PŘEDCHOZÍ ČÍSLO.
Mimořádný servis Louče pro kandidáty na místo generálního ředitele ČT OPĚT K DISPOZICI
Projekty České televize předložené v posledních dvou letech:
Na okraj týdne 15.-22.1.2001
* Týden byl opět bohatý na události spojené s krizí v ČT, a to jak na Kavčích horách, tak ve Valdštejnském paláci, kde Senát odmítl schválit novelu zákona o ČT 483/91, která měla pomoci řešit krizi v ČT jednak změnami v zákoně a jednak přechodnými ustanoveními, umožňujícími zvolit prozatímního ředitele ČT. Senát novelu zákona o ČT odmítl s tím, že je ochoten hlasovat jen pro přechodná ustanovení. Poté, co jsem návrh novely prostudoval a popsal, myslím si, že Senát učinil dobře, že ho neschválil. Leč než jsem stačil vyrobit stránku, dnes, tj. 23.1.2001, Sněmovna po krátké diskusi původní verzi schválila. Nu což, když jsou lidé rozumí, dá se žít i s nedokonalým zákonem. Jenom jsme zvědav, kdy ty nášlapné miny ukryté v nedokonalosti zákona začnou vybuchovat.
* 17.1. se odboráři ČT přetahovali s Hodačovými pohrobky o kancelář generálního ředitele, do čehož se zapletl bývalý finanční ředitel ČT Ladislav Paluska. Ztratil tím podporu jak sociálních demokratů, tak veřejnosti. V ředitelské kanceláři se ohřál jenom jeden den, když Věra Valterová se na tiskové konferenci prokázala, že je tou osobou, kterou odstupující ředitel Hodač pověřil vedením ČT, což stávkující druhý den uznali.
15.1. ČT odvysílala pořad Fakta, v němž Mrnkovi publicisté na základě získaných - jak se později ukázalo protiústavně získaných - výpisů z provozu mobilních telefonů členů Rady ČT národu oznámili, že Jana Dědečková nemluvila pravdu, když v Senátu tvrdila, že se s některými politiky nestýká.
V průběhu týdne se ukázalo, že Hodačem jmenovaný finanční ředitel Jindřich Beznoska není zas tak velký finanční mág. K ekonomickým argumentům sporu uvádím krátkou poznámku.
Z nedělního vystoupení Jany Bobošíkové v Nedělní partii TV Prima 21.1., kde dotyčná musela čelit převaze nepřátelsky naladěných novinářů, jsem si zapamatoval výroky "doufala jsem, že žiji v zemi, kde se neustupuje odborářům" a "správný profesionál poslouchá své šéfy", z čehož jsem usoudil, že by Janě Bobošíkové více svědčilo, kdyby řídila pobočku nějaké banky, než aby stála v čele tvůrčích kolektivů.
* 16.1. se firma UPC, dominantní vlastník našich kabelových sítí, zas jednou dostala do problémů, když její minoritní akcionáři poděšeni poklesem akcií těžce zadlužené společnosti chtěli svolávat schůze na svoji obranu. Vedení společnosti UPC na to reagovalo tím, že o dva dny později, ve čtvrtek 18.1., uspořádalo na internetu zvukovou telekonferenci, kde se o problémech veřejně diskutovalo. Jak uvedl Financial Times, přetížený server vedl k výpadkům ve zvuku a někteří zájemci se k telekonferenci vůbec nedostali. Finanční potíže evropské UPC nejsou dobrou zprávou pro českého kabelového zákazníka. UPC sice tvrdí, že má k dispozici hotovost pro celý tento rok, ale vidina větších investic UPC pro upgrade kabelových sítí v Česku se vzdaluje.
* 15.1. dala o sobě slyšet Lauderova CME, když oznámila, že vyrovnání s majiteli dluhopisů, o kterém jsem informoval přes šesti týdny v Louči č.16 se odkládá. CME informuje o tom, že si dluhopisy zatím ještě ponechává, a že do 15.února jejich majitelům vyplatí další várku devítiprocentních úroků. Zřejmě se nesplnily naděje CME, že by se do 15. ledna mohla z výsledků amsterodamské arbitráže sporu s Vladimírem Železným vynořit perspektiva nějaké hotovosti.
* V rozhovoru pro deník Právo 19.1. byl Vladimír Železný překvapivě zdrženlivý ve věci vyústění amsterodamské arbitráže, přičemž zdůraznil, že to je pře soukormá, "která se Novy nijak netýká". Zároveň oznámil, že "jednáme (kdo? CET21 nebo MEF Holding?) o vstupu silného zahraničního partnera do Novy"
Média, Internet, TV Nova a já, je název knihy, v níž je výběr mé publicistické činnosti od roku 1990. O co jde, je možné se dozvědět zde v úvodu nebo tady v obsahu knihy. O lidech, které knížka zmiňuje, lze získat informaci ve jmenném a věcném rejstříku. Vydalo a distribuuje vydavatelství ISV v Praze, fax 02-24317402. (Protože ne všude je ta knížka k mání, pražským zájemcům jsem schopen výtisk prodat sám za 170 Kč.)
zpět
Novela zákona o ČT
aneb Jak pejsek s kočičkou pekli dort
Úvodem prohlašuji, že si vážím nelehké práce poslanců a nechci se připojovat k laciným a populistickým útokům na naše zastupitelské sbory (platy, výhody, imunita, neschopnost poslanců). Vím, že média se v parlamentu zaměřují spíše na nevýznamné slovní přestřelky, bonmoty a viditelné skandály, než na nepříliš viditelné a dramatické, ale tím obtížnější a časově náročné práce ve výborech nad předlohami nejrůznějších zákonů.
Nicméně to, co vyšlo ze sněmovní dílny v noci z pátku na sobotu 12.-13.1.2000, si o kritiku přímo říká. Mám na mysli novelu zákona 483/1991 o ČT, kterou Sněmovna projednala jako sněmovní tisk č.813, a kterou Senát minulý týden odmítl schválit.
Větší část debaty ve Sněmovně se vedla pod heslem "depolitizace" Rady ČT, což podle mého názoru někdy svádělo na scestí. Proč?
Za prvé, média veřejné služby zřízená státem budou vždy přemětem politických zájmů, jde jen o to, aby nesloužila politických stranám, ale především občanské veřejnosti a systému zastupitelské demokracie jako celku. Úplná depolitizace je tudíž iluzí.
A za druhé, při usilovné snaze o zapojení dalších složek společnosti do nominace členů Rady ČT se jaksi pozapomnělo na to, co by mohlo členy Rady ČT učinit odolnějšími proti přímé i nepřímé korupci vnějších deformujících vlivů - tedy na garance jejich nezávislosti.
Snadná odvolatelnost jako nástroj závislosti
Kupodivu, nikdo - ani čtyřkoaliční oponenti jednokomorové volby Rady ČT - neprotestoval proti novému znění §6 odstavce 3, jenž umožňuje Sněmovně Radu odvolat, "neplní-li Rada opakovaně své povinnosti stanovené tímto zákonem, nebo pokud PS dvakrát po sobě neschválí Výroční zprávu o činnosti ČT nebo Výroční zprávu o hospodaření ČT." Přitom, jak jsem uvedl už v minulé Louči, tento snadný způsob odvolávání má přímo devastující účinek na nezávislost rozhodování členů Rady.
V praxi nebývá výjimkou případ, kdy nominovaný, který byl do veřejné funkce dosazen proto, aby vycházel vstříc zájmům těch, kteří mu do funkce pomohli, se po seznámení s předmětnou realitou začne chovat nezávisle, a veřejnou funkci vykonává ve prospěch veřejnosti a často i proti původnímu záměru svého chlebodárce. Tedy není to jen způsob volby, ale především způsob odvolávání, který ovlivňuje nezávislost jednání člena Rady.
Ačkoliv návrh novely způsob volby vylepšuje, když do tohoto procesu v §4 zapojuje další organizace a sdružení mimo parlament, tento přínos je následně zlikvidován možností odvolat celou Radu ČT Sněmovnou v podstatě kdykoli se jí to zlíbí, přesně tak, jak to udělala s posledními dvěma Radami (Jirákovou a Marešovou). Jaký smysl pak mělo vymýšlet v §4 postupnou obměnu radních ve dvouletém cyklu v zájmu kontinuity práce Rady ČT, když o dva paragrafy dál se počítá s tím, že Rada bude smetena dvojím hlasováním jako celek a bude se vždy začínat opět od začátku?
Nedivme se tedy v budoucnu tomu, když i noví radní ČT, zvolení novou metodou, budou při důležitých rozhodnutích velice pozorně naslouchat tykadlům svých mobilních telefonů, aby se ujistili, že se nedostanou do rozporu s vůlí svých chlebodárců, tedy v našem případě s vůlí poslanců Sněmovny a potažmo sekretariátů jejich politických stran. Smysl volby mediálních rad třemi orgány (Sněmovna, Senát, prezident) není ani tak v té nominaci - zvláště bude-li probíhat na základě osobnostního principu - jako v tom, že odvolání celé Rady se tím ztěžuje, což jí dává větší stabilitu.
(Zde mohu posloužit příkladem z Polska, o kterém jsem psal v roce 1994. Prezident Walesa sice dosáhl toho, že v Radě pro R a TV vysílání rezignoval ze své funkce neposlušný předseda, ale celou Radu se mu zlikvidovat nepodařilo, protože Sejm a Senát se nepřidali.)
Je Rada ČT dozorčí nebo správní Radou?
Vynalézavost některých poslanců, jak zlepšit nominace byla pozoruhodná. Miroslav Beneš (ODS) navrhoval čtrnáctičlenou radu, která by se volila ve všeobecných tajných volbách současně s krajskými volbami. Aleš Rozehnal chtěl mít 14 členů Programové rady (Sněmovna) a 14 členů Dozorčí rady (krajská zastupitelstva). A protože z cizího (veřejného, placeného z poplatků) krev neteče, fantazie poslanců počet členů Rady nafukovala tu na 18 (Jiří Vlach US - 9 Sněmovna, 9 Senát), jindy na 27 členů (Karel Vymětal ČSSD z důvodů "větší reprezentativnosti"), nebo dokonce na 31 členů (Petr Bendl ODS bez zdůvodnění).
Pozměňovací návrh Ivana Langera, aby se dosavadní Rada ČT přejmenovala na Správní radu (15 členů), která by byla doplněna radou dozorčí (5 členů), měl svoji logiku, nicméně neprošel a tak vše opět zůstalo napůl cesty.
Ta "půlcesta" spočívá v tom, že Rada ČT v návrhu novely není ani rybou ani rakem. V původním zákoně o ČT 483/1991 byla koncipovaná jako rada kontrolní, dozorčí, s jedinou poněkud nesystematicky přidělenou výkonnou pravomocí - jmenovat a odvolávat ředitele. Poslední dvě Rady ČT (Jirákova, Marešova) se začaly stylizovat do pozice orgánu řídícího, tj. jakési správní rady, aniž by k tomu měly v zákoně oporu a pravomoce.
Ty Rady se dnes hájí tím, že svým způsobem reagovaly na obrovskou výkonnou moc ředitele ČT a absenci kolektivního řídícího orgánu kontrolovaného zvnějšku (správní rada), v němž by byli nejen ti, které si ředitel sám najmenuje, jako je tomu v kolegiu GŘ. Na druhé straně specifika jednotlivých rad by se neměla podle mého názoru míchat dohromady. Je známo, že zatímco kontrolní orgán, dozorčí rada, bývá obvykle schopen fungovat i s poučenými laiky jako reprezentanty obecné veřejnosti, správní rada s rozhodovacími pravomocemi bez odborníků dobře fungovat nemůže. V tomhle ohledu i ten Langerův návrh nebyl zcela dotažený do konce.
Novela tudíž i nadále ponechává de iure Radu jako orgán, "jímž se uplatňuje právo na kontrolu činnosti České televize", tedy jako orgán kontrolní. Ale na druhé straně ji de facto přidává řídící pravomoce jako např. "vydávat stanoviska a doporučení týkající se programové nabídky", nebo "zřizovat dozorčí komisi", či "projednávat" s ředitelem jmenování a odvolání "vedoucích zaměstnanců ČT". Tu odbornost, která Radám ČT chybí, by ji měla dodávat nově vytvořená pětičlenná Dozorčí komise, kterou si Rada ČT sama najmenuje.
Kodex ČT jako definice veřejnoprávnosti?
Jestliže snadnost odvolávání Rady ČT je jedním z hlavních prvků novely, který ji diskvalifikuje k přijetí do rodiny moderních mediálních právních normem, pak tím druhým faulem proti dobrým mravům demokratické mediální legislativy je vynález Kodexu České televize, který "stanoví zásady naplňování veřejné služby v oblasti televizního vysílání; porušení Kodexu ČT je kvalifikováno jako porušení pracovní kázně podle zvláštního zákona."
Je pozoruhodné, jak se v tomto bodě shodli levicový poslanec Ransdorf s pravicovým poslancem Plevou. Ransdorf již při první "televizní" rozpravě 5.1.2000 kritizoval současný stav:
"Naše mediální úprava vůbec neobsahuje takové věci, jako jsou mravní normy a praktické pokyny pro elektronická média, schvalování registrace a klasifikaci filmů, pravidla reklamy, pravidla o vlastnictví, závazný podíl politických stran na vysílání. Nemáme, podobně jako tomu je v Británii, kodex reklamy, kodex programu ani upravení žádosti o přidělení frekvence a kanálu tak, aby to odpovídalo. (!?!)... Nestrannost, jak ukazuje zkušenost ze zahraničí, vyžaduje vypracování zvláštního kodexu".
O týden později poslanec Pleva ve svém vystoupení na půdě parlamentu jednak pozoruhodným způsobem interpretuje právní normy, od nichž očekává, že by měly být schopny vynutit si prostou lidskou slušnost v jednání:
"...základním problémem je zákon (...) Je to zákon (o ČT z roku 1961), který byl na svou dobu velmi liberální a je velmi liberální i dnes a počítá s tím, že v této zemi žijí jen naprosto slušní, naprosto čestní lidé, že zde žijí ne občané, ale andělé. Počítá s tím, že všichni politici budou dobrovolně, bez toho aniž by jim to zákon znemožnil, dodržovat pravidla, že nebudou zasahovat do České televize".
Pozoruhodné na tomto citátu je zvláště implicitní Plevova definice občana jako neslušného a nečestného člověka, jakož i rezignace na představu, že by demokratický politik měl a mohl dodržovat nějaká nepsaná pravidla.
Zaštítěn požadavkem přesného právnického "výkladu pojmů" nakonec Pleva žádá, aby byl vytvořen po "dlouhé obsáhlé celospolečenské diskusi" kodex, který by "schválila Poslanecká sněmovna, a tento kodex, který bude stanovovat jasná a rovná pravidla pro všechny, který bude zužovat prostor jednak pro to, aby si novináři říkali co chtěli, jednak pro to, aby politici zasahovali jakým způsobem by chtěli do této veřejné služby, pak tento kodex bude platit a bude závazný pro všechny. Jedině toto je cesta, jak omezit vliv politiků, ale i jiných zájmových skupin, ať už jsou ekonomické nebo jiné, na veřejnoprávní média."
Aby toho nebylo málo, neplnění tohoto kodexu mají doprovázet sankce a může se stát i kritériem pro hodnocení práce Rady ČT (viz možné důvody odvolání).
Zapomenutý Kodex ČT
Pozoruhodnou názorovou shodou poslanců Ransdorfa a Plevy - a také dalších, kteří Plevův dodatek do novely schválili - si vysvětluji tím, že metody vědeckého komunismu, který učinil "z utopie vědu", (Stručný filosofický slovník 1966), a předpokládal, že život a vývoj lidské společnosti se dá vědecky poznat, přesně definovat, aby se pak naše chování podřídilo jednou provždy stanoveným normám, ohánějícím se vědeckým poznáním, mají v naší populaci stále silnou tradici.
Možná to však souvisí s úrovní intelektuální kapacity jmenovaných, jejíž kvalita nemusí být daná schopností poznatky přijímat, jako spíše schopností tyto poznatky třídit a při tom umět rozlišovat podstatné od nepodstatného. Poslanec Ransdorf se v tomto ohledu projevil jako Hellerovský Clevinger, když při citování britských příkladů vytvořil neuvěřitelný guláš, do něhož zamíchal právní dokumenty nejrůznějšího charakteru, dosahu a platnosti (Charta, Dohoda BBC, pravidla ITC, etické normy, produkční směrnice) a pod mlhavým pojmem "britská úprava" naznačoval, že zásady Produkčních směrnic BBC a Kodexu ITV by se u nás měly stát zákonem. Nemluvě o tom, že při čtení Dohody uzavírané mezi vládou a BBC přehlédl v úvodu jeden odstavec o tom, že britské ministerstvo vnitra už od roku 1992 předalo všechny své kompetence vyplývající z Dohody ministerstvu kultury (dříve National Heritage, dnes Media, Culture, Sport). Kdyby si toho všiml, nemohl by opakovaně tvrdit, že ředitele BBC jmenuje ministr vnitra, když i letmá návštěva internetových stránek BBC nás přesvědčí o tom, že ředitele BBC jmenuje dvanáctičlenná Rada guvernérů.
Stejně letmý pohled na internetové stránky ČT by jak poslance Ransdorfa, tak poslance Plevu, poučil o tom, že Kodex ČT není třeba vymýšlet, když jeho základ existuje už několik let, a není vinou ČT, že jej poslanci neznají jak v úvodní části, tak v Zásadách žurnalistické práce, nebo v Etice žurnalistiky, což jest aplikovaný etický kodex mezinárodní organizace žurnalistů IFJ.
Nepamatuji se, že by se k tomuto Kodexu jakákoli strana současného sporu ČT odvolávala, ačkoliv by v něm našla argumenty jak Jana Bobošíková, tak stávkující redaktoři a třeba by se mohl stát i nějakým východiskem ke konečnému kompromisu. Takže existence či neexistence Kodexu schváleného parlamentem asi nic nespasí.
To asi nejlépe vědí právníci, kterou je i poslankyně Vlasta Parkanová, a která jasně prohlásila, že "Pokusy definovat tuto veřejnoprávnost resp. veřejnou službu, jsou svého druhu bizarní. Žádná vyčerpávající definice takového pojmu totiž neexistuje a existovat ani nemůže. Měřit ji nějakým univerzálním a hlavně objektivním měřítkem opravdu nelze."
Dobré úmysly a časované nálože zákona
V jejím parlamentním vystoupení se najdou ještě další rozumné nápady, zazněla tu například i věta o tom, že "současná zkušenost s Radou ČT jen znovu potvrzuje fakt, že dobré úmysly a ušlechtilé zásady vtělené do zákona nevedou vždy k žádoucím cílům..
Dobrých úmyslů bylo zřejmě u navrhovatelů pozměňovacích návrhů plno, některé byly naprosto nesmyslné, jako když například poslanec Jalůvka se snažil prosadit do zákona stoprocentní pokrytí vysílaného programu skrytými titulky pro neslyšící. Tento návrh sice neprošel, ale jestliže poslanci odsouhlasili pozměňovací návrh Jaromíra Kohlíčka, který ukládá tuto povinnost ČT pro 70% vysílaných pořadů, pak se zachovali stejně jako zlá macecha, která poručila Marušce, aby šla v lednu do lesa natrhat jahody. A to ještě jiný ušlechtilý návrh téhož poslance - uložit ČT povinnost "správného používání a ochrany českého jazyka" - naštěstí neprošel. Do návrhu novely zákona o ČT se podobným způsobem dostaly - někdy možná v tom nejlepším úmyslu - ještě další nášlapné miny, které mohou v budoucnu vybuchnout.
Kromě těch, které jsem už zmínil, jako je snadná odvolatelnost Rady ČT, nedůsledné řešení jejího statutu a požadavek Kodexu ČT schvalovaný Sněmovnou, je tu ještě jedna záludnost, která je skrytá v návrhu znění §3 odst.1 zákona.
Ten sice ukládá ČT provozování dvou celoplošných programů, ale přiděluje pro ně "části kmitočtového spektra umožňující pokrytí území ČR prostřednictvím pozemních vysílacích rádiových zařízení, popřípadě jiných technických prostředků" Dokážu si zcela jasně představit, jak na základě toho doplňku na konci odstavce tohoto zákona může být jednoho dne ČT řečeno: jděte s ČT2 na satelit, ten také pokrývá území ČR celoplošně, a kdo vás chce přijímat, ať si pořídí kabel nebo satelitní přijímač.
Strávil jsem studiem návrhu zákona a stenogramů dvou schůzí PSP téměř dva plné pracovní dny. Nelituji toho. Seznal jsem, kolik dobrých věcí chtěli naši zákonodárci do novely zákona o ČT vtělit. Jenomže když je těch dobrot příliš...
zpětEkonomické podpásovky
aneb Když se srovnává nesrovnatelné
O ekonomice ČT se opět diskutuje a myslím, že ta debata je potřebná. Jenom kdyby se při ní nepoužívaly podpásovky.
Co za podpásovky pokládám? Ačkoli nejsem zcela zasvěcen do jednotlivých případů, přesto na základě svých minulých televizních zkušeností a současných znalostí se mi některé věci nelíbí.
Například, když někdo napíše "Česká televize zaměstnává čtyřikrát více zaměstnanců než je ve světě obvyklé." Neboť to "obvyklé" je obvyklé pouze v komerčních televizích, které mají poněkud jinou programovou skladbu a jiné úkoly. (Já vím, za ten titulek Jana Dědečková nemůže, dali ho tam jiní, ale podpásovka to je.)
Nebo když od stejného zdroje (zvláštní mail Jany Dědečkové) se dozvím, že Paluska zvyšoval náklady a "velmi diskutabilně" založil akciovou společnost ČT INVEST a.s., zatímco Kralert náklady začal snižovat a společnost ČT INVEST navrhl k likvidaci.
Na základě podobně povrchních znalostí mohu učinit zcela opačné tvrzení: zatímco Ivo Mathé s Paluskou uložili finanční rozpočtové přebytky a výnosy z prodeje nemovitostí do bezpečí ČT kontrolované společnosti, Kralert se rozhodl s veřejnými prostředky obchodovat na riskantních finančních trzích. Je zajímavé, že samotný fakt finanční spekulace s veřejnými prostředky Janu Dědečkovou nijak nevzrušil, v její kontrolní zprávě se objevuje pouze věta: "Není uvedeno, jaké směnky byly nakoupeny."
Jako podpásovku vidím i mlžení a čarování poslankyně Dundáčkové s existencí společnosti ČT INVEST před televizními kamerami v nedělním pořadu Naostro, přestože smysl a účel té společnosti jí byl před několika dny ve Sněmovně ministrem kultury řádně vysvětlen.
O podpásovkách Vladimíra Železného v rozhovoru pro deník Právo (19.1.) už vůbec nemluvím (viz tvrzení: ČT má kapacity patřící k největším v Evropě, ČT vyplácí za diskusní pořad peníze, které odpovídají hranému seriálu obsazenému mnoha špičkovými herci apod.)
Ne, já si vůbec nemyslím, že by se s hospodařením ČT nemělo pořádně zatřepat. Když se před dvěma a půl lety pod záminkou programových inovací začala v ČT rozřeďovat dramaturgická, produkční a finanční disciplina, věci se vracely vlastně tam, kde byly před rokem 1989, když více než o dobrý program pro lidi, šlo hlavně o to, aby si redakce a lidé, autoři, výrobní štáby, zaměstnanci, v podniku vydělali. Vždyť - pokud si dobře pamatuji - právě proto revoluční vlna plná entuziasmu redakce v roce 1991 smetla a přešlo se na méně byrokratický produkční systém, který ovšem, jak se ukázalo, měl zase jiné mouchy.
Některé případy pozná i laik - diskusní pořad Krásný ztráty v bohatýrských kulisách, jejichž montáž a demontáž přináší peníze architektům a scénickým pracovníkům, aniž by se to projevilo na kvalitě dané talkshow ve srovnání s její dřívější skromnou podobou na TV Prima, je jenom jedním z řady příkladů. Plánované rozpočty na jednotlivé pořady a řadu finančních dat publikoval tisk (Profit) a internet.
Já však vidím problém v tom, že těchto dat se zmocňují lidé, kteří nemají ponětí, co vlastně znamenají. Vždyť i ty halasně zveřejňované částky nejsou specifikovány natolik, abych se z nich dozvěděl, zda jde pouze o externí náklady, jež mohou být podepřeny náklady interními, nebo zda se jedná o dodávku na klíč bez využití kapacit ČT apod.
A především se tu skrývá jedno velké nebezpečí - mechanické srovnání s komerčními televizemi, které všichni mistři podpásových úderů tak dobře ovládají. Zatímco komerční televize se chová tak, aby s využitím minimálních nákladů dosáhla maximální sledovanosti, televizi veřejné služby si platíme proto, aby vyráběla také to, co komerční televize nedokáže nebo z ekonomických důvodů si nemůže dovolit, tedy co stojí více peněz.
A nejde jen o věci jako je "náročnější kultura, vzdělávací a "menšinové" programy", jak se domnívá Václav Klaus, který ve své apologetice privatizování veřejného statku opomenul řadu dalších produktů televizní veřejné služby, jako je např. původní česká tvorba, dětské pořady, nekomerční teletext, služby sluchově postiženým, včetně služeb naší politické sféře (přenosy z parlamentu) atd.atd.. Někdy jde i o vyšší standard stejných či podobných produktů.
Například také díky České televizi dabing zahraničních děl v televizi nepoklesl na úroveň rychlodabingů kazet z videopůjčoven. Přitom logika minimalizace nákladů prosazovaná komerčními televizemi k tomu směřovala. Naštěstí tu bylo srovnání s dabingem ČT, který je sice dražší než u TV NOVA, ale přináší také lepší kvalitu, a tomuto standardu se kvůli divákům chtě nechtě musela podřídit i komerční televize.
Bohužel, dabing je spíše výjimkou než pravidlem při srovnávání srovnatelných produktů ČT a komerční sféry, což se projevuje zvláště u talkshow a některých studiových pořadů, kde to ČT jasně prohrává. Zdůrazňuji: srovnatelných. Protože častější jsou ty případy, kdy se srovnává nesrovnatelné. Patnáctiminutový dokument mohu natočit na jednom místě za jeden den, ale také ho mohu točit sběrným způsobem v průběhu měsíce či roku. Ve statistice se ta díla objeví jako stejné či srovnatelné jednotky, nicméně ten rozdíl v jejich obsahové - a většinou i divácké - kvalitě bude propastný.
Aby to ekonomické srovnávání bylo skutečně kvalifikované, na to jsou třeba odborníci. A přiznám se, že ve mně nevzbuzuje důvěru nový finanční ředitel Jindřich Beznoska, který již druhý den po nástupu do funkce je schopen sdělovat Radě ČT šokující poznatky (viz zpráva ČTK z 2.1.) o hospodaření ČT, a který suverénně slibuje forenzní audit ČT za devět let dozadu ve lhůtě tří měsíců. V této souvislosti bych rád upozornil na materiál v Hospodářských novinách Forenzní audit, módní termín nebo užitečný nástroj proti nelegálním jevům. Jeho autoři Libuše Müllerová a Vladimír Králíček z VŠE v něm názorně dokládají, jaká je pravda o forenzních auditech ve srovnání s tím, co se nám o nich snaží nejrůznější političtí a mediální šamani namluvit.
zpětŘekli o krizi v ČT
aneb Kdo se vlastně spikl proti komu?
Jsme zcela jednoznačně a zcela nezvratně přesvědčen o tom, že krize kolem České televize je umělým konfliktem (...) Najde se mediálně zajímavá záminka a kolem ní se zdánlivě spontánně a s využitím co možná největšího počtu známých osobností vyvolá společenská krize (...) Cíl je zřejmý. Touto cestou má býti docíleno změn na naší politické scéně ve prospěch organizátorů této akce...
Krize nenastala po volbě ředitele, nastala předtím (...) Politický kapitál byl tedy vytloukán ještě předtím, než byl ředitel Hodač zvolen. Ten člověk se stal dle mého názoru obětí politické hry, která byla rozehrána ještě předtím, než kdokoli znal jeho jméno.
Rada se podvolila nevybíravému nátlaku jedné politické strany... Rada nijak nereagovala na to, že prvním krokem tohoto tzv. nestranného ředitele byla volba paní Bobošíkové šéfkou zpravodajství, a to i přesto, že byla přímo pupeční šňůrou spojena s ODS. Těmito dvěma kroky Rada ČT fakticky zaštítila adventní puč ODS v České televizi.
Hlavním problémem je privatizace České televize a obchodní zájmy privátních televizních společností. Zdůrazňuji, že v žádném případě nepodezírám Václava Klause, že by se v této věci angažoval v zájmu těchto společností (...) Ale neodmítám názor, že stratégové tohoto plánu s takovouto reakcí Václava Klause, tedy s návrhem na privatizaci, počítali a kalkulovali s ní...
Pokusy o ovládnutí ČT (i jiných médií) nejsou vedeny jen čistě ideologickými či politickými motivacemi, ale především bezohlednými ekonomickými zájmy (...) Na současném stavu už dnes vydělává především podivně a pevně pospojované klubko osob kolem pánů Železného, Šmejce, Zacha a dalších, všech výrazně orazítkovaných vztahek k IPB. Kdo všechno jim zevnitř různých regulačních orgánů (Rada pro vysílání, Rada ČT), či dokonce přímo z Poslanecké sněmovny aktivně či nevědomky pomáhá, lze jen spekulovat (...) finančního ředitele Beznosku naservíroval pravděpodobně Železný Hodačovi na stříbrné míse...