Příloha Louče 45 - Příběh Kateřiny Grahamové

PŘÍLOHA Louče 45

Příběh Kateřiny Grahamové
jedna kapitola z dějin americké žurnalistiky

Grahamová? Na tu nemám čas!

Stalo se někdy v březnu roku 1990. V proudu zahraničních návštěv, které se zajímaly o svobodné Československo po sametové revoluci, se objevila také vydavatelka listu The Washington Post Katharine Graham, česky Kateřina Grahamová.

Na Hradě ji přijal prezident Václav Havel a ona projevila zájem setkat se s českými novináři, nejlépe s těmi, kteří se za vydávání svobodných samizdatových Lidových novin dostali do vězení. Jaké bylo její překvapení, když jí z redakce Lidových novin odpověděli, že na nějakou paní Grahamovou teď nemají zrovna čas, protože mají hodně práce a nevědí, kde jim hlava stojí.

(V zájmu spravedlnosti je třeba říci: konec března 1990 byl pro LN skutečně napjatým obdobím, neboť v těch dnech vrcholily přípravy na to, aby se z periodika vycházejícího dvakrát týdně stal od 2.dubna 1990 regulérní deník.)

Říká se - tu zprávu mám jen z druhé roky a nepotvrzenou dalšími zdroji -, že si paní Grahamová tenkrát posteskla: "Prezident Bush má na mě čas, papež na mě má čas, předsedové vlády si pro mě udělají čas, ale tady o mě nestojí..."

Ta historka dosti dobře charakterizuje naši žurnalistiku, která nejen tehdy, ale ještě dnes není schopna vymanit se ze svých obrozenecky osvětových, intelektuálně sebestředných a provinčních dětských botek, co neumějí dojít dál než k hraničním horám naší středoevropské kotliny.

Kolik lidí asi dnes u nás ví, co znamenalo a co znamená jméno Katharine Graham pro americkou, ale vlastně i pro světovou žurnalistiku?

Žena, která svrhla Nixona?

Pouze krátká zpráva četky (některé noviny ji zcela přehlédly), a značka zp (Zbyněk Petráček?) v Respektu si všimly toho, že tato dáma nedávno 17.července zemřela. Kvalitu informace, která se dostala k českému čtenáři, dostatečně ilustruje noticka deníku Právo 19.7. "Zemřela žena, jejíž noviny svrhly Nixona", kde značka /roš/ tvrdí, že Grahamová byla vydavatelkou "prestižního listu Washington Times (sic!), který dovedla k Pulitzerově ceně za investigativní zpravodajství o skandálu Watergate, jež přimělo k rezignaci tehdejšího prezidenta Richarda Nixona."

O tom, jak probíhala aféra Watergate, a kdo a jak nakonec Nixona přiměl k rezignaci, jsem už před lety psal v článku Mýty a historická fakta aféry Watergate. Tam snad dostatečně přesvědčivě také vyvracím přežívající blud, který značka zp v Respektu opakuje, že to byli reportéři Bernstein a Woodward, kteří vynalezli pátrací (investigativní) žurnalismus.

Investigativní žurnalismus je totiž metoda, která se v americkém prostředí používala už před sto lety, když kritickou žurnalistiku začátku století reprezentovali tzv. muck-rakers (Joseph Pulitzer, Lincoln Steffens, Ida Tarbellová nebo spisovatel Upton Sinclair).

Příběh Kateřiny Grahamové je však mnohem zajímavější a obsahuje mnohem více dramatických zápletek, než jenom jednu aféru Watergate z četkařské zprávy. Proto se ho pokusím převyprávět s využitím nekrologů a speciální přílohy Washington Post. Její autoři měli práci usnadněnou tím, že Kateřina Grahamová popsala svůj životní příběh ve vzpomínkové knize "Personal History", za kterou dostala v roce 1998 Pulitzerovu cenu v kategorii životopisných děl.

Kateřina Meyerová a Washington Post

Kateřina se narodila v roce 1917 v rodině investičního bankéře židovského původu Eugena Meyera, o kterém prý John Pierpont Morgan řekl: "Dejte si pozor na toho Meyera, když si pozor nedáte, nakonec u něj skončí všechny peníze z Wall Streetu." Svoji úspěšnou kariéru Meyer zakončil jako prezident Světové banky v roce 1946.

Intelektuálně založená a umělecky vzdělaná matka Agnes byla lutheránka, takže děti byly vychovávány v tradicích anglikánské Episkopální církve, jejíž washingtonský kostel měl ve svých lavicích pro rodinu Meyerových vyhrazená místa.

Když bylo Kateřině 16 let, tedy v roce 1933, její otec koupil deník Washington Post, který v americkém hlavním městě vycházel od roku 1877. Deník zbankrotoval poté, co jeho majitel Edward B. McLean přišel na mizinu a skončil v blázinci. Meyer koupil Washington Post v aukci anonymně, přes prostředníka, za 825 000 US dolarů.

Washington Post v té době měl nejnižší náklad z pěti deníků ve městě a přes snahu zlepšit přitažlivost listu a získávat více inzerce, dostal se z červených čísel až po vypuknutí Druhé světové války, aby se po roce 1945 opět propadl do ztráty. Bankéř Meyer prý do tohoto podniku investoval celkem 20 milionů US dolarů.

Kateřina nastoupila do Washington Post v roce 1939, když před tím, po absolvování univerzity v Chicagu (ani otec ani matka nepřijeli na její promoci) krátce pracovala v San Francisco News. Ze západního pobřeží se vrátila domů na přání svého otce a v redakci zpracovávala dopisy čtenářů.

Vzestup a pád manželství s Phil Grahamem

V té době se seznámila s čerstvým absolventem prestižní Harvardské právnické fakulty Philipem (Filipem) Leslie Grahamem z Floridy, který ve Washingtonu dělal asistenta soudcům Nejvyššího soudu. Svatba se konala 5.června 1940. Jak ve svých memoárech Kateřina Meyerová/Grahamová uvádí, Filip nechtěl být závislý na penězích jejího otce a žádal, aby Kateřina s ním odjela na Floridu, kde se od Filipa očekávalo, že začne právnickou a možná i politickou kariéru (jeho nevlastní bratr se tady později stal guvernérem).

Nakonec všechno dopadlo jinak. Kateřina měla tři sestry a jednoho bratra, Eugena III. Ten se však rozhodl pro kariéru lékaře, a protože nepřicházelo v úvahu, aby žena mohla vést vydavatelský byznys, otec Meyer nabídl Filipu Grahamovi, aby do Washington Post nastoupil. Ten nabídku přijal, krátce nato pak v roce 1942 narukoval do armády. V roce 1943 se mladým manželům narodila první dcera. V letech 1945, 1948 a 1952 následovali tři synové.

V roce 1946 udělal Meyer z Filipa Grahama vydavatele a v roce 1948 většinového vlastníka společnosti. 5000 akcií třídy A s hlasovacím právem rozdělil mezi svého zetě a svou dceru v poměru 3500:1500, protože podle jeho názoru by "muž neměl být zaměstnáván svoji ženou." Jak Kateřina ve svých memoárech vzpomíná, "kupodivu jsem proti tomu vůbec nic nenamítala a naopak s touto myšlenkou jsem byla plně srozuměna."

Bylo pro ni zcela přirozené, že jejím hlavním úkolem je starat se o rodinu a o Filipa. Náklady na domácnost hradila Kateřina ze svého majetku, protože Filip ze svých příjmů splácel podíly ve Washington Post Co. Rozvoj podniku se stal jeho hlavním životním cílem a se svým tchánem, který mu dělal až do své smrti v roce 1959 poradce, dosáhl nemalých úspěchů.

V roce 1954 se listu Washington Post podařilo odkoupit Times-Herald za 8,5 milionu US dolarů. Oba podniky zfúzovaly tak, že Washington Post převzal redakční personál, rubriky, komiksy, inzerenty i abonenty svého konkurenta a záhy předčil dalšího svého soupeře, Evening Star - nejdříve v počtu prodaných výtisků, o pár let později (1959) v reklamních příjmech.

Filip Graham se stal vlivnou osobností ve Washingtonu, stýkal se s politiky, znal se s prezidenty a říká se, že přesvědčoval Johna F.Kennedyho, aby si v roce 1960 vybral Lyndona Johnsona za viceprezidentského kandidáta. V roce 1961 se Graham rozhodl zakoupit k deníku také informační týdeník Newsweek.

To už měl Filip Graham za sebou první nervové zhroucení v roce 1957 s maniodepresivní diagnózou. Do psychiatrické léčebny se Filip dostával i v dalších letech. V roce 1963 se manželství málem rozpadlo, když Filip navázal milostný poměr s mladou redaktorkou Newsweeku a odešel od rodiny. Navíc Kateřina zjistila, že její manžel ji chce vytlačit ze společného podniku.

Rozhodla se tedy bojovat a řekla, že nepovolí rozvod, pokud se Filip nevzdá své majority ve firmě. Ten se nakonec k rodině vrátil, později byl opět hospitalizován a když ho 3.srpna 1963 propustili na víkend domů, na rodinné farmě se ve věku 48 let loveckou puškou zastřelil. Kateřině Grahamové bylo v té době 46 let a rozhodla se, že do doby, než její synové dospějí do manažerského věku, povede firmu sama.

Kateřina se ujímá vesla v The Washington Post Co.

V roce 1963 začíná proměna Kateřiny Grahamové, ženy v domácnosti, v energickou manažerku a šéfovou úspěšného podniku. Velká část jejích memoárů "Personal History" se věnuje právě této metamorfóze.

"To, co mě nejvíce brzdilo, abych dělala věci tak, jak jsem chtěla, byla moje vlastní vnitřní nejistota... vyplývalo to mimo jiné z definování ženské role tak, jak ji chápala a sdílela většina žen mé generace."

Zpočátku se Kateřina spoléhala na Fredericka S. Beebeho, který řídil společnost od roku 1961, kdy se Washington Post spojil s Newsweekem. Zároveň hledala oporu v novinářských kruzích, ve kterých se s manželem v minulosti pohybovala.

Jedním z nejdůležitějších a také nejúspěšnějších rozhodnutí Kateřiny Grahamové bylo jmenování Benjamina Bradleeho šéfredaktorem Washington Post. Bradlee pracoval v deníku jako mladík už v letech 1948-1951, práci v novinách pak vyměnil za místo na velvyslanectví v Paříži, kde se stal dopisovatelem Newsweeku. Později se stal šéfem washingtonské redakce tohoto týdeníku. Byl to on, kdo přemluvil Filipa Grahama, aby Newsweek koupil, když jeho bývalý majitel Vincent Astor zemřel.

Bradleeho doporučili Kateřině Grahamové takové žurnalistické veličiny, jakými byli v té době Walter Lippmann a James Reston. Od roku 1965 se Ben Bradlee stal na desetiletí vůdčí osobností listu. Soustředil kolem sebe schopné a dynamické reportéry, které motivoval k investigativnímu stylu práce. Obsah novin přeorganizoval, vymyslel například přílohu životního stylu, kterou pak kopírovaly i další deníky. Navíc si se svoji šéfovou Kateřinou Grahamovou padli do noty.

Drama Pentagonských dokumentů

To, co spojovalo Bradleeho a Grahamovou, byla prý snaha nacházet pro noviny taková témata a materiály, které měly vliv a dopad na společenské dění. Takovým materiálem byly tzv. Pentagonské dokumenty (The Pentagon Papers). Obávám se, že věta v Respektu: "Právě Grahamová v roce 1971 rozhoduje, že list přetiskne přísně tajné dokumenty Pentagonu dokládající podíl USA na válce ve Vietnamu," je příliš stručná na to, než aby odhalila velké drama, které se kolem této aféry odehrálo.

Detaily a historické souvislosti uvádím ve zvláštní příloze Pentagonské dokumenty - historické souvislosti. Všechno začalo tím, když odpůrce vietnamské války Daniel Ellsberg zcizil tajné dokumenty, ke kterým měl přístup, a předal je deníku New York Times. Šlo o rozsáhlou studii, která měla 47 svazků a kterou nechal zpracovat bývalý ministr obrany Robert McNamara pro pochopení toho, jakým způsobem se USA zapletly do vietnamského konfliktu.

New York Times začal dokumenty 13.června 1971 zveřejňovat a neuposlechl výzvy ministra spravedlnosti Johna Mitchella, aby publikaci zastavil. Během dvou dnů vláda dosáhla soudní cestou zákazu otiskování pentagonských dokumentů a vydavatele New York Times zažalovala.

Kopie "pentagonských papírů" se však dostala také do Washington Post a Ben Bradlee, jakmile dokumenty získal, pozval do svého domu v Georgetownu redaktory a reportéry listu, aby tam v ústraní a tajnosti sedmitisícistránkovou zprávu zpracovali a připravili k otištění. Podnikoví právníci Bradleeho žádali, aby s publikací dokumentů počkal, až jak dopadne soud s New York Times.

Ve hře byl nejen osud deníku, ale celé firmy. Právě v té době se Washington Post Co. chystal vstoupit na kapitálový trh s emisí akcií v hodnotě 35 milionů US dolarů. Bylo více než jisté, že případný soudní proces by důvěru investorů silně oslabil. Navíc pokud by Washington Post obvinili z trestného činu špionáže, jako se to stalo deníku New York Times, mohl by přijít o licence svých dvou floridských televizních stanic, jejichž hodnota se odhadovala na 100 milionů US dolarů.

Situace byla dramatická. V Bradleeho domě v Georgetownu redaktoři už připravili materiály do tisku, když se sem dostavil Frederick Beebe jako ředitel celé Washington Post Co. Proběhla několikahodinová polemika právníků s Bradleem a s jeho redaktory, kteří chtěli dostat materiál do novin co nejdříve. Chtěli, aby Washington Post mohl plynule převzít štafetu od New York Times, umlčeného předběžným soudním rozhodnutím.

Kateřina Grahamová ten večer ve svém domě organizovala večírek pro bývalé zaměstnance firmy na odpočinku. Beebe ji telefonicky informoval o vzniklé situaci a zveřejnění dokumentů nedoporučil. Grahamová váhala a ptala se Bradleeho, zda by věc nepočkala až do druhého dne. Bradlee a redaktoři však trvali na svém, chtěli publikovat co nejdříve.

Grahamová nakonec s těžkým srdcem rozhodla: "jděte do toho". Stalo se tak v době, kdy už bylo po uzávěrce prvního vydání. Nicméně druhé, washingtonské vydání stihlo zařadit další várku pentagonských dokumentů a k příkladu Washington Post se později připojily další americké deníky.

Rozhodnutí Nejvyššího soudu z 30.června, které odmítlo vládní žalobu, se stalo jednoznačným vítězstvím novinářů a silně posílilo prestiž a sílu Washington Post.

Dva roky s aférou Watergate

V článku Mýty a historická fakta aféry Watergate cituji historika a teoretika investigativní žurnalistiky Clarka R. Mollenhoffa, který o Watergate řekl:

"Bližší analýzy ukazují, že to nebyly jen jedny jediné noviny a jen malá skupina reportérů, které odhalily kamuflování aféry Watergate, což donutilo prezidenta Nixona k odstoupení. Byl to výsledek kombinovaného úsilí více než čtyřiceti reportérů, kteří pracovali v souladu a spolupráci s čestnými vládními vyšetřovateli a v opozici proti nečestnému zatajování pravého stavu věcí."

Prezidenta Nixona tudíž nesvrhli jen dva investigativní reportéři nebo jenom jedna vydavatelka prestižního deníku Washington Post. To, co však Washington Post odlišovalo od ostatních amerických médií, byla důslednost, se kterou deník aféru sledoval.

Carl Bernstein to popsal v článku "Kultura idiotů", který v roce 1992 u nás otiskl týdeník Respekt (35/1992): "S Bobem Woodwardem jsme o ní (aféře Watergate) začali psát v létě 1972. Spolu s námi se jí tehdy ve Washingtonu věnovalo zhruba 2000 reportérů. Po šesti měsících jich zůstalo jen čtrnáct. A pouze šest z těchto čtrnácti mělo od redakcí pokyn jít hlouběji do problému..."

Byla to právě tato vytrvalost a pokyn "jít hlouběji do problému", co přineslo Kateřině Grahamové jako vydavatelce Washington Post respekt a slávu. Přitom situace nebyla zpočátku vůbec přehledná a Grahamová mohla také skončit v análech historie žurnalistiky jako věčný kverulant, který jde proti vládě za každou cenu, a který svévolně a bezdůvodně obviňuje někoho z neexistujících zločinů.

Stačí si připomenout situaci roku prezidentské kampaně 1972. K vloupání do kanceláří Demokratické strany došlo 17.června, ale po prvních senzačních odhaleních o napojení zadržených lupičů na úředníky Bílého domu záležitost utichla. Americká média se zajímala hlavně o chyby a nedostatky kandidáta Demokratické strany George McGoverna a jeho viceprezidentského kandidáta Thomase F.Eagletona. Ten dokonce musel koncem srpna odstoupit, když novináři odhalili, že Eagleton se kdysi v minulosti nervově zhroutil a byl léčen šokovou terapií.

Stávající prezident Richard Nixon se stal v listopadu 1972 jasným vítězem prezidentských voleb, hlasovalo pro něj více než 60 procent voličů. Kateřina Grahamová v té době občas pochybovala o tom, zda má cenu v investigativním pátrání, které jí stálo peníze a čas jejích reportérů, pokračovat: "Jestliže je Watergate doopravdy tak významnou story, proč se o ni nezajímají také ti ostatní?"

Naštěstí zafungovaly další mechanismy právního a demokratického státu. Soud s watergateskými lupiči se vymkl z režie Nixonových poradců a navíc začalo senátní vyšetřování případu. Když se v červenci 1973 přišlo na to, že veškerá konverzace v Bílém domě se natáčela tajně na magnetofonové pásky, bylo napůl vyhráno. Grahamová o tom později napsala:

"Bez magnetofonových pásků by se pravda toho příběhu nikdy nevyjevila. Myslím si, že nás ve Washington Post nakonec zachránily ty pásky a šťastná náhoda, že nebyly zničeny."

Tlak, který byl na Kateřinu Grahamovou a její list Washington Post v té době vykonáván, byl obrovský. Dostávala anonymní doporučení, aby raději nikam nechodila sama, objevily se nejasné hrozby odvety a fyzického násilí, dvě televizní stanice na Floridě měly problémy s prodloužením licence.

Jak známo, prezident Richard Nixon se nakonec pod tíhou důkazů 5.srpna 1974 přiznává k tomu, že lhal, a 8.srpna 1974 odstupuje z funkce.

Soud s těmi, kteří se snažili aféru nezákonnými prostředky zakrýt, začal 1.října 1974. Rozsudky byly vyneseny 1.ledna 1975. Mezi odsouzenými byl mimo jiné i Nixonův bývalý ministr spravedlnosti John Mitchell. Ten kdysi v roce 1972 před reportéry, kteří připravovali článek o tom, jak Mitchell organizoval tajné fondy pro Nixonovu volební kampaň, řekl tuto památnou větu: "Katie Graham's gonna get her tit caught in a big fat wringer if that's published,"

Značka kp v Respektu citát uvádí v tomto znění: "Jestli to otisknete, někdo by taky moh' dát Katie Grahamové slušně přes kozy." Podle mne je to nepřesná stylizace výroku, protože Mitchell doslova řekl: "Jestli se to otiskne, pak se kozy Katie Grahamové můžou dostat do pěkně hustý ždímačky."

V kanceláři Kateřiny Grahamové pak stávala stará dřevěná ždímačka na prádlo, kterou své šéfové daroval reportér Bob Woodward. Byly na ní podpisy všech redaktorů a reportérů, kteří na případu Watergate dva roky pracovali.

Válka s tiskaři

Z hlediska žurnalistické historie by v tomto bodě mohl příběh Kateřiny Grahamové končit, nicméně z hlediska historie médií má ten příběh ještě jednu zápletku, kterou způsobila technologická revoluce v tištěných médiích.

Dnes už si pomalu málokdo pamatuje na to, jak důležitou profesí bývali při výrobě novin sazeči, kteří na sázecích strojích převáděli psané rukopisy do olověné sazby, z níž se po "zlomení" stránky metérem vyráběly matrice odlitků do rotaček. To řemeslo v průběhu dvou desetiletí zmizelo ze světa, dnes zbyli pouze grafici lay-outu. A při tom sazeči byli kdysi těmi nejlépe placenými, a také nejlépe odborově organizovanými, tiskárenskými pracovníky. Pokud měl vydavatel z něčeho strach, pak to byla možnost, že druhý den noviny kvůli stávce nevyjdou, a že na jejich místo na trhu nastoupí konkurence.

Počátkem sedmdesátých let začínají pronikat do výroby novin nové technologie. V roce 1973 manažeři Washington Post zjistili, že fotosazba a počítačová technika jim dává možnost najmout si odborově neorganizované pracovní síly v případě, kdyby sazeči chtěli stávkovat. Sazeči to rychle pochopili a proto se v roce 1974 s firmou dohodli na nových smlouvách. Buď se přeškolili na nové technologie, nebo ti starší dostali velké odstupné.

Horší to bylo s tiskaři a jejich pomocnými dělníky, kteří se odmítali dohodnout a jimž smlouva vypršela o půlnoci 30.září 1975. 1.října ráno v pět hodin vzbudil Kateřinu Grahamovou telefon, který jí oznámil, že se tiskaři vzbouřili. Když se dostavila k sídlu Washington Post, našla tam požárníky, policisty a kordony stávkujících tiskařů, kteří zničili některé stroje a založili v tiskárně požár. Lidé, kteří se pokoušeli dostat do budovy, byli vystaveni fyzickému násilí, a na jednom plakátě prý byl nápis "Filip měl střelit jiného Grahama".

Mezitím na střeše budovy přistávaly helikoptéry, které rozvážely tiskové strany do šesti náhradních tiskáren. Ten den Washington Post vyšel pouze v omezeném rozsahu.

Konflikt s tiskařskými odbory trval přes tři měsíce, ale Kateřina Grahamová se svým týmem nepovolila ve dvou bodech. Trvala na tom, že tiskařské provozy budou pod kontrolou vrcholového managementu, a že ti, kteří se dopustili násilí, nedostanou u firmy práci. Když v prosinci tiskaři odmítli poslední nabídku k dohodě, The Post začala najímat a školit nové lidi ke strojům. Solidarita odborových svazů povolila. V únoru podepsaly novou smlouvu odbory z distribuce tisku a další svazy následovaly, i když ještě nějakou dobu docházelo k pokusům organizovat stávkové hlídky a blokovat tiskárny.

Jak Kateřina Grahamová ve svých vzpomínkách uvádí, nejvíce se tehdy obávala toho, aby čtenáři a zadavatelé reklamy nepřešli k jejímu hlavnímu konkurentovi, listu Washington Star. Během několika let však nastal opačný případ. Washington Star se v roce 1981 položil a Washington Post se na krátkou dobu stal jediným deníkem v hlavním městě s distribucí do celé USA.

Stručná bilance na závěr

Když Kateřina Grahamová v roce 1963 přebírala Washington Post Co., byla to firma s ročním příjmem 84 milionů US dolarů. Když v roce 1991 předávala vedení společnosti svému synovi Donaldovi (od roku 1979 vykonával funkci vydavatele), roční příjem činil 1,4 miliardy US dolarů.

Těch výsledků nedosáhla paní Grahamová sama. Ze začátku si prý nepočínala příliš obratně, ale dokázala si najít správné lidi. Jejím poradcem ve věci investic se stal finačník z Omahy Warren Buffet, dnes po rodině Grahamů druhý největší akcionář firmy Washington Post Co. Buffet a výkonný ředitel společnosti od roku 1981 Richard D.Simmons se prý nejvíce zasloužili o rozkvět firmy, když vzestup hodnoty jejích akcií byl pozoruhodný zvláště v 80.letech.

I když Washington Post nepatří k největším mediálním konglomerátům USA, v jejím vlastnictví je dnes vedle celostátního deníku a týdeníku šest televizních stanic, kabelové sítě v 19 státech USA, vydavatelství lokálních i odborných periodik; kromě jiného se Washington Post podílí i na vydávání v zahraničí známého deníku International Herald Tribune.

O společenském životě Kateřiny Grahamové by se dala napsat tlustá kniha. Stýkala se s prezidenty, předsedy vlád, ministry a celebritami celého světa. Pro feministky se stala symbolem úspěšného přerodu ušlápnuté ženy v domácnosti v sebevědomou podnikatelku, jejíž firma se dostala do žebříčku pěti set největších společností v americkém časopise Fortune.

Když letos 17.července zemřela ve věku 84 let, starosta Washingtonu nechal na městských budovách spustit vlajky na půl žerdi. V Praze na ni v březnu 1990 neměli čas. Když se o pár měsíců později, 1.-6. července 1990, konala v bývalém stranickém hotelu Praha velká reprezentativní konference East- West, na které se esa amerického žurnalismu setkávala se svými nově osvobozenými kolegy ze zemí střední a východní Evropy, Kateřina Grahamová mezi účastníky chyběla. Na konferenci přijel jenom Ben Bradlee.

Louč