Případ Pentagonských dokumentů má vazbu na válku ve Vietnamu, kterou Američané vedli v šedesátých letech. Jejich zdejší angažmá začalo již v letech padesátých, když Vietnam po přijetí ženevských dohod o příměří opustili Francouzi, v době, kdy na území Vietnamu vznikly dva státy. Severní Vietnam ve spolupráci s odbojem na jihu aktivně proti rozdělení vystupoval. Tomuto procesu se v jižním Vietnamu Američané snažili čelit civilní i vojenskou pomocí. K otevřené americké intervenci došlo po incidentu v Tonkinském zálivu v srpnu 1964, kdy americké válečné lodě byly napadeny severovietnamskou flotilou. Od té doby se přímá americká vojenská přítomnost postupně zvyšovala. Kritickým se stal rok 1968.
V okamžiku, kdy ve Vietnamu bylo už půl milionu amerických vojáků, a kdy logistická a materiální převaha měla přinést výsledky, přichází tzv. Tet ofenziva (při svátcích Tet 31.ledna severní Vietnamci společně s jihovietnamskými partyzány zaútočili na mnoha místech jižního Vietnamu včetně Saigonu, kde se bojovalo i na americkém velvyslanectví). Tuto ofenzívu se sice podařilo odrazit, ale za cenu materiálních a lidských ztrát. Lidské ztráty na vietnamském bojišti začínaly v USA už dříve vyvolávat znepokojení, což vedlo k masovým protiválečným demonstracím i k rozhodnutí prezidenta Johnsona nekandidovat v prezidentských volbách roku 1968.
Právě v této době tehdejší ministr obrany Robert McNamara nechal vypracovat studii o historii amerického angažmá ve Vietnamu od roku 1945 do roku 1967. Bylo to 47 svazků písemností a dokumentů včetně tajných telegramů a důvěrných zpráv. Vyplývalo z nich mimo jiné, že Tonkinský incident z roku 1964, který byl veřejnosti prezentován jako hlavní příčina masivní intervence, americká strana sama vyprovokovala.
V roce 1971 Daniel Ellsberg, který na studii pracoval a jenž byl odpůrcem vietnamské války, tyto dokumenty zcizil a předal tisku.
The New York Times začal tzv pentagonské dokumenty zveřejňovat ve dnech 13.-15.6.1971. Nixonova vláda dosáhla soudní cestou zákazu publikování. Ovšem štafetu převzal The Washington Post a později další deníky, proti kterým vláda rovněž podnikla soudní akce. Věc se urychleně řešila až na úrovni Nejvyššího soudu, který 30.6.1971 rozhodl v neprospěch vlády.
Argumenty použité americkou vládou ve prospěch zákazu publikace by možná v jiných zemích u soudu uspěly, neboť bylo třeba vzít v úvahu, že:
- země byla ve válečném stavu s Vietnamem;
- dokumenty odhalovaly, jak vláda USA v minulosti účelově zkreslovala informace o konfliktu;
- v Paříži právě probíhala složitá jednání o případném mírovém ujednání konfliktu a zveřejnění dokumentů zeslabovalo vyjednávací pozici USA;
- celkově se tudíž jednalo o případ, který se dal interpretovat jako "ohrožení národní bezpečnosti", což bývá uznáváno jako legitimní důvod omezení individuálních svobod.
Ovšem Nejvyšší soud byl jiného názoru, což vyjádřil ve svém dodatečném prohlášení soudce Hugo L.Black: "Prvním dodatkem Ústavy byla poskytnuta tisku ochrana, aby plnil svoji důležitou úlohu v naší demokracii. Tisk by měl sloužit těm, kterým se vládne, a nikoli těm, kteří vládnou... Tisku byla poskytnuta ochrana tak, aby mohl odhalovat tajemství vlády a informovat lid."
Zákaz publikace dokumentů vydržel tedy pouhých patnáct dnů. Daniel Ellsberg byl pro krádež později postaven před soud. Je zajímavé, že jméno Daniela Ellsberga se objevuje i v aféře Watergate, když se zjistilo, že Nixonovi lidé, kteří organizovali v roce 1972 vloupání do štábu Demokratické strany ve washingtonském obytném komplexu Watergate, se již rok předtím vloupali také do ordinace Ellsbergova psychiatra, aby proti němu získali kompromitující materiály.