zpět

Na okraj jednoho eseje
(Dušan Havlíček: Televize - pohroma století)

Nedávno, 4.10., vyšlo 5.číslo dvouměsíčníku Listy, v němž Dušan Havlíček zveřejnil svůj esej "Televize - pohroma století." Stojí za přečtení, neboť je to pohled na evropskou televizi z perspektivy člověka, který ji už 30 let pozoruje od ženevského jezera.

Pro později narozené: Dušan Havlíček je ten člověk, který v srpnových dnech v roce 1968 vyzvonil do podzemního vysílání rozhlasu, jak se kdo na sekretariátu ÚV KSČ v noci z 20. na 21. srpna choval. Samozřejmě, že mu to Indra a Bilak nikdy nezapomněli. Zkušenosti ze své krátké aparátnické kariéry pak Havlíček sepsal v knize Jaro na krku s podtitulem Zážitky ze zákulisí sekretariátu ÚV KSČ od června do prosince 1968.

Protože bohužel už patřím k těm dříve narozeným, tak tohle všechno si dobře pamatuji včetně toho, jak mě v roce 1968 jako novinářského eléva žádajícího o prázdninovou praxi v Televizních novinách přijímala jeho manželka Duňa Havlíčková. To byla zase ta reportérka, která s mikrofonem v ruce proháněla na kolonádě v Karlových Varech Alexeje Kosygina, což v té době bylo něco neslýchaného. Oba potom záhy emigrovali do Švýcarska a Dušan Havlíček se v Ženevě živil jako pracovník výzkumu švýcarské románské televize.

Ale, zpátky od osobních vzpomínek. V Havlíčkově eseji je kromě mnoha faktických a faktografických údajů také řada zajímavých výroků. z nichž např. cituji:
"Televize je na světě a už nám zůstane. Ostatně ani zatvrzelí intelektuální remcalové se televizi nevyhýbají. Bouří sice proti televizním svodům, ale sami jim ve skrytu domova podléhají."
"Když už si lidstvo televizi nadrobilo, mělo by se naučit ji zvládat."

Přiznám se však, že s názvem té eseje tak zcela nesouhlasím. Televize sama o sobě žádnou pohromou století není. Pohromou jsou lidé, kteří s ní zacházejí, kteří ji buď zneužívají nebo ji nedokážou zvládat.

Na začátku století podobné lamentace vedl ve Vídni Karl Kraus, pro kterého byl pohromou století masový tisk a na prvním místě deník Neue Freie Presse, proti němuž vedl soukromou válku, ne nepodobnou té, kterou vedou čeští intelektuálové proti TV Nova.

Každé masové médium může být zároveň spásou i pohromou a nemusí to být zrovna televize. Tak například vášně, které vedly k masakrům Tutsiů v Rwandě vybičoval rozhlas, nikoli televize.

V této souvislosti stále lituji toho, že Česká televize nikdy nedovezla dvoudílný dokument BBC "Smrt Jugoslávie", který mapoval vývoj událostí od Kosova roku 1987 až k rozpadu federace a k bosenské válce. V tomto konkrétním případě televize skutečně znamenala pohromu, což dokument BCC doložil na způsobu vysílání srbské a chorvatské televize, které namísto aby se snažily o jistou objektivitu a nestrannost, tak jednostrannou prezentací faktů situaci zostřovaly a de facto podnítily etnické čistky. Ale opět - nebyla to televize sama o sobě, která tu pohromu způsobila, ale chování těch, kteří ji ovládali.

Ono někdy i to objektivní a "nestranné" vysílání, pokud nezná míru a nebo se dostane do specifických okolností, může lecos způsobit. Vzpomínám na rok 1992, kdy CNN a americké celostátní sítě do nekonečna opakovaly amatérské video, které zachytilo, jak policisté brutálně mlátí černocha Rodney Kinga, který se jim vzepřel při stíhání dopravního přestupku. Ovšem rasové nepokoje, které vypukly 30.4.1992 v Los Angeles, nezpůsobila televize, ale nebezpečná výbušná směs, kde televize byla jen jednou její součástí. A bouchlo to teprve tehdy, když soud dotyčné policisty osvobodil.

A nemusíme chodit tak daleko do historie. Kdo ví, zda by k nedávnému lynčování dvou izraelských vojáků v Nábulusu došlo, kdyby před tím palestinská televize tak často neopakovala záběry, na nichž izraelský ostřelovač zabíjí palestinského chlapce. Ačkoliv lynč televize natočila, využívání těchto záběrů se prý dostalo již pod kontrolu, aby se dále nepřiléval olej do ohně.

Lidové noviny 17.10 uveřejnily osobní zážitky Nitsah Reshefové z Jeruzaléma, ve kterých píše:
"Izraelci jsou strašně citliví na televizi. Kdykoliv jim změní program vysíláníi, vědí, že se stalo něco hrozného. Když v rádiu hrají více než tři depresivní písně za sebou, může to znamenat, že se odehrál teroristický útok. Pokud ale zruší televizní vysílání, to už může být válka."

A já se ptám: Může za to televize jako taková?

zpět

Česká televize a zasedání MMF/SB
Může omezená osobní zkušenost nahradit objektivní hodnocení situace?

Pamatuji se na to, jak velkou práci mi dalo kdysi, někdy v letech 1996-97, přesvědčit své přátele, že Česká televize jako veřejnoprávní vysílatel poskytuje mnohem širší rozsah služeb divákům, než televize NOVA. Proti mým argumentům stál názor: vždyť Nova nabízí stejné služby a dělá to lépe, podívej na tu sledovanost. Problém byl v tom, že většina lidí se dívala a dívá na televizi jenom večer (prime time) a tam ty služby byly skutečně srovnatelné a z hlediska plnění oddechové funkce dokonce lepší. Tohle do jisté míry trvá až do dneška s tím rozdílem, že nakonec i ti nejzarytější zastánci Novy nakonec pochopili, že to, co kdysi bylo tak nové a neokoukané, se stalo stereotypem, který nemá z ekonomických důvodů příliš mnoho šancí se dále vyvíjet, a že proto některé typy pořadů na Nově zkrátka nikdy nenajdou, musejí je tudíž hledat jinde.

Když si čtu stížnost Tomáše Peciny na generálního ředitele, kterou faxoval Radě ČT 2.10.2000, pak se nemohu ubránit dojmu, že se chová stejně jako oni řadoví diváci, kteří tenkrát tu svoji osobní zkušenost vydávali za celkový a pravdivý obraz situace.

Měl jsem totiž možnost zhlédnout na kazetách téměř kompletní vysílání vztahující se k zasedání MMF a Světové banky v Praze za 14 dní. Zvláště kazeta zachycující úterý 26.10. byla poučná a naprosto v rozporu s apriorním tvrzením Tomáše Peciny, které uvádím v plném znění:

"2. Zpravodajství v průběhu 26.9. nebylo dostatečně aktuální. Česká televize nezařadila tento den žádné mimořádné zpravodajské pořady nebo vstupy např. formou běžícího titulku, takže spolupřispěla k vytvoření atmosféry nedůvodných obav a paniky. Pokud byla veřejnost aktuálně informována, bylo to zásluhou jiných sdělovacích prostředků než České televize."

Ten den Česká televize nabídla veřejnosti čtyři hodiny vysílání o této události, z toho dvě a půl hodiny přímého přenosu z kongresového paláce (opatřeného téměř vzorovým informačním úvodem a doprovázeného živými vstupy reportérů) a dvě mimořádné zpravodajské relace. Problém je v tom, že v době, kdy masový divák - a tudíž i pan Pecina - zapínal po návratu z práce televizor, tak se v ČT příliš nedělo, běžel zde normální program - mám na mysli časový úsek od 16.08 do 18.00. A právě z těchto dvou hodin pan Pecina učinil dalekosáhlé závěry.

To by nebylo tak nejhorší, kdyby se těch závěrů nechytila rovněž Rada ČT, která je v podstatě placená od toho, aby byla schopna zaujmout kvalifikovanější stanovisko na základě širší znalosti faktů. Z jejího zápisu jsem skutečně jelen. Na jedné straně se ČT vyčítá, že nebyla stejná jako komerční televize (tj. nevstupovala ještě častěji do vysílání - viz požadavek vstupů reportérů z kritických míst - přestože ty vstupy tam v odpoledních hodinách byly jak 26. tak 27.10.) a na druhé straně se jí vyčítá, že informování bylo "tendenční a nijak se nelišilo od toho, jak o nich informovaly například komerční televize."

Vrcholem pak je tvrzení, že ČT nedokázala "odpovídajícím způsobem občanům objasnit vznik a poslání MMF a SB, jejich současné úkoly a vlastní smysl zasedání a jeho přínos, zejména pro ČR". Nad tím už rozum zůstává skutečně bezradně stát.

Vysvětlení mám jediné. Televizní radní se příliš neliší od průměrného diváka s jeho povrchní obeznámeností s vysíláním ČT. Když odmyslím obšírné informace o MFF, SB a jejich zasedání v Praze, denně prezentované v ranním vysílání Dobrého rána už týden předem, pak ČT kromě jiného připravila celkem tři přílohy Událostí Tady a teď v 19.40, v nichž se dosti podrobně rozebíralo to, co podle zápisu z Rady ČT údajně ve vysílání chybělo.

Ale ono to tam nechybělo, to pouze radní v tom okamžiku po 19.30 zcela určitě už měli přepnuto na Televizní noviny TV NOVA, takže se s těmito pořady museli zákonitě minout.

Vůbec si nemyslím, že by ve vysílání ČT 26.10. nebylo co kritizovat. Tu dvouhodinovou pauzu možná bylo dobré vyplnit "kraulujícími" titulky agenturních zpráv, i když vzniká otázka - mělo by to uklidňující nebo zneklidňující účinek? Rovněž "odchytit" ministra vnitra Grosse se TV NOVA podařilo dříve než ČT. Ale zase na druhé straně to, co předvedla ČT v přímém přenosu a ve Večerníku v 18.00, tj. situační přehled včetně map, grafů, a dvou přímých vstupů, to jsem v komerčních televizích nenašel.

Když jsem zpracovával podklady pro hodnocení, které na této adrese figuruje jako příloha číslo 8, napsal jsem mj. tyto věty (které při konečné editaci z důvodu požadované stručnosti byly vyřazeny):

Veřejnoprávní ČT bývá často poměřována performancí svých komerčních konkurentů, přičemž se poukazuje na zpravodajskou pohotovost a diváckou přitažlivost jejich zpravodajství, což jsou vlastnosti dané již jeho zaměřením na mimořádné, dramatické a konfliktní situace. Veřejnoprávní ČT tudíž bude vždy balancovat mezi objektivní potřebou nezaostávat za zpravodajskou pohotovostí štábů komerční televize, a mezi úkolem nesklouznout do polohy bulváru, který ignoruje společensky závažná - byť ne tak čtenářsky a divácky přitažlivá - témata nebo informace, které prezentují dané téma v širších souvislostech a vztazích.

V této souvislosti je možné vznést otázku, zda nasazení štábů v terénu s přímými vstupy do vysílání bylo dostatečně efektivně využito, a to v souvislosti s vysíláním v úterý 26.9. odpoledne. Ačkoliv ČT měla k dispozici dostatek natočených materiálů i technické prostředky, od Zpráv v 16.00 až k pražskému Večerníku 18.00 zde byla dvouhodinová pauza, která mohla v dané situaci, poznamenané napjatým očekáváním publika, být vyplněna když ne dalším mimořádným zpravodajským vstupem, tak alespoň textovou informací prolínaných podtitulků, například odkazem na Večerník v 18.00, který podal velice informativní a podrobný přehled událostí.

Vysvětluji si to tím, že zatímco TV NOVA a TV Prima odbavuje zprávy i program z jednoho pracoviště, zásahy do vysílaného programu ČT vyžadují složitější kooperaci a koordinaci mezi odbavovací režií dne (na "velkých" Kavkách) a režií zpravodajství (ve vzdálené budově OTN). Dokážu si představit, jak všichni pracovníci zpravodajství byli od čtvrté hodiny zaměstnáni přípravou večerních relací, takže už nikdo neměl čas něco mimořádného zařizovat s tím, že povinnosti přece bude učiněno zadost vysíláním pravidelných relací a lidé tu informaci nakonec dostanou.

Kdysi v Britských listech jsem publikoval úvahu o tom, co by mělo patřit ke kvalifikaci člena Rady ČT. Dnes bych k tomu ještě přidal jednu radu: dvakrát měřit a zvažovat, než se začne střílet.

Nemám žádný důvod zastávat se ředitele Chmelíčka. On je dospělý člověk, hraje si svoji hru a padne-li, nebudu plakat. Jenom nevím, proč je třeba v zájmu jeho odstřelu likvidovat také toho pianistu (mám na mysli zpravodajství), co se snaží hrát nejlíp jak umí. Že to není žádný britský virtuos, víme všichni. Ale měl by dostat šanci se zlepšovat a v klidu se vyvíjet. Toho klidu se mu však nedostává od chvíle, kdy se stalo zvykem mířit na ředitele ČT právě odrazem od zpravodajské redakce.

zpět