Duální systém a veřejnoprávnost na tapetě

Seminář, který se pravidelně koná při každoročním rozhlasovém festivalu Prix Bohemia v Poděbradech, si tentokráte vybral téma "Duální systém vysílání". Zahajoval jsem diskusi referátem, ve kterém víceméně opakuji staré známé věci.

Tuto glosu však píšu kvůli jiným vystoupením, které jsem zde vyslechl. Václav Moravec zrekapituloval uplynulé desetiletí konceptu rozhlasového vysílání v ČR, k čemuž využil své diplomové práce, kterou doporučuji každému, kdo má o historii médií u nás zájem. Je k mání v čísle 3/2000 interního periodika ČRo Svět rozhlasu a doufám, že bude k nahlédnutí také na internetu nebo na intranetu Českého rozhlasu.

Poté zde měl referát profesor Miloslav Petrusek, který pohovořil na téma "Normotvorná funkce veřejnoprávního média" a podal tak - alespoň co do ohlasu, který ten referát měl - živoucí důkaz své úvodní teze, že "akademická sociologie má co říci k praktickým problémům". Protože referáty se nahrávaly, věřím, že i ten Petruskův se objeví v nějakém sborníku ze semináře.

Zapsal jsem si jen několik tezí:

Po tomto teoretickém úvodu přišla na řadu praxe, kterou v druhé části zastupoval poslanec ČSSD Miloslav Kučera, šéf Frekvence Michel Fleischman a šéf Asociace provozovatelů soukromého vysílání Michal Zelenka.

Z vystoupení poslance Kučery jsem si zapsal:

Takže suma sumárum, nic nového, jenom flikování starého. A při tom by naši vysílatelé veřejné služby potřebovali důkladnou rekonstrukci svého právního rámce, aby byli lépe připraveni pro digitální věk. Například by měli mít možnost zřizovat nejen studia, ale i servisní organizace. A chtělo by to také správní radu, jaku mají například stanice ARD v Německu, která by byla korektivem neomezené moci našich generálních ředitelů. Ale tohle říkám kudy chodím nejméně už pět let.

Nakonec si poslanec Kučera na veřejnoprávní média postěžoval z pozice politiků a politických stran (například: proč chceme bránit křížení vlastnictví, když soukromý tisk a další média se stejně do veřejnoprávních médií dostávají ve své podujaté reprodukci, talkshow nemají vyvážený charakter apod.).

Michel Fleischman, který hovořil o historii soukromého rozhlasu v ČR, je mistr světa v získávání publika na svou stranu. V jeho podání byla představena soukromá rádia jako slabé chudinky a Český rozhlas jako privilegovaný a tudíž i neporazitelný soupeř.

Bylo zajímavé, jak reagoval na můj referát, ve kterém jsem varoval před demagogií mediálních byznysmenů. Přiznal, že rozmanitost programové nabídky skutečně není velká, ale příčinu viděl zcela někde jinde než já. Tvrdil: Není příliš mnoho rozhlasových stanic, je příliš mnoho majitelů. Za vše může roztříštěnost majitelů, kdyby nám umožnili zesílit fúzemi a koncentrací, byli bychom schopni vyprodukovat na rozhlasovém trhu i rozmanitost.

Nicméně právě minulý týden přinesl důkaz spíše v můj prospěch, a to při aféře Rádia Limonádový Joe. Je popsána na www.radia.cz a Jan Potůček k tomu sehnal postoj stran ve sporu a to jak pana Miroslava Pýchy, tak pana Dušana Všelichy.

Bohužel, zákony našeho chudého reklamního trhu jsou neúprosné a tlačí všechny stanice ke konformitě s většinovým vkusem, ve kterém se neobvyklé formáty a menšinové žánry udržují jen ztěží. Proto Všelicha (experiment) neměl dlouhodobě proti Pýchovi (trhu a finance) šanci.

Po obědě jsem odjížděl do Prahy, takže další referáty jsem už nestihl. V autě jsem se dozvěděl, že večer prý bude v ČT zajímavá Klekánice o Sazce. Jak se večer ukázalo - nebyla.

Audiovizuální průmysl ČR
referát přednesený na pracovní skupině semináře "Audiovizuální politiky a kulturní rozmanitost v rozšířené Evropě"
Praha 5.-6.10.2000

Dámy a pánové,

O tom, že objevím na tomto semináři v roli referenta, jsem se dozvěděl před několika dny. Protože na tomto místě měl původně stát Ivo Mathé, bývalý ředitel České televize, dnes vedoucí kanceláře prezidenta republiky, muž, který pomáhal transformovat někdejší státní televizi na instituci veřejné služby, a který pomohl české kinematografii, když stála téměř nahá ve větru a dešti svobodné tržní ekonomiky poté, co byla vyhnána z nesvobodného, ale teplého a bezpečného státního útulku.

Přiznám se, že audiovizuální průmysl není mým šálkem čaje, jak by řekl Angličan. Lépe bych se cítil ve workshopu, který se zabývá audiovizí a regulací.

To, co mne spojuje s tématem - kromě dvacetileté praxe v Československé televizi (což byla spíše praxe distributora než producenta, neboť jsem pracoval v oddělení nákupu a dabingu zahraničních pořadů), tedy to, co mne spojuje s tématem, je studie o transformaci české audiovizuální krajiny, kterou jsem s kolegou Vladimírem Kroupou zpracoval pro Audiovizuální Eureku před pěti lety.

Pro ty, kteří nejezdí do Prahy tak často, uvedu několik faktů o této české audiovizuální krajině.

Navštívili jste zemi, jejíž vláda před deseti, respektive osmi lety, zastavila veškeré dotace na podporu kinematografické tvorby a její odhodlání nedat na výrobu českých filmů ani korunu vytrvalo do dneška. Veškeré součásti někdejší státní kinematografie (studia, laboratoře, distribuce, kina) jsou dnes v soukromých rukou s výjimkou Národního filmového archivu. (Právě nedávno již po druhé změnilo majitele někdejší filmové studio Barrandov.)

Říkám-li "ani korunu", mám tím na mysli dotace ze státního rozpočtu na tvorbu filmů. Jako formu jisté státní asistence zákon z roku 1992 vytvořil Státní fond na podporu kinematografie. Ale z jedenácti zdrojů příjmů uvedených v zákoně dodnes fungují jen dva.

Jednak jsou to poplatky za využití starších českých filmů převedených na Fond, což jsou peníze, které plynou do fondu hlavně od televizních stanic, které tyto filmy vysílají. Výnos činil ročně něco kolem 60-80 miliónů českých korun, což jsou asi dva milióny EURO.

Druhým fungujícím zdrojem je poplatek jedné koruny, který odváději do fondu distributoři z každé prodané vstupenky. A protože v České republice s 10 milióny obyvatel navštívilo kino v roce 1999 necelých 8 a půl milionu diváků (což jest evropský podprůměr), dělá to 8,5 milionu korun, což není ani čtvrt miliónu EURO.

Když jsem se pokoušel spočítat obrat audiovizuálního průmyslu v České republice, tj. obraty televizních stanic, filmové distribuce, prodeje a pronájmu videa, kabelové distribuce a placené televize pay-tv - dospěl jsem k přibližnému číslu 12 miliard korun, z čehož dvě třetiny tvoří obrat veřejnoprávní ČT a soukromých televizí TV NOVA, TV Prima a TV3.

Podle Asociace producentů v audiovizi pak k těmto 12 miliardám je možné připočíst ještě obrat služeb pro zahraniční audiovizuální společnosti - asi 3 miliardy korun (80 milionů US dolarů/85 milionů EURO) a jedna miliarda investovaná do výroby reklam. (Nevím přesně, zda v těch třech miliardách jsou peníze vynaložené pouze na výrobu filmů, nebo je v tom i cestovné a hotely zahraničních členů štábů apod.)

Takže celkový obrat audiovize v České republice se dá odhadnout asi na 16 miliard korun, to je asi 450 miliónů EURO - tedy dva, možná tři hollywoodské blockbustery třídy Titanic včetně jejich marketingových nákladů. Jak je vidět, tato země je malá nejen rozlohou, ale i svými zdroji. Není náhodou, že teprve minulý měsíc vstoupila na českou scénu satelitní nabídka digitální placené televize. Trh je zde příliš malý.

Přesto však tady každý rok od roku 1993 vzniká nejméně 15 celovečerních filmů, které usilují o přízeň českých diváků. Jejich rozpočty jen zřídkakdy překročí jeden milión EURO, tedy 35 miliónů Kč. Ten zázrak výroby českého filmu je způsoben spíše nadšením pro výrobu filmů a rozhodnutím pracovat téměř zadarmo než snahou vydělávat peníze.

Porovnáme-li výše uvedené obraty a všechny produkční rozpočty, pak zjistíme, že ve filmové výrobě hrají největší roli zahraniční a reklamní zakázky, které mají hlavní zásluhu na tom, že infrastruktura kinematografického průmyslu v této zemi stále žije a dokonce někdy i prosperuje. Pokud se mýlím, doufám, že mě v diskusi lidé z praxe opraví.

Ačkoli jsou na Východě - v Budapešti či v Sofii - ještě nižší ceny, Česká republika může nabídnout zajímavé lokace, a z Londýna či Paříže je to přece jen do Prahy trochu blíže než do Sofie. Nemluvě o tom, že kompars je tady stále levný, o čemž by mohla svědčit nedávná produkce velkofilmu Johanka z Arku.

V České republice tudíž stále existuje pohotová infrastruktura služeb na soukromé komerční bázi, použitelná pro výrobu kinematografických filmů. Vzhledem k cenám použitelná spíše pro zahraniční producenty.

Po vyschnutí zdroje státních dotací na výrobu filmů se zdálo, že alternativním zdrojem příjmů a investic v tržním prostředí bude televize. V celkovém obratu AV průmyslu skutečně tvoří televizní vysílání financované jednak tzv. koncesionářskými poplatky (veřejný sektor) a reklamou (komerční i veřejný sektor) nadpoloviční podíl.

Byla to Česká televize, která se v polovině 90.let ochotně nabídla, že podpoří českou kinematografickou tvorbu. V roce 1997 ČT uvedla, že investovala do 50 filmových projektů přes 200 miliónů korun (asi 6 miliónů EURO). Propagační materiál ČT z letošního roku - zde na semináři k dispozici - uvádí již 86 českých filmů, na kterých se ČT podílela. Pokud proporcionálně navýším částku, vyjdou mi investice do českého filmu za 350 miliónů korun, což jest asi 10 miliónů EURO.

Slibně se rozvíjející spolupráce dnes poněkud vázne. Je-li totiž filmový producent přesvědčen o dlouhodobém úspěchu svého projektu, a nejde-li mu o to natočit film za každou cenu, snaží se České televizi vyhnout. Proč? Protože Česká televize obvykle žádá za svých 120 tisíc EURO příspěvku, často v nefinanční podobě poskytnutých zařízení a služeb, neomezená distribuční práva pro Českou republiku. Ano, v České televizi nejsou žádní altruisté, i Ivo Mathé věděl, že nejen pomáhá českému filmu, ale také dlouhodobě výhodně investuje. Ačkoliv příspěvek České televize k výrobě českých filmů je bezesporný, mohl by být pružnější a filmovým producentům vstřícnější.

Větším zklamáním je komerční televize. Mnozí z Vás asi vědí, že Česká republika byla prvním východoevropským státem, který udělil licenci k celostátnímu vysílání soukromé televizi a to zcela zdarma a téměř bez jakýchkoli podmínek. V roce 1994 byl odevzdán někdejší první federální program ČT komerční televizi TV NOVA, která už o rok později byla schopna na sebe strhnout pozornost dvou třetin českých TV diváků a začala vydělávat peníze. TV NOVA zpočátku byla ochotna investovat do filmů zábavného žánru buď formou koprodukce nebo pre-sale.

Ale od loňského roku, kdy se pražský ředitel a majitel licence Vladimír Železný rozešel se svým investorem Ronaldem Lauderem (CME), a kdy začal budovat v halách bývalého filmového studia Barrandov novou vysílací infrastrukturu, perspektiva nějakých investic zcela zmizela. Lesk TV Nova poněkud vybledl, ale stále je to market leader se 45 procenty podílu sledovanosti.

Zatímco dříve odčerpával zisky americký investor, společnost CME, dnes odčerpává zisky neprůhledný český investor MEF Holding a TV NOVA pokračuje ve své agresivní obchodní strategii - generovat co největší diváckou sledovanost s pomocí co nejmenších nákladů, na obsahu nezáleží.

V praxi to znamená, že TV NOVA už před několika lety vzdala své pokusy vyrábět českou soap operu, rodinný seriál či sitcom. Je to pro ni nákladné a riskantní.

Svým způsobem je paradoxní, že v době, kdy pro prime time je ochotna TV NOVA zaplatit za americký film až 25 tisíc dolarů s omezenými vysílacími právy, není ochotna investovat stejnou částku do jednoho dílu české soap opery, kterou by mohla využívat neomezeně. Bohužel, v tomto státě dostávají přednost často krátkodobé před dlouhodobými cíli.

O tom, zda se situace může změnit, bude rozhodovat i legislativa. Česká republika byla v uplynulých dvou letech silně kritizována Evropskou unií za to, že jako asociovaný člen žádající o přijetí odmítá prizpůsobit svoji legislativu audiovizuální politice EU (kvóty).

V současné době se pracuje na nových zákonech, které by tento nedostatek měly odstranit. Doufejme, že tato legislativa přejme z direktivy Televize bez hranic to pozitivní, tj. snahu podpořit evropský audiovizuální průmysl, a bude se snažit eliminovat nebo zmírnit ty negativní prvky směrnice, mezi něž počítám nejasnosti, které provázejí klasifikace tzv. "kvótových pořadů". (O tom, že takové nejasnosti existují, svědčí kontrolní zprávy o plnění článků 4 a 5 direktivy pro Evropskou komisi. Přesnější definice by například měla zamezit tomu, aby se do kvót tvorby nezávislých producentů započítávala díla vlastních servisních organizací nebo dokonce dabingy dovezených filmů a seriálů apod.).

Co se týče filmového zákona, snaha ministerstva kultury zajistit zvýšené zdroje (např. daněním televizní reklamy, nosičů home videa apod.) neuspěla, navíc ministerstvo financí se postavilo i proti zřízení národního audiovizuální centra jako státem dotované organizace.

Ale abych stát jenom nekritizoval. Ministerstvo kultury ve své zprávě za loňský rok uvedlo, že podpořilo kinematografii částkou 35 milionů korun, což je asi 1 milion EURO, přičemž skoro dvě třetiny této částky 20 milionů korun dostal Národní filmový ústav. Zbytek činily poplatky pro Eurimages, audiovizuální Eureku a granty podporující filmové kluby, školy, festivaly, profesní sdružení.

Tolik stručný přehled o kapacitě audiovizuálního trhu a průmyslu v České republice.

Příloha - rozvaha obratů AV průmyslu v ČR

Řekli o médiích a novinářích

Duální systém vysílání
Referát na semináři při Prix Bohemia Radio 2000
Poděbrady 3.10.2000
Milan Šmíd

Před třemi lety, v červnu 1997 se v Amsterodamu sešel vrcholný orgán Evropské Unie - Evropská rada. Byl to po Maastrichtu nejdůležitější evropský summit posledního desetiletí, protože se tady přijaly významné dokumenty, které budou mít vliv mimo jiné na to, kdy a jak dojde k rozšíření Unie o nové členy, tedy i o Českou republiku. Proč to tady připomínám?

Protože při informování o amsterodamských jednáních zapadla zmínka o jednom z přijatých dokumentů, který sice nemá tak epochální význam jako dokumenty o rozšíření EU, nicméně může mít dost velký vliv na podobu současné mediální krajiny v Evropě. Ten dokument se jmenuje "Protokol o vysílání veřejné služby."

Plné znění uvádím v příloze a kdybych jeho právnicky složité formulace měl zjednodušit, tak se v něm říká, že každý členský stát má:

Smysl toho dokumentu je třeba chápat na pozadí soudních sporů, které dlouhá léta vedly u Soudního dvora EU představitelé komerčních televizí. Ti totiž dlouhá léta argumentovali Římskými dohodami, které zakazují, aby někdo získával na trhu konkurenční výhodu s podporou státních dotací.

Amsterodamský protokol o vysílání veřejné služby tuto námitku vyvrací, Římské smlouvy doplňuje a tím dává jasně najevo, že státy Evropské unie budou vysílání veřejné služby podporovat a to vzhledem - cituji doslovně z protokolu: "k demokratickým, sociálním a kulturním potřebám společnosti" a "k potřebě zachovat pluralismus médií."

Tzv. duální systém vysílání, který se v Evropě vytvořil v osmdesátých letech, tak získal pevnou právní půdu pod nohama i v celoevropském měřítku. Co je podstatou oné "duality", dvojakosti či podvojnosti systému vysílání?
(Poznámka: Adjektivum duální se ve vysílací terminologii objevuje i v jiných souvislostech. "Duálním vysíláním" se v televizi nazývá také způsob vysílání cizojazyčných pořadů, kdy jeden stereo kanál vysílá český a druhý stereo kanál originální zvukový doprovod.)

Pojem duální systém vysílání se v Evropě používá pro označení situace nebo stavu, kdy vedle sebe působí veřejný a soukromý sektor vysílání, tj. kdy kromě veřejné, ať už státní nebo veřejnoprávní organizace provozují vysílání též soukromé subjekty. Jde o symbiózu evropské tradice, která zastávala princip státního nebo veřejnoprávního monopolu vysílání, s vysloveně tržním, komerčním pojetím vysílání, které vzniklo v USA, a které proniklo do Evropy v 80. letech. V německy mluvících zemích se takový stav nazývá "duálním", v jiných státech se mluví spíše o "smíšeném" (mixed) modelu vysílání.

Vpád komerčních subjektů do monopolizované Evropy umožnil rozvoj telekomunikací, který rozšířil počet distribučních kanálů pro vysílání (přechod na VKV, satelit, kabel) a také rozvoj elektroniky, který zlevnil někdejší investičně dosti náročnou výrobu rozhlasových a televizních pořadů.

Vlády evropských států, zvyklé na přehledný monopol veřejného vysílatele, zaujaly nejprve zdráhavý, ne-li přímo nepřátelský postoj. Nakonec však pochopily, že pluralizace elektronických médií je objektivním trendem, že komerčnímu vysílání se natrvalo ubránit nedá - když mu nedali frekvence, jako např. v Německu nebo ve Švédsku, prosadilo se na kabelu a na satelitu.

Navíc evropské vlády poznaly, že komerční prvek přináší do systému vysílání inovaci, oživení, zpestření výběru a tím i lepší uspokojování diváckých a posluchačských potřeb, tedy jakési obecné dobro, které by mělo být cílem všech odpovědných demokratických vlád.

Příchod komerčních hráčů však vyvolal problémy a nikdy nekončící diskuse, kterých budeme zřejmě svědky i na tomto semináři. Jejich hlavním tématem bývá: jak vymezit hranice mezi veřejným a soukromým sektorem vysílání, tj. hranice, které jsou obvykle vytyčeny rozdělením omezených komunikačních kanálů (frekvencí) a přístupem k disponibilním finančním zdrojům.

S tím je spojena neméně důležitá diskuse o rozsahu, obsahu a charakteru vysílání veřejné služby, která u nás probíhá ve znamení otázek: Co je a a co není a jaká by měla být tzv. veřejnoprávnost. (Naposledy včera v MF DNES místopředseda sociálních demokratů Vladimír Špidla prohlásil, že - cituji - "je třeba propracovat určitou teorii veřejnoprávnosti.")

Zastánci duálního systému vysílání tvrdí, že tento systém se musí regulovat tak, aby oba sektory zůstávaly v rovnováze. Veřejný sektor by neměl být natolik silný, aby bránil vzniku a existenci sektoru soukromého, a na druhé straně, soukromý sektor by neměl posílit natolik, aby u diváků zlikvidoval nebo odsunul do bezvýznamnosti sektor veřejný. Právě tato rovnováha dává záruku zvýšené pestrosti a rozmanitosti nabídky, ze které posluchač a divák může profitovat.

Historická zkušenost ukazuje, že pokud se duální systém ponechá bez jakékoli regulace, komerční sektor nakonec vítězí. Veřejný sektor - přestože kvalitně vykonává veřejnou službu, nebo možná právě proto, že ji vykonává - je marginalizován a ocitá se v roli státem dotované kulturní instituce. Příkladem může být Kanada, Japonsko, Austrálie a není vyloučené, že další státy budou v příštích desetiletích následovat.

Radikální liberálové namítají: proč vymezovat nějaké hranice, proč nenechat tržním mechanismům, aby samy stanovily, zda veřejný sektor vysílání má právo na život, nebo aby určily, kudy má vést hranice mezi veřejným a soukromým sektorem. Z hlediska abstraktní teorie takový koncept deregulace možná vypadá přijatelně, v praxi však naráží na dvě specifická "ale".

Za prvé, vysílání se zatím (a doufejme že digitalizace to brzy změní) distribuuje převážně terestricky na fyzikálně omezeném počtu komunikačních kanálů. Na takové tržiště se ne všichni zájemci, jako například u tištěných médií, vejdou a proto správce veřejného statku kmitočtového spektra někomu říká "ano" a někomu zas "ne".

Tím druhým "ale" je skutečnost, že rozhlasové a televizní vysílání není JENOM zbožím a službou, ale je TAKÉ zbožím a službou, je tedy něčím víc než pouhou tržní komoditou, jak se nám někdy snaží vnutit mediální podnikatelé. Ne náhodou amsterodamský protokol konstatuje, že "systém veřejného vysílání ve členských státech má přímý vztah k demokratickým, sociálním a kulturním potřebám společnosti".

Tato věta víceméně odráží známou skutečnost, že rozhlasové a televizní vysílání je přede vším, tedy i před byznysem a podnikáním, hlavně masovou komunikací se specifickými funkcemi, které plní v oblasti kultury, vzdělání, politiky, při uspokojování široce založených potřeb dané společnosti.

Ty potřeby jsou skutečně široké a mnohotvárné a je třeba říci, že při jejich uspokojování sehrává komerční sektor vysílání - zvláště v oblasti oddechu a zábavy - významnou a dnes už nezastupitelnou roli. Nicméně teze některých mediálních podnikatelů o tom, že komerční sektor může pokrýt veškeré masově komunikační potřeby sám, bez existence sektoru veřejného, jsou v rozporu se zjištěnou realitou.

Ano, stát může existovat i bez veřejného sektoru vysílání. Ale potom dochází k situacím, v níž regulátor ukládá plnění některých úkolů veřejné služby vysílatelům soukromým, dochází i k tomu, že vzniklý deficit neziskového vzdělávacího a kulturního prvku ve vysílání se kompenzuje vznikem nejrůznějších soukromých nadačních iniciativ, které pak stát podporuje dotacemi. Taková je například situace v USA u rozhlasového National Public Radio nebo televizní Public Broadcasting Service, což jsou instituce soukromého práva, někdy mylně ztotožňované s veřejnoprávním evropským konceptem.

Navíc tam, kde trh není dostatečně velký, aby v něm komerční sektor byl schopen ekonomicky unést plnění funkce veřejného služby alespoň tak jako v USA, vzniká nebezpečí ztráty národní identity a mediální plurality v daném regionu. Rozhlédneme-li se po Evropě, pak silný trh schopný vyprodukovat pluralitu na komerčním základě najdeme jen v několiko málo zemích, jako je Německo, Francie, Velká Británie. V těch ostatních, mezi něž patří i Česká republika, by se vysílání bez veřejného sektoru stalo dosti jednotvárným retranslátorem importovaných produktů a formátů.

Není tomu tak dávno, co jsme byli přesvědčováni o tom, že konkurence automaticky přinese kvalitu, a že čím více se vydá licencí, tím lépe na tom náš divák bude. Jaká je však realita? Zvláště v rozhlasovém vysílání se potvrzuje známá teze, že pokud konkurující programy soupeří o stejný zdroj příjmů z reklam, má to devastující účinek na rozmanitost programové nabídky, neboť na malém trhu, který nedává šanci ekonomickému přežití tzv. nikových programů, se téměř všichni snaží nasměrovat své programy jedním směrem, směrem k nejvyšším procentům sledovanosti nabídkou k uzoufání stejného typu pořadů a žánrů, většinou zábavného charakteru.

Pokud se pídíme po zdrojích a teoretickém zakotvení "veřejnoprávnosti", pak můžeme začít právě tady, u funkce veřejného sektoru vysílání ve vyváženém duálním systému, kdy toto vysílání uchovává národní identitu rozhlasové a televizní tvorby a navíc je schopno zajišťovat to, co komerční sektor svými tržními mechanismy vyprodukovat neumí.

Na podrobnější definice veřejnoprávnosti mi už nezbývá čas a prostor. Proto jsem je posbíral a soustředil do zvláštní přílohy, kterou - pokud vám ji pořadatel nerozmnoží - zveřejním na své univerzitní webové stránce.

V té příloze je například výtah z usnesení o budoucnosti vysílání veřejné služby, které v listopadu 1994 přijala 4. ministerská konference Rady Evropy v Praze. Je zde i deskripce chápání pojmu "die Grundversorgung" neboli "základního zabezpečení", což jest terminus technicus, kterým německý Ústavní soud specifikoval rozsah povinností veřejnoprávních stanic ARD a ZDF. V příloze je i výtah z Charty BBC a zařadil jsem tam i navrhovanou preambuli statutu České televize, kterou Nikolaj Savický rozvinul téměř do učebnicové podoby o úkolech veřejnoprávního vysílání.

Já bych ty věci neřekl lépe. Ale kdo si myslí, že v oněch definicích najde návod, odkud kam sahá veřejnoprávnost, nebo že se veřejnoprávnost dá nějak měřit nebo jednou provždy určit (jak si to snad myslí poslanec Špidla), ten se ošklivě zklame. Obecné deklarace budou vždy vyžadovat zcela konkrétní interpretaci a aplikaci, navíc chápání veřejné služby se v proměně času a podmínek rovněž vyvíjí.

Tento dost abstraktní referát zakončím zcela konkrétním citátem, který jsem si nedávno přečetl v MF DNES, kde Mirka Spáčilová zpovídala nového šéfdramaturga uměleckých pořadů České televize Ivana Hubače. Mimo jiné zde řekl:

"Myslím, že Česká televize musí svou zábavu především vrátit k veřejnoprávnosti. Azimut, podle nějž se tato pomyslná loď plavila k pořadům jako Eňo Ňůňo či Klikaři, je nutno změnit; zřetelně se ukázalo, že je to cesta do pekel. Konkurovat přímo komerční zábavě není šťastné, navíc by stačily kratší útvary, ne veleestrády na 70 minut. Příklady veřejnoprávní zábavy pro mne představují Manéž, Bolkoviny, Hovory H..."
(MF DNES 23.9.2000, příloha Média: Střet zájmů necítím)

I když tuším, co chtěl Ivan Hubač vyjádřit, myslím si, že je dosti nešťastné chápat veřejnoprávnost jako adjektivum, které se bude svévolně přiřazovat k určitým pořadům či žánrům, často jen na základě subjektivního názoru či vkusu. Podle mne to hodnocení veřejnoprávnosti by mělo začít z jiného konce, a to odpovědí na otázku: plní či neplní vysílání tohoto pořadu v daných konkrétních podmínkách a souvislostech veřejnou službu?

Tímto postupem můžeme dojít i k tomu, že za jistých podmínek i ta veleestráda může plnit veřejnou službu. A to tehdy, když se bude řídit pravidlem, které BBC vyznává už po desetiletí. To pravidlo zní: "činit dobré populárním a populární dobrým".