V této souvislosti na mne přímo depresivně zapůsobila rozprava v parlamentu. Poslanec Miloslav Kučera st. např. zde řekl:

"Opakuji znovu, že si principů občanské společnosti nesmírně vážím, ale v tomto případě se domnívám, že Poslanecká sněmovna je to správné místo, kde by měla být Rada pro rozhlasové a televizní vysílání volena, byť samozřejmě občanská společnost má plné právo na to, aby dávala Poslanecké sněmovně celou plejádu návrhů a názorů, kdo by měl členem této rady být."

Dokonce i ministr kultury Pavel Dostál, který byl odpůrcem "jednokomorové" volby Rady, rezignovaně prohlásil:

"V této chvíli není rozporu o tom, že Radu pro rozhlasové a televizní vysílání má volit Poslanecká sněmovna, protože je to rozhodnutí, které prochází napříč politickým spektrem. O tom není sporu a zřejmě prosazování jiného modelu by narazilo na nepochopení, resp. nemělo by naději na úspěch."

Čímž si vysloužil pochvalu u poslance Ivana Langera:

"Myslím, že je dobré, že i zástupce vlády, pan ministr kultury, bere postavení (Rady) tak jak je zde formulováno, neboť konec konců toto postavení by se vyvíjelo i z návrhu, se kterým přišlo Ministerstvo kultury a ze společné práce mediální komise."

Skutečně smutek a beznaděj padá na člověka, když si uvědomí, že ani po deseti letech se někteří lidé stále nepoučili o tom, co je a co není dobré pro fungující politický systém pluralitní demokracie.

Možná, že si budeme muset prožít to, co už mají za sebou na Slovensku, kde každá vládní změna (Mečiar, Moravčík, Mečiar) sebou přinesla okamžitou převolbu všech mediálních rad, až nakonec i Mečiarovci došli k názoru, že by bylo dobré mít Radu stabilní a nezávislou (neboť jednou jsem nahoře já, ale jindy zase bude nahoře můj politický protivník). Když nakonec novela zákona o slovenské Radě alespoň ztížila její odvolatelnost, tenhle krok se okamžitě pozitivně projevil v tom, že Rada byla schopna při poslední dramatické předvolební kampani zaujmout nezávislou a nestrannou pozici.

U nás však naši poslanci i nadále chtějí mít Radu v hrsti, protože podle Kučerova návrhu má i nadále platit pravidlo, že k odvolání Rady stačí dvakrát neschválit její zprávu. Což do jazyka praxe převedeno - i kdyby výkony Rady byly olympijské, bude zatracena, když se na tom poslanci dohodnou. A oni se dohodnou, když se koaličně nebo smluvně-opozičně chtějí dohodnout, na kvalitě zprávy nemusí vůbec záležet.

Já vím, že dosáhnout transparence vlastnictví je složité, nicméně návrh nového zákona na ni v podstatě rezignuje, hlásí se k ní spíše deklarativně. Co mě však zasáhlo mnohem více, byl výrok Ivana Langera v rozpravě, když doslova řekl:

"Proto jsme přesvědčeni, že nelze uregulovat vlastnictví v oblasti médií, protože ke změnám může docházet například formou tajných dodatků smluv, převodů různých obchodních podílů, akcií, opcí, opčních smluv apod."

Takový výrok je podle mne kapitulací před formou podnikání, které se u nás rozmohlo, při němž kličkování a fixlování na hraně i za hranou zákona vyhrává nad důvěrou, transparentností, dodržováním jasně stanovených závazků. Výrok "nelze uregulovat" je v podstatě další rezignací, která nás vrhá směrem na Balkán, když všude jinde, kde to chtějí, "uregulovat lze".

Mám na mysli například německý zákon o vysílání, který ve svém §21 o předpokladech udělení licence žadateli sděluje: vyložte karty na stůl (die Auskunftsplicht - informační, vysvětlovací povinnost) a řekněte nám všechny své vlastnické a kontrolní vazby. Pokud bychom později přišli na to, že jste cosi zatajili, něco změnili a průběžně nás o tom neinformovali, licenci vám sebereme. Jak jednoduché, milý Watsone, když se chce.

Na druhé straně souhlasím s tím, že zákony vše nezachrání, když nepůjdou ruku v ruce s příslušnou politickou kulturou. Co naplat, když zákon rozdělí nominaci do mediálních rad na více politických subjektů (Sněmovna, Senát, prezident), když se pak do těchto rad navolí lidé typu Petra Žantovského, kteří nemají za sebou téměř žádný důkaz o tom, že by kdy neohroženě vystoupili ve prospěch veřejného zájmu a jednali jinak než v zájmu svém, svého prospěchu či prospěchu svých chlebodárců.

Je toho víc, co by z parlamentní rozpravy stálo za komentář. Vyplývá z ní mimo jiné, že minulé pondělí 27.11. byli někteří členové mediální komise (Kučera, Buzková a další) "na technických konzultacích v Bruselu", kde podle slov poslance Kučery:

"Z úst lidí, kteří jsou v EU zodpovědni za harmonizaci evropského a našeho práva, jsme se dozvěděli, jak vnímají tyto sporné otázky. Zcela upřímně říkám (a doufám, že kolegové, kteří se mnou na této cestě byli, mi to dosvědčí), že pokud jde o křížení vlastnictví, Evropská unie nemá v tomto směru žádný povinný předpis, žádnou normu, která by nějakým způsobem jasně stanovila, co se smí a nesmí."

Nevím, proč poslanci museli jezdit pro toto potvrzení do Bruselu. Skutečnost, že před deseti lety připravovaná Směrnice EU proti křížení vlastnictví v médiích v polovině 90.let spadla pod stůl, je stará známá věc. Naštěstí to křížení vlastnictví chápané především v zájmu plurality informací a nikoli v zájmu nějaké regulace pro regulaci se poslancům podle mého názoru v zákoně docela vyvedlo, i když nevím, jak pouhá oznamovací povinnost bez následných kroků v §54 této pluralitě může nějak napomoci. Ale to už zacházím do příliš velkých podrobností.

Ať nadcházející hádání o zákonu dopadne jak dopadne, jedno je jisté - do tří do čtyř let bude třeba zákon nový, nebo alespoň jeho podstatná novela. Vynutí si ji potřeby digitální terestrické televize DVB-T, která do hry kromě dosavadních vysílatelů - poskytovatelů obsahu - přivede ještě operátory digitálních multiplexů a poskytovatele datových služeb. To by ovšem bylo na další dlouhý komentář. Jenom nevím, kdo do té doby vzdělá naše poslance natolik, aby získali kvalifikovaný názor na možnosti a problémy digitálního vysílání. Tak jak o digitální televizi mluvil v rozpravě poslanec Kučera (bude spousta nových kanálů) nebo poslanec Pleva (viz jeho zmínka o šesti celoplošných programech), mne optimismem příliš nenaplňuje.

sněmovní tisk č.780 (Dostál)
plusy:

Doc. Jozef Vatrál z Univerzity Komenského v Bratislavě seznámil se současným stavem Masmediálne a marketingové komunikácie na (slovenskom) internete, a to především na pozadí současné a připravované mediální legislativy. Nově připravovaný zákon o masových médiích (má nahradit novelizované verze federálního zákona z roku 1966) počítá s internetem jako jedním z masmédií. Nedávno v září byl přijat nový Zákon o vysílání a retransmisi (obdoba českého zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání). Od ledna vstupuje v platnost zákon o svobodném přístupu k informacím, který počítá s internetem jako s důležitým informačním nástrojem.

Jaroslav Kábele z iDnesu hovořil na téma Internet, noviny a televize v jedné redakci (zkušenosti MAFRA) a informoval o projektu vydavatelství MAFRA, který propojuje tiskové médium (deník MF DNES), internetové periodikum (iDnes) a audiovizuální agenturu TVD, která připravuje zpravodajství pro televizní stanici TV3.

Synergické efekty tohoto propojení se již projevily v kladném ohlasu zpravodajského krytí takových událostí jako např. OH v Sydney nebo události v Praze spojené s výročním zasedání MMF a SB v Praze 26.9.2000. Na nabídku aktuálních a průběžně aktualizovaných on-line informací veřejnost a mediální spotřebitel reagoval pozitivně.

Z jeho referátu jsem si dále poznamenal:

Jan Stejskal z ČTK-Neris mněl referát Spor kvality a kvantity informací ve světě globální komunikace, ve kterém se pokusil zobecnit zkušenosti spojené s vydáváním internetového periodika ČTK České noviny

Každý žurnalistický produkt je dnes možné převést do digitální číslicové podoby, která se stává společným jmenovatelem, což je pak klíč k jejich propojování v hypertextovém formátu. Základní problémy žurnalistiky zůstávají i v internetovém věku stejné, ale internet a jeho globální podoba je zviditelňuje.

Protože Jan Stejskal nechtěl opakovat to, co o internetu už bylo na semináři řečeno, soustředil se na tři paradoxy internetové komunikace a žurnalistiky:

a) náklady na tvorbu informací se zvyšují, ale cena informace klesá, vzniká pak nebezpečí příliš úzké vazby na reklamní zdroje;

b) globální médium zvýšilo zájem o lokální záležitosti;

c) prostor pro informaci se rozšiřuje, ale tento prostor dává přednost stručnosti

Internetová žurnalistika přináší tyto nové formy:

Petra Jedličková z Národního informačního centra pak na závěr měla referát na téma Kyberprostor. Více však hovořila o elektronických periodikách (zde Ikaros), které nejsou zpravodajského charakteru, o tom jaký je jejich vztah k papírovým médiím ve vydavatelských domech. Z jejího referátu jsem si zaznamenal:

Závěrečná diskuse se soustředila na výzvy, které před žurnalisty staví nové digitální prostředí a nové technologie, se zaměřením na to, kterým směrem by se měla ubírat výuka budoucích žurnalistů v informační společnosti. Přítomní se shodli v názoru, že žurnalistická profese je základem (schopnost pracovat s informacemi, komunikovat, znalost jazyka apod.), a technické dovednosti jsou její nástavbou.