsem se setkal ve Finsku, a které se nazývá Pokemoni, což jsou kapesní příšery Pocket Monsters.

Rodina Pokemonů je rozsáhlá a složitě strukturovaná. Každá z těch příšerek má nějaké nadpřirozené schopnosti, které jsou aplikovány na poměrně řídký děj televizního animovaného seriálu, v němž jde o to, že malí hrdinové ovládající Pokemony je nasazují do bitev s jinými Pokemony.

Zatímco seriály typu Transformátorů nebo Strážců vesmíru (nedávno skončili na Nově) mají vazbu především na prodej plastikových hraček, hlavním trumfem merchandisingu Pokemonů jsou pouhé kartičky. Takové karty, tedy jen kus potištěného papíru - pravda, někdy s hologramem - se dosti draze prodávají a rodiče mají co dělat, aby odolali naléhání svých dětí, jejichž spolužáci se mohou pochlubit lepší sbírkou Pokemonů. A aby se ten japonsko-americký animovaný seriál dobře prosadil i tam, kde televizní reklamu pro děti omezují (např. Švédsko), tak závěrečná písnička končí slovy "..musíš je všechny pochytat." (you gotta catch them all). Šikovné, že?

Tuhle jsem šel přes tržiště na Havelském náměstí, a viděl jsem u jednoho stánku viset toho nejpopulárnějšího dobrého žlutého Pokemona jako taštičku. Zatím bez zájmu. Kdo ví, třeba se už někde ten seriál dabuje? Nebo jsem ho v našem televizním vysílání přehlédl?

Také jsem zvědav, zda si na naše obrazovky najdou cestu Teletubbies, populární postavičky seriálu BBC, který se zaměřil na děti předškolního věku, a to z nejmladší kategorie kolem tří čtyř let. Je to prý jeden z nejprodávanějších pořadů BBC a názory na něj se různí. Na jedné straně je chválen, protože děj i dialogy postaviček jsou prajednoduché, z hlediska dospělého rozvláčné až nudné, což prý je lepší pro děti, než sledování akčních dobrodružství, tedy něčeho, čemu ještě nerozumějí. Na straně druhé se Teletubbies kritizují z toho důvodu, že se snaží přitáhnout k televizi děti ve věku, ve kterém by měly pozorovat spíše okolní svět než obrazovku televizoru.

Zvědavost mě přinutila, abych vydržel alespoň jeden díl jak Pokemonů, tak Teletubbies. Podle mne není žádná škoda, že tu ještě mezi námi nejsou, ale nevěřím, že to vydrží.

Proklet budiž spisovatel, který dovolí žurnalistovi, aby volně reprodukoval jeho výroky!...

Interview tak, jak se dnes všeobecně dělá, nemá nic společného s dialogem, protože

1) ten, kdo dělá interview, klade otázky, které zajímají jeho a nikoli vás;

2) z vašich odpovědí použije jen ty, které se mu hodí;

3) převede je ho do svého vlastního slovníku, do svého vlastního způsobu myšlení.

Imitujíce americké kolegy, žurnalisté se ani neráčí získat váš souhlas s tím, co vás nechávají říkat. Interview se objevuje v médiích. Vy se utěšujete: lidé ho rychle zapomenou! Ani nápad: lidé ho budou citovat! Dokonce i ti nejpečlivější akademici už nerozlišují mezi tím, co spisovatel napsal a podepsal, a mezi jeho výroky, o kterých někdo podal zprávu. V červenci roku 1985 jsem učinil pevné rozhodnutí - už nikdy víc žádné interview. S výjimkou dialogů, na jejichž redakci jsem se podílel, a které nesou můj copyright, všechny mé poznámky a komentáře publikované od té doby budiž pokládány za podvrh.

Kundera, Milan: The Art of the Novel, Faber and Faber, Londýn 1988, str. 133. (Sixty-three Words)

Interview. Cursed be the writer who first allowed a journalist to reproduce his remarks freely! He started the process that can only lead to the disappearance of the writer: he who is responsible for every one of his words. Yet I do very much like the dialogue (a major literary form), and I've been pleased with several such discussions that were mutually pondered, composed, and edited. Alas, the interview as it is generally practiced has nothing to do with a dialogue: (1) the interviewer asks questions of interest to him, of no interest to you; (2) of your responses, he uses only those that suit him; (3) he translated them into his own vocabulary, his own manner of thought. In imitation of American journalist, he will not even deign to get your approval for what he has you say. The interview appears. You console yourself: people will quickly forget it! Not at all: people will quote it! Even the most scrupulous academics no longer distinguish between the words a writer has written and signed, and his remarks as reported. In July 1985, I made firm decision; no more interviews. Except for dialogues co-edited by me, accompanied by my copyright, all my reported remarks since then are to be considered forgeries.