Podle mne je Vladimír Mlynář člověkem, který subjektivně chce dobro a myslí to upřímně, ale občas mu unikají souvislosti praktického života, v němž se nechává až příliš ovlivnit svým okolím a bezprostřední situací. Když byl novinář, tak to nevadilo. Podobně, když vstoupil do politiky jako straník Unie svobody. Jako opoziční poslanec v letech 1998-2002 při přípravě nového vysílacího zákona lobboval proti automatickému prodlužování licencí televizím Nova a Prima.
Jako ministr informatiky od roku 2002 však prokázal, že jeho schopnosti jsou limitované a na některé věci zkrátka nemá. Nový a důležitý zákon o telekomunikacích, který měl být implementován do našeho vstupu do EU v květnu 2004, se na jeho ministerstvu zpozdil skoro o rok, do března 2005. Úkol vyplývající ze zákona 365/2000, tj. vytvořit portál veřejné správy, ho málem přivedl do za mříže.

Jestliže Lipovská je mimoň clevingerovského typu, pak Mlynář se v této záležitosti zachoval jako naiva, který Lipovskou (na žádost Bartoníčka?) pozval a neodhadl situaci a kvality člověka, se kterým jedná.
Mlynář není ani prvním, ani posledním disidentem, kterého si polistopadoví byznysmeni - kvůli pověsti a stykům s novými elitami - postavili do svých výkladních skříní. Svou nešikovností - pokud máme věřit reportu Hany Lipovské - řediteli ČT Petru Dvořákovi ublížil.

DODATEK 20:00:Jak dnes uvedl Filip Rožánek na Lupě, nedělní Partie s Milošem Zemanem na CNN Prima News dosáhla podílu na publiku 9,86%.

K dohodě se nepřipojil například vydavatelský dům CNC Křetínského (Blesk, Aha!, Sport, E15) jehož zaměstnankyně Libuše Šmuclerová zveřejnila 21. dubna na webu Unie vydavatelů otevřený dopis "Obrana médií", který je jakýmsi antiGooglem, antiFacebookem, antiTwitterem, tedy kritikou platforem a sociálních sítí, které si "bezskrupulózně berou svobodu bez zodpovědnosti; řídí se jen svými cíli s tržně nastavenými algoritmy....

Jak upozorňuje kritická analýza Obrany médií z pera Jakuba Jetmara, dokument je také svým způsobem součástí PR hry o podobu regulace v rámci EU, o níž se nyní rozhoduje i v české legislativě.
Viz návrh novely autorského zákona, který jsem zmínil ve svém nedávném textu o proměnách mediální legislativy.

Zatím mohu jen souhlasit s nezodpovězenými otázkami Ondřeje Šmigoly z Echo24 "Proč teď? Kauza Vrbětice přináší víc otázek než odpovědí", který - což oceňuji - Echo24 uvolnilo z placené zóny. (Dodatek 22.4. - uvolnění bylo jen dočasné.)
Na rozdíl od Deníku N, který souhrnnou informaci "O co jde v kauze Vrbětice, co víme o ruských agentech a jak Česko a svět zareagují" ponechává v placené zóně, i když jsou zde cenné odkazy na média, která postupně přidávala informace k suchým vládním prohlášením.

Mám na mysli především odkazy na Respekt se známými vazbami na BIS (verze o znehodnocení zásilky zbraní pro Ukrajinu), Seznam zprávy využívající rešerše a policejní zdroje (ruští agenti bránili dodávce zbraní do Sýrie a na Ukrajinu), lidovky.cz využívající ministerské dokumenty (odtajněný seznam munice ve Vrběticích) a iRozhlas.cz (svědectví právního zástupce firmy Imex Group Radka Ondruše)
V této souvislosti není bez zajímavosti odkaz Parlamentních listů na Babišovo vyjádření k firmě Imex z roku 2014 (velice kontroverzní firma, sklad nevybuchl náhodou).

Čím více informací o případu získávám, tím více mne udivuje přesvědčení českých politiků a médií, že jde o významnou aféru mezinárodního rozsahu. Podle mého názoru Vrbětice svět ani Evropu příliš nezajímají, jsou tu jiné starosti, zvláště Ukrajina, Etiopie, Gruzie.
Na webových stránkách zahraničních ministerstev jsem jedině u Velké Británie našel vyjádření ministra. Jinak je vše založeno na prohlášeních tiskových mluvčích a na slibech Rady EU o solidaritě, které podle Michaela Žantovského mají hodnotu ceny lístku na tramvaj (u tweetu MK je třeba kliknout na "další odpovědi", kde je odkaz na Žantovského). Nemluvě o Rusku, které okázale dává najevo, co si myslí o "myši, která řvala", a které konfliktu s Českem vyhradilo v televizi krátkou noticku až v druhé polovině večerních zpráv.

Možná, že celé to podivné aranžmá a uspěchané časování aféry mířilo hlavně směrem k domácí politice a k naivnímu amatérismu jejích představitelů, kteří v rámci předvolebních populistických a taktických tanečků byli ochotni nechat se manipulovat hradní klikou kolem stárnoucího monarchy (neboť jak Babiš, tak Hamáček vědí, že po nerozhodných volbách budou na něm záviset) a v souvislosti s tím se dopouštět i mezinárodně politických neopatrností.
Takže kdosi nám možná důrazně připomněl, kam patříme, a na co bychom si měli dát pozor. Počkám si na slibovaná další odhalení iniciativy Bellingcat, která prý pobyt ruských agentů v ČR také mapovala.

Závěrem mi nedá, abych neodkázal na článek z prosince 2014 s titulkem "Mezi muničními sklady běžně trénovaly závodní vozy." Co více si může potenciální záškodník přát.

P.S. Teď večer po vládní tiskovce se debatuje premiérův výrok, že útok agentů GRU byl útokem na soukromý majetek, nikoli "aktem státního terorismu."

Zatím je to jen důvodné podezření, žádný "smoking gun evidence". Pokud za takový důkaz nepokládáme, že oba agenti s falešnými jmény Boširov a Tabarov se pohybovali na území ČR v době výbuchu ve Vrběticích (říjen 2014).
Motiv tu však byl: dodávky zbraní do Ukrajiny, viz pokus o otravu bulharského zbrojaře Gebreva o rok později. Jsem zvědav na odpověď mid.ru, jehož mluvčí Zacharovová v první reakci tvrdila, že česká obvinění jsou jen "triky."

Ovšem nejlépe na tom byli ti, kteří se podívali na webovou stránku BBC Prince Philip funeral: Plans, timings and TV coverage a pak se mohli lépe orientovat v lidech, kteří se závěrečného rozloučení zúčastnili.